Týnišťské šlápoty 2014 aneb Orlické hory křížem krážem

Tak jsem se, konečně, podíval taky na Olafovy Týnišťské šlápoty. Letos byly celé v Orlických horách bez výletů na Kralický sněžník a do Polska jako v předchozích ročnících. Trasa nás s okolím Deštného v O.h. seznámila opravdu důkladně a tak jsem za pár hodin proběhl snad všechny cesty po kterých jsme na svatební cestě chodily celý týden 🙂 Ale to až po 45 km, které jsme museli uběhnout, aby jsme se do Deštného dostali.
Start byl za soumraku v Žamberském pivovaru Kanec. Kupodivu čelo závodu vyrazilo celkem pohodovým tempem kolem 6 min/km, takže tradiční přepálený začátek se nekonal 🙂 I tak jsme na čele byly chvíli po startu jen tři a někde za první kontrolou kolem 6 km už jsem běžel jen s Láďou Erbertem. Aspoň jsem byl klidnější, že nebudu bloudit. Toho jsem se ale vůbec nemusel obávat, protože trať byla značená skvěle a do podrobného itineráře, který jsme na startu vyfasovali, jsem nahlížel jen pro ujištění a abych věděl po které značce na nejbližších kilometrech koukat.
V Rokytnici zrovna byla v plném proudu místní pouť, tak jsme se chvíli motali ulicí a náměstím plnou lidí. Značku jsme v tom davu naštěstí neztratili a vyběhli ven z města správnou cestou.
Na 20km byla kontrola na rozhledně na Annenském vrchu, tam se ukládal ke spánku nějaký kluk. Napřed jsem myslel, že je to živá kontrola. Chudák, chtěl si užít trochu klidu a romantiky pod letní oblohou plnou hvězd. Když jsme mu řekli, že se za námi se valí víc jak stovka lidí a v nejbližších 3-4 hodinách to tu bude jak na Václavským Václaváku, kde je jak známo moc člověků, tak se začal balit a hledat si klidnější místo na spaní. My jsme pokračovali dál přes Říčky v O.h. na Zakletý. První trochu náročněší stoupání sjezdovkou nahoru, kde už na nás na nájezdové rampě blikal čelovkou Olaf. Vypadal, že zrovna přijel a málem nás nestihl.
Za Zakletým, někde kolem 30km jsem trošku přidal a rázem jsem to táhl na čele sám. Cesta mi příjemně utíkala, běželo se po hřebeni kolem Kunštátské kaple, pěknýma pěšinkama. Asi jsem se nějak moc kochal, protože jsem se málem přerazil o nějaký kořen (naštěstí nebyl bludný ten kořen), a narazil si palec na pravé ruce. Chvíli jsem měl problém i udržet flašku v ruce, ale po pár km bolest přešla. Pak už to bylo jen přes Zdobnici do Luisina údolí, tak si říkám, že se asi poběží z kopce, když je to do údolí. Ale kdepak do tohohle údolí se běží do kopce. A z údolí to bylo z kopce do Deštného. Čipová kontrola v hotelu Orlice, nabízeli mi polívku, ale je mi horko, potím se jak vůl, tak odmítám. Jen se na záchodech trochu opláchnu, doplním vodu do flašky a běžím dál, směr Šerlich. Ani to moc nebolelo a jsem nahoře. Od Masarykovy chaty musíme seběhnout kousek do Polska pro kontrolu a stejnou cestou zpět. U chaty se potkávám s Láďou, navedu ho na vracečku a pokračuju přes Bukačku na Sedloňovský Černý kříž, kde je další vracečka k Hájovně. Tentokrát trochu delší, si říkám cestou dolů, ale pak to nahoru uběhne ani nevím jak. Cestou nahoru zas potkám Láďu, ztrátu odhaduju na 20 min. Potom byl dlouhý seběh po asfaltu zpět do Deštného.
Teď už jsem si polívku dal. Na terase jsem se přeslíkl do suchého trika, snědl polívku pozdravil pár lidí co teprve přicházeli do Deštného poprvé. Dlouho jsem nevysedával, aby mě Láda nedohnal (ještě by ho to namotivovalo) a vyrazil zpět do kopce do Luisina údolí (co je to za divné údolí, když se do něj jde vždycky do kopce 🙂 a odtud do ještě většího kopce na Velkou Deštnou. Jenom na otočku, aby se neřeklo, že jsme vynechali nevyšší vrchol Orlických hor. Cestou potkávám studánku, tak než dorazím nahoru vypiju vodu a cestou zpět si napustím z pramene. Kousek na Luisiným údolím opět potkávám Láďu a než odbočím z hlavní cesty ke Sv. Matoušovi, potkám ještě Micala Peitze na třetím místě a to bylo naposled co jsem viděl své stíhače. Teď zbývá ještě potřetí seběhnout po sjezdovce do Deštného a na protější kopec vyběhnout na Supovu vyhlídku. Pan Sup bude asi nějakej V.I.P., má tady fotku s Chuckem Norrisem :-). No a konečně můžeme nadobro opustit Deštné a Orlické hory a vydat se do nížin směr Týniště. Nějaké kopečky ještě budou, ale budou se pomalu ztrácet až se změní v placku. 
Ale napřed od Supa po modré směr Antoniino údolí, těsně před tím potkávám v lese v autě Egona jak hledá Olafa a za chvilku dobíhám na příjemnou občerstvovačku na rozcestí Mýto. Dávám chleba se sýrem a půl lahváče a šupem dolů (tak je to správně) do údolí, tady cestou u nějaké samoty trochu tápu kudy tudy po žluté, ale nakonec to trefuju správně skrz dvorek. Na silnici jsem vytřepal bordel z bot a přezul se do suchých ponožek. Kousek z kopce po silnici a pak šup zas houštím do kopce na místní vrchol Planer a hned zas zpět do údolí abysme vyběhli na stejnou silnici asi o kilometr dál pod zříceninou hradu Klečkov, ty jak známo bývají na kopci, takže zase vzhůru. Ještě že tu byly šipky na každém druhém stromě, jinak bych ten hrad asi ani nenašel. Z hradu pak seběhneme do vesnice Proloh a dál po modré do Skuhrova. Tady taky býval hrad, dnes už po něm skoro nic nezbylo, ale byl na kopci a teď je tam rozhledna. Kde by asi tak mohla být nejbižší kontrola? Pod kopcem je hospoda, podle rozvrhu na dveřích je ještě zavřeno, ale dveře jsou dokořán, tak si jdu vyptat vodu. Paní co chystá kuchyni mi ochotně doplní. Vyšlápnu si na rozhlednu abych zjistil, že kontrolu někdo zničil a sebral fix. Oznamuju to smskou Olafovi a valím směr Kvasiny na další živou kontrolu. Tady už začíná jít do tuhého, teplota se šplhá do závratných výšin a další cesta je vesměs na přímém slunci po silnici nebo mezi poli. V Kvasinách se moc nezdržuju, jen doplním vodu, namočím šátek na hlavě a cestou od kontroly smlsnu energy tyčku. Do cíle něco přes dvacet, tak volím taktiku mít to co nejrychleji za sebou. Ale běžet v kuse v tom vedru se stovkou v nohách mi moc nejde, tak běžím vždycky nějakých pět minut a pak to proložím minutkou chůze. Cesta celkem ubíhá, někde na 103 km mi vypne Garmin a jak teď pořád nekoukám kolik mi zbývá, tak to odsýpá ještě líp 🙂 Tady někde taky narážím na poslední živou tajnou kontrolu. Lupnu půlku lahváče doplním vodu do flašky a pokračuju. 
Ve Voděradech si dávám jediný malý kufr. Správně jsem se napojil na modrou značku, ale měl jsem hned zahnout vlevo pryč z dědiny, místo toho jsem se podíval do dědiny, kde značka končila/začínala. Mrknu do itineráře a tam je to černé na bílém – Voděrady, modrá vlevo – tak zpět a teď už správně směr Stojavka. Desítku za 40 asi nedám, takže pod patnáct to nebude, ale už cítím cíl a tak běžím víceméně bez zastavení. Zastaví mě až Olaf těsně před Týništěm, kterému chybí doznačit posledních asi 600 m, hned dává telefonické echo do cíle, aby mě čekali a doprovází mě abych trefil. Ještě nás na těch posledních metrech před cílem musí protáhnout kopřivama a ostružiním a pak už mi ukáže pěšinu, po které přibíhám ke sportovní hale na sídlišti U Dubu. 
Čas 15:15. No není to pod 14 hodin, jak jsem na startu doufal, ale na to jaké bylo horko, a že jsem většinu běžel sám, to jde. Láďa Erbert dobíhá hodinu a něco po mě. To už mám za sebou osvěžující chladivou sprchu a spokojeně sosám točené pivo.
Na Jesenické stovce mi batoh Inov8 pro vítěze vyfoukl Vašek Král, tak teď jsem se zahojil. Dostal jsem Inov8 Race Pro Extreme 4, tak bych ho měl co nejdřív někde vyzkoušet 🙂
Konečné výsledky: http://2014.tonerman.cz/ts8.html
Fotky: 

48. Krakonošova 100

Už dvakrát jsem se na tuto stovku přihlásil a vždycky mi do toho něco vlezlo. Před dvěma lety se narodila dcera, loni to byla oslava jejích prvních narozenin. Tak jsem letos nenechal nic náhodě, naplánoval jsem dovolenou, zajistil ubytování a vzal rodinu do Krkonoš sebou. Ve středu jsem si ještě cvičně vyběhl na Žalý a pak už byl jen odpočinkový režim před závodem. 
Z Dolních Štěpanic, kde jsme byli ubytovaní, jsem to měl do Vrchlabí kousek, takže odpadlo dlouhé cestování před a po akci. A mělo to svoje nesporné výhody. Oproti jiným stovkám jsem na startu stál odpočatý s chutí běžet a ne si jít lehnout. To se pozitivně projevilo i v samotném závodě. Nepocítil jsem žádnou krizi z únavy. 
Trasa K100.
Před startem na náměstí (xxxx mn.m.) si na pódium zavolali loňského vítěze Michala Veselého (čas 10:25) a jednoho z dřívějších držitelů traťového rekordu Milana Mikuláška s rekordem 12:50. Tak jsem aspoň viděl koho se mám držet. Přece jenom nemám Krkonoše tak prochozené a nechtěl jsem zbytečně kufrovat. Hned po startu jsem tedy vyrazil na čele v těsném závěsu za Michalem a Matějem Švecem. Hned od stratu se běží asi 6 km do kopce na první kontrolu na vrcholu Přední Žalý 1019 mn.m. Tam byly kluci ještě kousek přede mnou a říkal jsem si jestli se mám hnát za nimi nebo se nechat doběhnout někým zezadu. Radši jsem zvolil první variantu a cestou ze Žalého, po odbočce směrem na Horní Mísečky jsem je na příjemně klesající rovince docvakl a dál jsme běželi ve třech.  
Michal a Matěj v čele, já jsem jim v patách 🙂
Další kontrola byla na Horních Mísečkách. V nabídce byl jenom horký čaj, tak jsem si jen spařil hubu a ani se nenapil. Zatím jsem žízeň ani hlad neměl, občas jsem usrkl vody z kejmlu a to mi prozatím stačilo. Za Horníma Mísečkama jsme si ještě užívali lesní cesty a stezky kde nám Michal trochu utekl ale dohnali jsme na dlouhém asfaltovém klesání do Harrachova, kde byla další kontrola na cca 30 km. Tady už jsem radši vytáhl něco ze svých zásob, dal jsem si energeticky nabušennou ovocnou dřeň, kterou jsem dostal v balíčku na VltavaRunu. Nechal si napustit vodu do bidonu, který už jsem si dál nesl v ruce, protože z kejmlu jsem se zapomínal napít. Na cestu jsem si ještě vzal chleba z marmeládou a mohli jsme vyrazit dál. Z Harachova se stoupalo přes Krakonošovu snídani k Vosecké boudě a s přibívajícími výškovými metry se začlo i ochlazovat, tak jsem u Vosecké boudy oblékl mikinu, kterou jsem shodil ve stoupání pod vrcholem Žalého, a místo trenýrek natáhl dlouhé elasťáky. Přitom jsem vytřepal kamínky z bot a mohli jsme vyrazit na hřeben. Tady už místy celkem slušně foukalo a byl jsem rád, že jsem se přioděl. Poté co jsme překonaly nejvyšší místo této části hřebene Krkonoš, tak už se víceméně jen klesalo ke Špindlerově a Lužické boudě. Cestou nám ještě začlo pršet a tak jsme na Lužickou dobíhaly za deště. Na nohách jsem měl relativně nové a neozkoušené Merrelly Allout Fuse a nevěděl jsem jak se budou chovat, na mokrých kamenech ze kterých tu jsou vystavěny chodníky, ale botky nezklamaly a nějakého podklouznutí jsem se nemusel obávat.  V technických sebězích nám to každému šlo trochu jiným tempem, tak jsme se občas trochu roztrhli, ale běželi jsme pořád na dohled od sebe a na Lužickou už jsme dolbíhali zase společně. Tady nás čekala polívka a čaj. Tak jsem si dal do bidonu čaj s citronem a nechal si ho trochu naředit studenou vodou aby nebyl tak horký. V rychlosti jsme snědli polívku, přitom jsme si ujasnili jestli chceme běžet na rekord nebo nám stačí doběhnout pod 11 hodin. Shodli jsme se na druhé variantě a vyrazili jsme do druhé půlky závodu. Na to že mám v nohách 50 km jsem se cítil skvěle, žádná únava ani hlad jen chuť pokračovat stejným tempem do konce. 
Od Špindlerovy boudy se neběží po hřebeni přes Luční boudu, ale sbíhá se dolů na polskou stranu na rozcestí pod Pielgrzymami a přes Mysliwski dom na Sněžku. Kdo tu někdy šel tak ví, že je to terén náročný za světla natož tak po tmě a v mlze. Je pořeba hlídat každý krok, každý došlap abych se někde nepřerazil. Kluci jsou pořád kus přede mnou. Ani nemůžu kontrolovat jestli před sebou vidím jejich čelovky, protože jak zvednu zrak z cesty přede mnou tak to zavání držkopádem. Co chvíli zajedu nohou po kotníky do bláta a jak jsme si  ještě u Špindlerovy boudy pochvalovali, že i když sprchlo, tak jsme relativně v suchu, tak teď už to, aspoň co se týče noh, neplatilo. Ale i tenhle náročný úsek skončil a pak už to byly víceméně pohodové horské chodníčky a pěšinky po kterých jsme doběhli až na další kontrolu – Domek Mysliwski. Chvilku jsme spočinuli a vypili flašku nabídnuté vody. Měli tam příjemně teploučko, takže posedět dýl by bylo fajn, ale jsou nám v patách, tak musíme valit dál.  Kolem jezer na polské straně Krkonoš až na Sněžku se jde po různě dlážděných chodnících, tak se běží bez problémů a taky pokud to není moc do kopce tak běžíme. Největší krpál co nám stojí v cestě je už jen sněžka. Tady si říkám, že vertical kilometer opravdu není nic pro mě. Sice to netrvá tak dlouho, ale tyhle krkolomné stoupáky mě vždycky berou hodně sil. Na sněžce fouká studený větr. My se naštěstí, i když právě svítá, můžeme aspoň na chvíli schovat v poštovně, kde je další kontrola. Nefunguje jim wi-fi, tak si nás zapisují pěkně postaru na papír. Já toho využiju k občerstvení a dám si druhou nadupanou ovocnou dřeň a hlavně si dám na nohy suché ponožky. Vylézt ven do toho vichru není nic příjemného a když si postesknu, že by se hodily rukavice, tak mi Michal nabídl svoje co měl v batohu, že on má ruky schované v rukávech a nepotřebuje je. To mě pomohlo, protože ruky mě vždycky mrznou jako první. 
Ze Sněžky na další kontrolu na Pomezních boudách to bylo celkem rychlé. Jen se seběhlo dolů z kopečka a pak zas trochu do kopečka a jsme tam. Cestou jsem se ještě jednou pěkně natáhnul, když jsem koukal na rozcestník a noha mi zajela do toho příčného járku co bývá na horských cestách a už jsem letěl. Naštěstí bez následků. Na pomezních boudách už nás vyhlíželi a zdaleka nám mávali. Zase chvilku odpočinek, doplnil jsem čaj do bidonu a dal si jednoho birella. Do cíle nám  zbývá asi 25 km, které budou většinou po asfaltu. Ale zase na druhou stranu už je světlo, nemusím koukat pod nohy, tak se rozhlížím po kraji a dívám se na místa které znám věštinou jen z pořadu Panorama na ČT. Jo, je tu krásně, hlavně takhle po ránu, když všichni spí a nepotkáme ani živáčka, až na asi dvě pekařské auta. 
Michal si už nějakou dobu stěžuje na žaludek a že nemůže běžet tak rychle, jak by chtěl. Na kontrolu do Pece pod Sněžkou dobíháme ještě všichni tři společně, ale hned jak začneme stoupat z Pece směrem na Hrnčířské boudy, tak ho necháváme za sebou a pokračujeme s Matějem ve dvou. Chvíli si užíváme pěkný úsek přes mokřiny po dřevěných lávkách. Pak už zbývá jen vytrpět seběh lesní cestou do Horního Lánova, občas by to šlo i trochu rozbalit ale nohy už to moc nedávají. Z Horního Lánova už jen vyběhnout na louky a už vidíme věže Vrchlabského zámku a kostela. Do města se vbíhá ulicí přímo naproti DDM Pelíšek, takže už nemusíme nikde kličkovat ulicemi. Cílem probíháme společně v čase 10:40:27.  V cíli, jakoby nás tak brzo ani nečekali, si klidně posedávali za rohem, tím pádem ani nemáme nějaké pěkné cílové foto 🙂
Těsně po doběhu, povinný telefonát domů 🙂
Takže svůj soukromý cíl doběhnout pod jedenáct hodin jsem si splnil, že to bylo zároveň i vítězství už je jen třešnička na dortu. Pořád jsem od někoho slýchal jak je Krakonošova stovka rychlá a hodně běžecká a čekal jsem asi větší konkurenci. Rychlá stovka to určitě je, až na pár technických úseků a hodně prudkých kopců (např. Sněžka) by se dala určitě celá běžet. Taky by mohla být ještě trochu rychlejší, kdyby se z mého pohledu nejhorší úsek od Špindlerovy Boudy dolů k Pielgrzimům běžel za světla a ne v noci (a navíc v mlze). Celkově se mi trasa hodně líbila, místy dost asfaltu, ale vystřídaly se spravědlivě všechny možné terény a ve výsledku je to krásně různorodá trať a nepůsobí ani při té délce nijak monotónně. Velkou výhodou pro mě bylo, že jsem se hned na začátku chytil a celé to absolvoval s kluky co znají trasu nazpaměť a nemusel jsem vůbec řešit nějaké rozcestí a podobné věci co by mě určitě zdržovali, nemluvě o zbytečném kufrování. A ten traťový rekord nám vlasntně unikl jen o fous, tak třeba za rok!

Mezičasy:
Žalý – 00:37:21(3)
H. Mísečky – 01:27:02
Harrachov – 02:37:13
Lužická b. – 04:52:57
Sněžka – 06:57:00
Pomezni b. – 07:49:49
Pec p.S. – 09:01:11
Vrchlabi – 10:40:27

VltavaRun 2014 – tak trochu jiné ultra

O účasti v tomto závodě jsem původně vůbec neuvažoval, bral jsem to, že to není nic pro mě. Ale nakonec jsem jen tak ze srandy na oposlední chvíli zareagoval na výzvu na webu Rungo.cz, a poslal jim pár řádků o sobě. Za pár dní se mi ozval Roman Němec, který tým sestavoval, jestli bych do toho šel, ale že nemám počítat s nějakým lepším umístěním a tým co sestavil mi popsal takto:
——–
…Holky, kluci, mladsi i starsi a ruznych profesi ale zadni profici. Z toho co lidi pisou jsou vsichni opravdovi nadsenci ale asi zadni velci profici. Mozna nejlepsi z nas beha desitku pod 37 ale jsou i taci kterym to trva kolem hodiny. Myslim si ze kazdy do toho da maximum ale na vitezstvi to zrejme nebude….
——–
Jen co jsem doma dostal povolení, hned jsem mu napsal, že to beru. Ani jsem neočekával, že by se podařilo sestavit tým, který by měl šanci vyhrát. Chtěl jsem jen zažít něco jiného, než běhat pořád sám. A vůbec nelituju, že jsem do toho šel.
Když do závodu ještě zbýval nějaký ten týden, tak jsem si říkal, paráda, půlka května, to bude svítit sluníčko, nemusím sebou tahat zbytečné hadry. Ale nakonec jsem jel oblečený jako v zimě. Pršet mělo, a taky pršelo, skoro celý závod. Už jsem viděl jak se mi nebude chtít oblíkat ty mokré hadry furt dokola, ale nakonec to nebylo tak hrozné.
Na Kvildu jsem jel z Prahy s Ondrou Smetanou, cestou jsme ještě nakoupili, stavili se na pizzu ve Strakonicích a před šestou jsme dorazili na místo. Tam už nás část týmu čekala na společné proběhnutí k pramenu Vltavy. Tak jsme se rychle přeslékli a vyrazily. Stihly jsme to zpátky právě když začínalo pršet, a potom pršelo až do rána. Večer ještě na pivo a vyzvednou startovní balíčky (jen triko, číslo, propozice a samolepky na auto a nějaké pitivo od sponzorů). Rozjetý večer jsme zakončily na chatě, kde jsme ještě navazovali družbu se členy redakčního týmu Rungo core.
První týmy startovali v 5:30 ráno a pak v 1/2hodinových intervalech vždycky 4 další týmy. My jsme měli startovat až v 10:30 jako „favoriti“ ještě s týmem River Road s hodinovým odstupem za posledními. Organizátoři nám to napočítalo natvrdo z našich OR na 10km 🙂 Bez zohlednění únavy, terénu, převýšení atd. Nezbývalo nám než se s tím nějak poprat. V 10:30 ještě stále za vydatného deště vyběhl na svůj první úsek náš nejrychlejší běžec Tomáš Hrdina a  hned na začátek nám vyběhl 4 minutový náskok, ten jsme sice na druhém úseku ještě ztratili, ale dál už jsme to měli pevně ve svých rukou, tedy spíš nohou 🙂
Já jsem na svůj první úsek nastupoval ve Stožci a běžel do Nové Pece. Byl to nejdelší úsek ze všech 36. 15,7 km po vedlejších asfaltových komunikacích kolem meandrující Vltavy s lehce zvlněným profilem. Jako obvykle jsem to ze začátku přepálil, až jsem se lekl jak rychle a jak snadno se mi běží, ale radši jsem zpomalil na tempo cca 3:50min/km a snažil se ho držet. Celý úsek byl sice po asfaltu ale pěknou přírodou, samá zatáčka, mírný kopeček atd, takže mi to uběhlo jako nic. Jen ta závěrečná asi kilometrová rovinka byla nekonečná. Cíl byl na dohled, ale nějak se nepřibližoval a když už jsem myslel, že jsem na předávce, tak to byly jen dobrovolní hasiči na křižovatce a cíl byl ještě kousek dál. Aspoň mě do posledních metrů z hospody povzbudily kolegové ze třetího auta. Svých 15,7 km jsem dal za 1:01 a vyslal na trať dalšího v pořadí.

Ještě kousek.

Já jsem si svůj 1. úsek zaběhl bez deště, ale než jsme se v autě všichni vystřídaly, tak už zase chcalo. Obavy jsme měli z plánovaného přejezdu mezi předávkama na 7. úseku. Byl celkem krátký, běžela ho Jitka a organizátoři doporučili trasu pro auto s velkou zajížďkou přes Rakousko. Že prej trasa pro běžce není pro auto průjezdná. Dobrovolní hasiči na předávce ale byli jiného názoru a na jejich doporučení jsme jeli stejnou trasou jako běžec a nebyl vůbec žádný problém. Místy byly trochu větší výmoly ale i naše fábie to v pohodě projela. Jak jsme naložily Vaška po 8. úseku, tak jsme měli asi do 23 hodiny pauzu.
Mezitím jsme se museli přesunout do Českých Budějovic, kde byl start mého 2.úseku. Furt pršelo, takže nějaké lenošení a odpočinek na louce, jak jsme si před závodem malovali, nepřicházel v úvahu. Cestou proběhla návštěva pizzerie Milano v Lipně nad Vltavou. Kluci s Jitkou si zašli na jídlo, já jsem v autě pojedl něco ze svých zásob a šel si aspoň na čaj. V Budějicích jsme v Tescu dokoupily vodu nějakou mňamku a čekalo se na můj start. Ten byl na břehu Vltavy nedaleko výstaviště a běžel jsem po cyklostezce do Hluboké nad Vltavou. Tady bylo krásně vidět jak se nám podařilo seběhnout velkou část týmů, kteří ráno z Kvildy stratovali před náma. Předávala si to tady jedna štafeta za druhou. Já jsem vyrazil za vydatného deště směr Hluboká. Cyklostezka místy připomínala spíš potok. Zhruba od poloviny úseku už mě bezpečně naváděl osvícený zámek Hluboká. Na svůj noční úsek jsem vybíhal ještě z odstupem za posledním týmem a nepodařilo se mi nikoho předběhnout, ale zase jsem něco z jejich náskoku ubral a Ondra na úseku po mě už začal předbíhat. Radost jsme mu ale vzápětí zkazili, když jsme nestihli přejet na další předávku. V autě jsme se spolehli na GPS navigaci a ta nás dovedla sice do správné vesnice, ale na druhém břehu Vltavy a most nikde. Pouze přívoz, ten nám byl ale o půlnoci opravdu prd platný. Tak zpět a teď už po správném břehu. Tam jsme pochopili proč nás GPS zavedla špatně, ona totiž neznala cestu do té vesnice. My jsme ji naštěstí už trefily správně. Tím naše trápení ale nekončilo. Další přesun auta taky nebyl zrovna ideální a zase jsme nedaleko Týna nad vltavou bloudily po špatném břehu, takže na předávce byla Jitka zase dřív než auto. Tak jsme jen doufali, že ten náskok co jsme si celý den minutu po minutě budovali, úplně celý nepro…li. Postupně, jak na netu naskakovali průběžné výsledky, se nám ulevilo. Pořád jsme byli na čele, i když už ne s takovým odstupem.
Po doběhu Vaška jsme se vrátily do Týna nad Vltavou, kde bylo zajištěno přespání a sprchy v místní sportovní hale. Spánek se aspoň u mě moc nevydařil, v takovýchto podmínkách s tím mám vždycky problém. Holt palubovka není postel. Ale zato teplá sprcha to byl balzám na tělo. Ve 3 hodiny po půlnoci budíček a přesun do vesnice Líchovy odkud jsem startoval svůj poslední úsek, který končil u slapské přehrady u Štoly Josef. Hned kousek za vesnicí jsem začal předbíhat pomalejší soupeře. Nohy už byly těžké a i když se mi běželo celkem hladce, tempo bylo o fous pomalejší než bych chtěl. Nakonec jsem svých posledních 9,4 km zvládl za 37:39. Když jsem na tomto úseku konečně začal někoho předbíhat, tak to celé začalo dávat nějaký smysl, konečně jsem taky závodil s někým a ne jen se stopkama. Podle průběžných výsledků jsme si zase drželi dostatečný náskok a já jsem si uvědomil, že si vlastně běžím do cíle vítězného závodu. Tak jsem běžel s úsměvem od ucha k uchu a užíval své poslední kilometry. V cíli úseku měli co dělat aby mě zastavily, závěr byl celkem z prudkého kopce a já to rozpálil naplno, že se mi ani nepodařilo napoprvé předat štafetu. K žádným komplikacím při přesunech jako v noci už nedošlo, tak jsme se po naložení Vaška mohli v klidu přesunout do cíle v Braníku a čekat až doběhne zbytek týmu.
Posádka posledního auta na svých čtyřech úsecích už s přehledem udržela náš náskok a tak jsme mohli v cíli čekat na Karlův vítězný finish. Doufali jsme, že osádka jeho vozu to stihne, aby jsme mohli do cíle doběhnout všichni společně. Nakonec se jim to podařilo a do cílové rovinky doběhli od auta současně s Karlem.

Karel protíná cílovou pásku a za ním klopýtá zbytek týmu 🙂
Co dodat, byl to trochu jiný závod než jsem zvyklý. Neběžel jsem jen sám za sebe. Byl jsem součástí týmu a mohl jsem si tak připomenout pocity které jsem zažíval jako malý hokejista, když se nám občas podařilo něco vyhrát. Už jsem málem zapomněl jaké to je. Díky Romane, Tomáši, Martine, Karle, Ondro, Jakube, Vašku, Martino, Věrko, Mirko a Jitko.
Tolik povyku kvůli kusu železa, ani pít se z toho nedá 🙂
We are the Champions.
Web závodu: VltavaRun.cz
Podrobné výsledky: http://url1.eu/tTp