Jiří Helleší

27. srpen 2011. Den D! Můj první maraton (nepočítám trenink) a rovnou ten jesenický s převýšením 1600 m.

Ráno jsem vyrazili brzy, abych byl na Skřítku před půl osmou a mohl si poslat svoji lahev s vodou a energetický gel na občerstvovačku na Ovčárně. Cestou vyzvedáváme tchýni, kterou manželka vylákala na výlet, zatímco já se budu prohánět po hřebeni Jeseníků. Na místo sme dorazili asi v 7:15, vyzvedávám si číslo a zjišťuju kde odevzdat vlastní občerstvení na Ovčárnu. Mám se porozhlídnout po střapatém kolegovi v modrém tričku, které jsem taky dostal společně s číslem, mapkou trasy, poukazem na guláš a pivo a kuponem na slevu v nějakém e-shopu. Po chvíli rozhlížení jsem zahlídl střapatce i krabici na věci. Rozloučil jsem se z manželkou a tchýní, které vyrazili směr Rabštejn a nastoupil jsem do autobusu.

Po příjezdu na Ramzovou jsem si našel pěkné místečko na trávníku poblíž stanice HS, natáhl jsem se a pozoroval soupeře. Hned vedle se usadila parta kluků ze Šumperka včetně zatím neporaženého Marka Procházky. Koukám jak je kdo vybaven a pomalu se převlékám. Nic extra jsem nevymýšlel. Mám trenky triko, bez rukávů a výjimečně šátek na hlavu, protože to vypadá na celkem slušný pařák. Ještě zvažuju předstartovní masáž, ale říkám si že začnu zlehka a první tři kilometry pojmu jako zahřívací. Podle návodu dvacet minut před startem zhltnu jeden CarboSnack, obuju MT101 a jdu odevzdat batoh do auta. Ještě si asi potřetí odskočím na malou, poslechnu si výklad tratě a už se přesouváme na start.

Startovní výstřel se nekonal, protože v CHKO se střílet nesmí. Tak startujeme na povel organizátora. Naivní plán na pozvolný začátek bere za své po překročení startovní čáry. Zase jsem se nechal strhnout davem závodní atmosférou. Až k Vražednému potoku to jde dobře, stoupání nejsou moc prudké a v sebězích to spouštím trochu rychleji abych si otestoval terén a nohy. Za Vražedným potokem začíná první prudké stoupání a poprvé přecházím do chůze. Ne že by to nešlo vyběhnout, ale radši šetřím síly a rozdíl mezi rychlostí chůze a běhu je nulový. Do kopce mi začalo být horko, tak sundávám triko a uvazuju kolem zápěstí. Takhle střídavě běh chůze vystoupám až na Šerák k první občerstvovačce. Dám si ionťák, zapiju to vodou a běžím dál. Čas mám celkem dobrý – 0:44 – snad to pod ty 4 hodiny stihnu. Za Šerákem už se celkem ustálilo pořadí a plus mínus tři místa přede mnou a za mnou sleduju pořád stejné běžce. Cestou na Červenohorské sedlo přejdu do chůze už jen jednou kousek před Vřesovou studánku, tu využiju jako neoficiální občerstvovačku. Odtud až k další občerstvovačce na sedle je to pohodlný (se)běh po šotolině. Na sedle si smlsnu na banánu zapiju ionťákem a slanou vodou. Využiju možnosti namočit šátek v ledové vodě – příjemně chladí – a současně se dvěma dalšími borci vyrážíme směr Švýcárna. Před Malým Jezerníkem a potom ještě před Slatěma přecházím opět do chůze. Dokonce pár lidí předbíhám. Slibuju si, že si na Švýcárně chvilku odpočinu, ale ego je sviňa a tak zase jen v rychlosti zhltnu banán, hrst rozinek zapiju to ionťákem a slanou vodou, ve studánce namočím šátek a vyrazím vzhůru na Praděd. Ze Švýcárny na Ovčárnu je hřebenová magistrála (asfaltka), tak nohy dostávají na tvrdém trochu zabrat (hlavně při seběhu z Pradědu). Cestou na Praděd si zvyšuju sebevědomí, když předbíhám pár cyklistů. Měl jsem z toho stoupání celkem strach, ale v „pohodě“ vybíhám až nahoru. Na vrcholovou prémii v podobě lahve Pradědu to nestačilo (stejně mám radši irskou whisky :-). Myslel jsem si, že při seběhu na ovčárnu si trochu oddechnu, ale zpětně to hodnotím jako nejnáročnější část trati – jak fyzicky tak psychicky. Na Ovčárně jsem obvyklé tříchodové menu – banán, ionťák, slaná voda – doplnil ještě o energy gel, vzal jsem si svou láhev se slanou vodou a pokračoval. Cestou na Vysokou holi byly poslední chodecké vložky, nahoře jsem si na chvilku lehl a vytřepal unavené nožky a pak už jsem běžel až do cíle, pouze s rychlým občerstvením na Jelení studánce. Tady už mi bylo jasné, že to pod 4 nebude, ale pořád to vypadalo na pěkný čas. Na Ztracených kamenech mi nějaký všímavý turista, oznámil, že jsem celkově na 17 místě, čímž mě potěšil, tak jsem mu poděkoval a s úsměvem se vrhl do prudkého kamenitého seběhu ze Ztracených kamenů na Skřítek. Cestou dolů, jak sem se díval víc pod nohy než kolem sebe jsem minul rozcestník a zaběhl jsem si asi 50 m z cesty, ale včas jsem se zarazil, že běžím špatně a málem jsem o to 17 místo přišel. Po chvíli už se kopec mění v rovinku, po necelém kilometru vybíhám na parkoviště u motorestu Na Skřítku. Cílem probíhám s rukama nad hlavou v čase 4:10, usmívám se na fotografa (snad sem nemrknul) abych byl na cílové fotce fešák.

Manželka se ještě někde toulá a nemám komu padnout do náruče, tak se svalím do stínu na trávu. Vyzvednu si batoh a dám si připravenou vodu s citronem a medem (moje oblíbené pití po doběhu). Mezitím se vrátí žena s tchyní z výletu, jdou si kafe a já na masáž. Slečna masérka povidala, že mám hodně zkrácené svaly na zadní straně stehen a měl bych je po běhání pravidelně strečovat, což obvykle nedělám, ale pokusím se polepšit.

Potom jdu vyfasovat guláš a pivo, ve frontě jsem obdarován ještě jedním kuponem na guláš, tak si dávám dvojitou porci a potom už sedáme do auta a vyrážíme k domovu.