ŠUTR54 aneb jak jsem se stal ultramaratoncem

K rozhodnutí vyzkoušet si tenhle „závod“ (tuto akci nepovažuji za závod v pravém slova smyslu, ale spíš za takové setkání běžců, proto ty uvozovky) jsem došel někdy po YES!enickém maratonu, když jsem procházel termínovku a přemýšlel kde si ještě otestovat formu do konce roku. No a když už jsem zvládl horský maraton, tak proč k těm 42 pár km nepřidat 
Při kupování jízdenek na vlak mě udělali radost České dráhy (a to se mi snad ještě nestalo, většinou mě dokážou akorát řádně nas..t), když v boji o klienta vyhlásili natruc Jančurovi promo akci a tak mě zpáteční jízdenka Zábřeh – Praha stála jen 310,- a místenky jsem měl zadara. Původně jsem chtěl jet Regiojetem, tak jsem jel aspoň za jeho cenu. Do Prahy jsme kupodivu dorazili asi o 5 min před plánovaným příjezdem, čímž mě ČD potěšili podruhé. V Praze jsem se šalinou přiblížil směr Divoká Šárka na zastávku Bořislavka a odtud už po svých na místo startu.
Cestou jsem se potkal s Honzou Havlíčkem, kterého jsem podle bot (VIVOBAREFOOT) a sportovní tašky přes rameno celkem snadno otipoval na účastníka ŠUTRu. Start/cíl jsme našli bez problémů. Na místě jsme byli asi z hodinovým předstihem, takže jsem se v klidu převlíknul, nachystal si občerstvení, 2 EnduroSnacky a slanou vodu do lahve. Jeden gel sem si vzal do kapsy, kdyby přišla krize někde na trati a druhý i s vodou jsem nechal na startu.
Startovalo se ve třech vlnách po 5 minutách. První šli ti co běželi jen jedno kolo, potom dvoukoloví a nakonec my blázni tříkoloví. Hned po startu sem se nechal strhnout ke zběsilému tempu, kterým vyrazil Honza Havlíček s ještě jedním borcem. Hned za startem byl celkem prudký sešup takže se dalo běžet rychle, ale dole na silnici jsem po pár metrech usoudil, že bych asi zaběhl svoji nejrychlejší desítku, ale tím bych vyčerpal své síly a padl někde za první občerstvovačkou. Začal sem teda pozvolna zpomalovat, ale i tak jsem první kolo zaběhl za 1:29 (tempo někde kolem 5:10 a to jsem měl v plánu běžet cca 5:30). Před vyběhnutím do druhého kola jsem se posilnil endurosnackem, ionťákem a banánem, spláchl jsem to vodou a pokračoval v běhu. Kousek za startem mě předběhl Vašek Koláčný. Musel sem si odskočit na malou, tak sem ho nechal běžet. V prvním kole bylo na trati celkem rušno, celou cestu jsem předbíhal pomalejší jedno/dvoukoláky. Ve druhém kole už to vypadalo jako bych byl na trati sám. Jak si tak běžím a užívám si, že mám trať jen sám pro sebe, tak koukám a zase mě předbíhá Vašek. Že by o kolo. Blbost! Musel si taky odskočit. Na velkou. Srovnali jsme tempo a zbytek závodu už jsme běželi spolu. Původně chtěl běžet jen dvě kola, že má příští týden svůj první maraton a nechce se moc vyšťavit. Já jsem taky nevěděl jestli se pustím do třetího kola, ale na občerstvovačce podruhém kole jsem si odpočinul doplnil energii a usoudil jsem, že se cítím líp než po půlce jesenického maratonu. Únava přijatelná, nohy nebolely,čas byl výborný, že by se na dokončení pod pět hodin nemuselo ani moc kvaltovat, tak bylo rozhodnuto. Vašek se taky nenechal dlouho přemlouvat a vyrazil se mnou. V půlce třetího kola jsme na občerstvovačce předběhli Štefana, který si běžel svá dvě kola, ke konci ještě Petra Ozogána a na závěrečných schodech nějaké dva kluky. Jeden z nich to nesl nelibě a v cílové rovince mě ještě trhnul. Pomyslnou cílovou čáru jsem protnul v krásném čase 4:58. Hned v cíli mi Michael Dobiáš pogratuloval k dokončení, já mu na oplátku poděkoval za pěkný závod a vrhnul jsem se na občerstvení, které bylo exluzivní.
Trať závodu byla naplánovaná dobře, jde vidět, že to tam Michael zná a chtěl nám ukázat, kde se mu příjemně běhá. Střídají se pohodové lesní cesty, technicky náročné seběhy a vyčerpávající výběhy, někdy i výšlapy. Myslím, že všechno bylo krásně vyvážené a nadávkované tak akorát. Mě se nelíbil jen úsek po asfaltu za zříceninou na Babě, hlavně v posledním kole, kdy už nastoupila únava a nohy bolely.
Organizace „závodu“ byla jedním slovem výborná. Kdo nezažil neuvěří.
ŠUTR54 byl můj první ultra závod a jen jsem si ověřil, co jsem tušil už po jesenickém maratonu, že (ultra)trail je těžce návykový a že se z téhle závislosti jen tak nevyhrabu.
Starovní číslo.

4 komentáře na „ŠUTR54 aneb jak jsem se stal ultramaratoncem“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *