Závod na který jsem se tento rok nejvíc těšil a z kterého jsem měl zároveň největší obavy. Transmoravský masochostický terénní běh. 100 mil (161 km) napříč Moravou z Olešnice do Lulče a zpět. Nic tak dlouhého jsem ještě nezkusil, takže to byl trochu krok do neznáma, ale zvládl jsem to myslím dobře.
Start byl v sobotu ve 2:00 hod. Tak jsem využil možnosti přijet už den předem a vyspat se trochu před startem na místě. Doma bych stejně oka nezahmouřil. Zázemí závodu je na fotbalovém hřišti v Olešnici.Spát jsem mohli v klubovně na nafukovacích matracích. Před jednou hodinou po půlnoci jsem se probudil a začal se pomalu chystat na start. Najíst se, roztřídit balíčky na občerstvovačky a pomaluse obléct a čekat. Napřed jsem nevěděl v jakých botech poběžím. Všechny NB MT101 co mám, už jsou celkem dotrhané a v Merrellech jsem si na tak dlouhou štreku netroufal. Tak jsem zvolil Mizuno Cursoris, které jsem dostal k testování a myslím, že jsem udělal dobře.
Krátce po druhé hodině se 9+8 odvážlivců postavilo na start (9 na celých 100 mil a 8 na 100 km) a mohli jsme vyrazit. Naštěstí nikdo nevyrazil jak splašený a rozběhli jsme se pohodovýn tempem kolem 6 min/km. Až na první občerstvovačku jsme nemuseli mít strach, že bysme zabloudili. Běželi jsme ve skupince se zkušenými účastníky a taky nám dělalo doprovod auto, co vezlo věci na občerstvovačku. Občas nám sice ztěžoval dýchání zvířeným prachem na polní cestě, ale nemuseli jsme moc koukat kam běžíme. Kromě prvních několika kilometrů po vyběhnutí z Olešnice, se až na první občerstvovačku v Lysicích běželo po silnici. Na konci Lysic jsme se občerstvily a vyrazili jsme, jak nás nasměrovali, „mezi kozy“, tj. mezi dva kopečky známé jako prsa Moravy. Dan se na občerstvovačkách moc nezdržoval, takže hned zmizel v dáli a my jsme postupně vyrazili za ním. Běžel jsem společně s Pavlem Sedlákem a Honzou Škrdlou. Běželo se většinou po vedlejších silničkách mezi dědinama. Cestou si oba museli odskočit do lesa, tak jsem běžel dál sám až najednou na rovném úseku silnice, vidím v dáli před sebou Dana. Ta si říkám, buď on běží moc pomalu nebo já moc rychle. Ještě pár kilometrů jsem ho stíhal a někde před druhou občerstvovačkou jsem ho doběhl. Pak jsme běželi víceméně společně až na otočku. Na chvíli mi utekl, když jsem si musel odskočit já. Mezitím mě předběhli i Honza, ale oba jsem je další občerstvovačkou v Jedovnici dohnal. To byla pro Honzu otočka, protože běžel jen 100 km. Dan se zase dlouho nezdržel a vyrazil dopředu, já jsem se v klidu občerstvil a vyrazil za ním. Ale až do další občerstvovačky v Račici jsem ho neviděl a byl jsem hodně překvapený, když mi řekli, že jsem první. Než jsem se osvěžil, tak Dan přiběhl asi 2 minuty po mě. Hned za Jedovnicí si udělal výlet mimo trasu a už mě nedohnal. Do posledního úseku jsme tedy vyrazili společně a nebýt toho, že jsem musel na malou, tak bysme doběhli spolu i na otočku. Tam byl Dan zase o chvilku přede mnou a když jsem přiběhl, on už vyrážel na cestu zpět. Já jsem si dal oběd 🙂 v podobě bagety domácí přípravy, doplnil tekutiny a vydal se za ním. Vzhledem k tomu, že jsem se zdržel, tak už jsem si nedělal zbytečné iluze, že bych ho dohnal. Kousek za otočkou jsem potkal Pavla a postupně i další chlapy v pořadí. Pak jsem ale na lesní cestě špatně vyhodnotil směsici šipek na stromech a seběhl jsem zkratkou rovnou do Rakoveckého údolí. Tam jsem si měl běžet, ale vynechal jsem kontrolu v Račici. Takže otočka a zpět do kopce. Mezitím mě předběhl Pavel a nemohl jsem se pozdravit s Martinou Němečkovou, která mezitím proběhla v protisměru. Pavla jsem sice ještě zastihl na občerstvovačce, ale počkat na mě nechtěl :-). Tak jsem chvilku spočnul a vyrazil za ním. Až sem se mi běželo celkem v pohodě, nohy už toho sice měly dost, ale pořád poslouchaly a běžely. Dál už jsem začínal chápat proč je v názvu závodu to cizí slovo -masochistický. I když jsem začínal zhruba tak každých 10-15 min zařazovat minutu chůze, tak jsem pavla přece jen v Jedovnici na občerstvovačce dostihl a pokračovali jsme společně. Do Petrovic jsem se ještě držel s ním, ale pak jsem si jednou musel odskočit a už jsem ho nedohonil. Co vám budu povídat, jak jsem osaměl , tak šla morálka do háje a měl jsem co dělat abych se donutil běžet. Někde cestou se mě Ježíš na křížku prostřednictvím nápisu na podstavci ptal, jestli bolest má, je stejná jako bolest jeho, tak jsem mu řek, že jo a možná ještě větší ale netvářil se, že by mi to věřil 🙂 Před poslední občerstvovačkou v Lysicích byly pole s rybízem těsně před sklizní, takže jsem bral plnými hrstmi. Na občerstvovačce jsem z dálky zahlédl Pavla jak zrovna vyráží na poslední úsek do cíle. Říkal jsem si, že to ještě není tak marné, ale neměl jsem sil ho stíhat. Hezky jsem si snědl další bagetu, napojil se a vyrazil jsem taky. Po chvíli jsem usoudil, že se můj běh začíná podobat běhu Jirky Soukupa (tím nechci nijak shazovat, jeho výkony v jeho věku jsou obdivuhodné), tak jsem usoudil, že je lepší svižná chůze rychlostí 7 km/h, než „běh“ rychlostí 8 km/h. Při chůzi nohy tak nebolely a občas jsem mohl i kousek popoběhnout. Nakonec jsem posledních 21 km tímto stylem zvládl vcelku rychle za 2:48 a do cíle jsem doběhl (ano doběhl, endorfiny odplavily bolest, takže jsem mohl závěrečné 2-3 km běžet) v čase 17:55:47. Letos už podruhé s Danem na bedně, no, začínám si na to zvykat 🙂
Sám jsem si před závodem stanovil soukromý limit 20 hodin, takže jsem s výsledkem spokojený. Možná kdybych trochu líp rozvrhl síly, tak se v závěru nebudu tak trápit. Závod se mi líbil. Kdy jindy má člověk příležitost poznat tolik krás Moravy za jediný den 🙂 Organizace a zázemí závodu taky skvělé, hlavně Eva s Jarkou, co se starali o naše žaludky v zázemí, zaslouží medaily.
Sám jsem si před závodem stanovil soukromý limit 20 hodin, takže jsem s výsledkem spokojený. Možná kdybych trochu líp rozvrhl síly, tak se v závěru nebudu tak trápit. Závod se mi líbil. Kdy jindy má člověk příležitost poznat tolik krás Moravy za jediný den 🙂 Organizace a zázemí závodu taky skvělé, hlavně Eva s Jarkou, co se starali o naše žaludky v zázemí, zaslouží medaily.
