Špacír 2012 – chuť vítězství

Milí mladí přátelé, tak i já už jsem si užil svých 15 minut slávy (bylo to spíš 15 hodin utrpení, ale na to se rychle zapomíná). Jak jsem již avizoval, jako testovací 100 km (ne)závod jsem zvolil Špacír, pořádaný každoročně partou lidí kolem vsetínských skautů. Nebudu vás napínat dlouhým vyprávěním a shrnu to v pár větách 🙂
Před cestou jsem zkontaktoval Honzu Suchomela, zkušeného to účastníka podobných taškařic a do Vsetína jsme vyrazili společně. Na akci jsem se nijak zvlášť nepřipravoval, kromě toho, že jsem si ve středu vyzkoušel jak se běhá s batohem na zádech. Prostě jsem doma sbalil co bylo, oblečení do deště i do sucha (ve finále je to pak stejně jedno co má člověk na sobě), nějaké ty kalorie na cestu (gely, musli tyčinky, jabka, rozinky), 3 bidony na vodu, MT101 a hurá do Vsetína.
Po příjezdu jsem se rychle zaregistrovali a šli doplnit energii do hospody, moc na výběr toho nebylo, tak jsen nepohrdl Valašským ražničim s bramborem a zapil to pivem. Honza i když věděl, že první jídlo bude až na cca 70km, tak si dal jen to pivo. Potom krátký předstartovní brífink a o půlnoci se vyrazilo.
Tento rok se šlo proti směru hodinových ručiček, tedy ze Vsetína po zelené tur. značce směrem na Ústí. Až do Ústí je to rovinka po asfaltové cyklostezce. Hned ze startu vyrazil nějaký provokatér kupředu, tak jsme se z Honzou taky rozběhli a za chvíli ho předběhli. To jsem ještě netušil, že to je až do cíle naposled, co vidím někoho z ostatních účastníků.
Za Ústím se cesta zvedá do kopce a postupně přechází z asfaltu na panelku a pak na lesní/polní cestu. Když jsme přijeli do Vsetína, tak bylo po dešti, teď jsme teprve poznali, co to bylo za průtrž. Bahna málem po kotníky, cesty rozježděné težkými stroji lesáků, zkrátka ideální terén.
I když jsem šel touhle cestou už několikrát a Honza třímal v ruce GPS-ku, pár kufrů se nám nevyhnulo. Někde kolem Filky jsme minuli odbočku vpravo do kopce a frčeli si to z kopce. Pomocí GPS  jsme se zorientovali a vydali se lesem kolmo proti svahu hledat správnou cestu. Když jsme ji našli, zahlídli jsem za námi světla čelovek. Jsou nám v patách, tak jsem radši vyrazili dál. Za chvíli se cesta stočila podobným krpálem, jakým jsem se před chvílí škrábali nahoru, zase dolů a my jsme si mohli pár výškových metrů ušetřit. No nic, to zkrátka k těmhle akcím patří. Cestou na Makytu ještě pár kufírků bylo, ale nic moc hrozného.
Na Makytu jsem dorazil ve 3:10 už bez Honzy. Kousek před Makytou jsem na něj pomalu ale jistě začal získávat náskok. Na vrcholu jsem se občerstvil, zapudil jsem pokušení okoštovat některou z tradičně vystavených kořalek, na trámu pod stříškou odpočivadla a čekal jestli se Honza objeví. Po 10-15 minutách sice vidím ve svahu pod sebou světlo čelovky, ale pořád daleko, tak vyrážím dál sám. To bylo naposled co jsem viděl někoho v patách. Odtud už začala má osamocená pouť do cíle.
Z Makyty je to z prudkého kopce po státní hranici do Papajského sedla. Kousek pod vrcholem jsem chtěl doplnit vodu, ale přehlídl jsem v té tmě odbočku ke studánce. Snad mi bude voda stačit. Tak jak to šlo do sedla prudce z kopce, ze sedla směrem na Krkostěnou to jde zase pro změnu prudce do kopce. Ve stoupání opět místy ztácím stezku mezi spadanými stromy, ale teď není kam zabloudit, správná cesta je rovnou direkt nahoru. Nahoře jsem se trochu vydýchal s vědomím že od podobných krpálů mám na dalších asi 25 km klid. Dál to bude celkem pohodička po hřebenu. Jak se tak vydýchávám v tom pozdně nočním (brzy ranním) klidu lesa, tak najednou slyším tlukot svého srdce. Ne zevnitř, jako že tepe v žilách, ale normálně zvenku. Když jsem tak dýchal s otevřenou pusou, tak jsem ho normálně slyšel.
Jak jsem trochu popadl dech, vyrazil jsem kupředu. Za chvíli začlo svítat, vypínám čelovku a občas zastavuju abych si taky trochu vychutnal tu nádheru okolo. Kdy se zas takhle za úsvitu dostanu na někam na hřeben (za měsíc v Krkonoších :-). Údolí Velkých Karlovic tone v mlze, někde přede mnou rozsvěcují oblohu první paprsky a nalevo za horami zapadá rudý měsíc. Bohužel foťák jsem neměl, tak nechte zapracovat fantazii. 
Kolem půl páté ráno probíhám kolem turistických chat na hřebeni (Kohútka, Spartak, Portáš). V tuhle hodinu mě asi nikdo s otevřenou náručí vítat nebude, u Portáše zastavím a dám si něco z vlastních zásob. doplním vodu do bidonu v ruce a pokračuju. Jak si to tak štráduju směrem na Malý javorník, kde se vzaly tu se vzaly, v trávě v rose vidím trojici stop. Říkám si do….le, to není možné, kde mě kdo předběhl. Běžím dál až narazím na trojici turistů, kteří si přivstali pokochat se východem slunce. Asi se taky divili, kde se tam beru a kam tak valím, že ani neposedím na tom pěkném odpočívadle. Zatím se mi běží celkem fajn, odpočívat netřeba 🙂 Cesta pokračuje přes Stratenec a Velký javorník. Při seběhu na Butorky jsem si málem ukopnul malíček na levé noze o nějakou pohozenou větev, zas tu ti lesáci nechali na cestě pěkný bordel, to si to po sobě nemůžou uklidit aspoň z té cesty. Chvíli nadávám, botu radši nesundávám, lepší nevědět (a nevidět). Za chvilku bolest ustupuje, tak to asi nebude nic vážného. Razím dál. Opět přichází na řadu rozjěžděné bahnité cesty. Za sedlem Lemešná zase trochu kufruju. Na jednom podezřelém rozcestí, všechny stromy vykácené značka nikde, jsem odbočil vlevo a správně bylo vpravo. Běžím asi dva kilometry a najednou modrá značka. A do….le. Tudy cesta nevede. Tak zpět a teď už tou správno cestou vpravo směrem k Makovskému průsmyku, kde už na mě čeká partyzán v supernadživotní velikosti. Do otevření mobilního bufetu U Partyzána, který slibovali organizátoři, zbývá ještě nějaká ta hodinka. V tuto dobu asi ještě vyspávají. Máme to my rychlíci těžké, ani občerstvit se nemůžem.

Tak na takové občerstvení jsem si musel nechat zajít chuť.

Před sebou mám teď pár kilometrů do kopce, tak se rozhoduju nezastavovat a pokračovat dál ať to mám co nejdřív za sebou. Pokračuju přes sedlo Čarták a Třeštík a zastavím se až na Vysoké. Cestou na vrchol Vysoké to byl samý spadený strom, furt něco obcházím, prodírám se houštím, nadávám si že sem to neobešel po vrstevnici, tak jako vždycky. Chtěl jsem být jednou za poctivce. Na Vrcholu si dám zasloužený odpočinek, pořádně se nasnídám a po čtvrthodince vyrážím zase se prodírat popadanými smrky a houštím, tentokrát cestou z vrcholu dolů. Dál už to byla až na Vsácký Cáb pohodlná hřebenovka, jen těch sil ubývalo a musel jsem se přemlouvat ke každému rozběhnutí. Jak se cesta začala jen trochu zvedat do kopce, přecházel jsem do chůze. Pořád jsem pokukoval na hodinky a počítal v kolik bych mohl být v cíli a postupně k výslednému času přidával další minuty. Na Čartáku za Soláněm jsem si chvíli odpočinul, s chutí vypil polotmavého Birrela, doplnil jsem vodu do bidonů a s tím, že nejlepší bude to mít rychle zas sebou vyrazil k cíli. Pořád jsem čekal, že už mě přece musí někdo dohonit. Od Vysoké už to byla spíš rychlá turistika než běh, ale nikdo se za mnou neobjevil. Nejhorší úsek mě čekal na závěr.
Ze Vsáckého Cábu je to většinou po asfaltu a z kopce. Mým nohám se to vůbec nelíbilo, ale nejlepší řešení bylo minimalizovat utrpení a doběhnout co nejdřív do cíle. Ta asfaltka se zdála nekonečná. Myslel jsem že už budu jen klesat do Vsetína, ale ten byl  ještě přes jeden kopec. Za každou zatáčkou byla další a Vsetín furt nikde. Když se konečně přede mnou objevil, bylo to dolů z takového kopce, že jsem zvažoval válení sudů dolů jako nejlepší alternativu. nakonec jsem přemluvil nohy, ať to ještě chvilku vydrží, kouknul jsem na hodinky, bylo to na hranici rekordu trasy, tak jsem se rozběhl. Ve městě jsem se radši přeptal na cestu, abych ještě nekufroval uprostřed Vsetína pár metrů před cílem. Pán byl naštěstí znalý a nasměroval mě nejkratší cestou. Na základně mě nikdo nevítal, tak brzo asi nikoho nečekali 🙂 Tak jsem zazvonil na zvonec, kterým se tu tradičně ohlašují dokončivší špacírníci. Výsledný čas 14:07, 4 minuty za rekordem trasy 🙁 Co už nadělám, aspoň je příští rok co zlepšovat.
Na uvítanou jsem dostal Sangrii a vyžádal jsem si škopek se studenou vodou, nechal si ho přinést před barák na sluníčko, strčil do něj nohy a vyhlížel jsem pronásledovatele. První dva se objevili necelých 40 minut po mě. Jedním z nich byl Tomáš Polášek, vítěz v kategorii mix do 30 let, extrémní 24 hodinovky na Lysé hoře. Takže nějaká konkurence přece jenom byla. Honza dokončil v čase něco přes 16 hodin, tak jsme mohli vyrazit na vlak.

P.S.: Nakonec je toho trochu víc než pár vět, ale kam se hrabu na Stínovy seriály.

Kartička s profilem k odšktávání prošlých míst na trase.
Statistika trasy vyexportovaná z programu Cyklotrasy.



Fotogalerie: Špacír 2012


14 komentářů na „Špacír 2012 – chuť vítězství“

  1. Zas takový výkon to nebyl. Není to závod na který ba se hlásili nějací běžci. Je to pořád spíš turistická akce. Ale i tak výsledek potěší a ten pocit, že je člověk první zahřeje u srdce. Ale teprve na Krakonošově 100 se u káže jak na tom jsem ve srovnání s konkurencí. Takže tam mi teprve držte palce. Jinak díky všem za podoporu.

    @hideosi kdy ty se předvedeš na nějakém závodě, nenechávej si to běhání jen pro sebe

    @RS Na UTMB taky přijde, ale chce to léta dřiny a odříkání ať se nevracím s ostudou, když už pojedu takový lán světa 🙂

    1. Ted nedávno jsem prestal kourit tak i vlastne zacal behat nechám si asi jeste tento rok hájení. Ted mi to ukázalo nové obzory a budu obevovat to co opravdu beh je. A nejsem závodní tip závodu jsem si ve skole uzil dost.

  2. Velká gratulace. Ten čas je velmi dobrý. Není pravda že by na Špcíru 2012 žádný dobří běžci nebyli. Byl tam třeba finischer UTMB a vítěz NTS Martin Závodník nebo Zbyněk Cypra starší. Ale je pravda nikdo nešel na plno. Na Krakonošově stovce bude zcela jistě větší konkurence. Doufám že se na startu ve Vrchlabí potkáme. Olaf

    1. Tak teda uznávám, jsem fakt dobrej 🙂
      Pokud se náš očekávaný potomek nebude hlásit na svět předčasně, tak se na startu ve Vrchlabí určitě potkáme, rád tě konečně poznám osobně.

  3. Nechci ti do toho moc kecat, tak to prosim ber s rezervou … ale ja osobne bych za ostudu nepovazoval ani dokonceni UTMB na poslednim miste tesne pred limitem. Samozrejme mam taky svoje ambice, a treba az se mi trochu poposune zivot (=deti odrostou), tak se na to vrhnu jinak a vice … ale kdyby si chtel na podnicich typu UTMB fakt vyrazneji uspet, pak bych se priklanel k tomu tam jet co nejdrive … proste pro zkusenosti, ty jsou k nezaplaceni a strasne pomohou behem tech let "driny a odrikani". Takovy zajimavy priklad – letosni Zane Grey bylo vyrazne teplejsi nez loni (29 C), a prumerne casy asi o pul hodiny pomalejsi. Ja jsem se zlepsil o 18 minut, i kdyz mam mnohem min nabehano. Tak jsem se schvalne juknul, jak na tom jsou ostatni co bezeli i loni, a kupodivu ze zhruba 25 bezcu se zlepsilo 23 (!!!!) … to proste neni nahoda, tomu neverim. Spis si myslim, ze to jasne ukazuje na vliv zkusenosti na takovychto obtiznych tratich. Na tom proste nikdo netrenuje, a dokud to nezazijes tak si neumis predstavit co to je za brutus a tim padem ani jak to optimalne rozbihat … ale poucis se, a napresrok to jde mnohem lip, i kdyz podminky jsou obecne vyrazne horsi a ostatni za to krute plati. Takze Krakonosova stovka, to jsou tusim 3 bodiky, jeste nekde schrastit dva a pak bez bazne a hany … sup do loterie :)))

    —– ***** konec mluveni Ti do zivota ***** —–

    1. a jeste maly dodatek – Zane Grey je mnohymi povazovano za nejtezsi padesatku ve Statech. Naprosta vetsina tech ostatnich se shodne ze urcite patri do prvni trojky (dalsi dve jsou Jemez a San Juan Solstice). Taky se na to musis kvalifikovat, takze lidi co to behaji rozhodne nejsou zadna nezkusena orezavatka … podobne i UTMB je povazovano za jednu z nejtezstich stovek na svete … o to tezsi je to bezet hned napoprve dobre, a diky tomu si myslim ze loni totalne vyhoreli Americani, i kdyz na tezke trate jsou tady take zvykli. Kazda superobtizna trat ma ale neco svoje, co nikde jinde nenajdes … a mozna proto se tam ty zkusenosti s danou trati pocitaji minimalne dvojnasob.

      … ted uz ale fakt mlcim 🙂

    2. Dík za užitečné rady od zkušeného ultraběžce. Asi máš pravdu, že na takové akce so moc natrénovat nedá a je to více o zkušenostech. Ale přece jenom tam chci jet s vědomím, že mám na to dosáhnout nějakého času, který si stanovím. Viděl bych to na rok 2014, do té doby budu sbírat zkušenosti na českých (slovenskýc) horách.

    3. Na UTMB už potřeba 7 bodů a ne 5. Pokud hodláš takto pokračovat,máme se na českých a slovenských horách na co těšit. :-))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *