Loni se mi s 207 kilometrovou trasou v Malých Karpatech nepodařilo poprat až do konce, tak jsem si to letos musel přijet zopakovat. Na start jsme přijeli na poslední chvíli, takže zatímco jsme se přeslíkali v jedné tělocvičně, v té druhé Slavo vykládal o záludnostech na trati. Nic jsme neslyšeli, tudíž jsme nebyli vystrašení dopředu a mohli jsme vyrazit s čistou hlavou, bez zbytečných obav. Ještě když jsme byli nastoupení na startovní čáře, Slavo upozorňoval na možnost, v průběhu závodu přestoupit na kratší trasu bez hrozby DNF. To byla ovšem informace, kterou jsem slyšet nechtěl, protože taková blbá myšlenka, když se po 100 km usadí v nevyspané palici, tak začne hlodat a může taky to odhodlání zvládnout celou 207 km trasu pěkně nahlodat.
Úderem 22 hodiny zazněl startovní výstřel a pětapadesát masochistů vyrazilo do jasné noci ozářené měsícem skoro v úplňku. 150 m po startu někteří neodolali a zastavili v první neoficiální občerstvovačce na Chtelnické pouti. Dvěma z nich se tato taktická zastávka vyplatila a zvítězili na 170 km trase, třetímu se ovšem krutě vymstila a skončil na 22 km. Při takové délce závodu bych měl problém ho klasifikovat jako DNF, spíše bych se přiklonil k DNS. My ostatní jsme si to klusali po asfaltce z Chtelnice směrem na výtok. Pro letošek jsem zvolil strategii držet se Suchomela, protože má pomalejší začátek, tak neheozí přepálení tempa hned po startu, a do cíle dorazí vždycky 🙂 Takže běžím hezky vedle něj ve skupince asi 5 běžců. Za chvilku proběhneme přes Výtok, kde nás bude čekat občerstvení na 160 km, prozatím tudy ale jen prosvištíme. Doběhneme až na další rozcestí, kde máme odbočit na modrou značku, ale taky už máme mít první kontrolu, kterou nikdo z nás neviděl. Shodneme se, že tam opravdu nebyla a pokračujeme dál, vracet se a hledat ji se nikomu nechtělo. Nebýt mě, tak jsme přeběhli i druhou kontrolu, které jsem si všiml na poslední chvíli. Další kontrola je občerstvovací stanice v Hradišti pod Vrátnom na 22 km, dobíháme sem za 2:10. Na to co máme ještě před sebou trochu rychlé, ale zatím nebyly žádné kopce, tak mi tempo přijde rozumné. Asi od 10 km se mi taky v nových botách začaly vysouvat vložky z bot přes patu ven. Několikrát jsem to spravil, ale pak jsem je definitivně vyndal a běžel bez vložek. Kromě těchto dvou peripetií si toho moc nepamatuju až na druhou občerstvovačku v Rozbehoch. Trasa není nijak extra zajímavá aby mi utkvěla v paměti, navíc běžím ve skupině a navigaci nechávám těch co mají GPS nebo to tu znají. První dvě občerstvovačky se odbudou celkem rychle, dáme pivo, kofolu, ionťák nebo vodu do bidonu na cestu, zobnu nějaké arašídy, ovoce, nebo pečivo a vyrážíme dál. Za Rozbehama už začíná být trasa zajímavá, napřed jen asfaltka kolem větrných elektráren. Potom se přehoupneme přes menší kopec k vodní nádrži Buková, kterou po hrázi oběhneme a na druhé straně už nás čeká první větší stoupání Ostrý kameň. Na něm je celkem zachovalá a rozsáhlá zřícenina hradu, my si ji neplánovaně prolezeme celou tam a zpět, abychom nasáli taky trochu historie kraje, kterým probíháme. Po kulturně-historické vložce pokračujeme správným směrem po hřebenu na vrchol Záruby. První z několika vrcholů nad 700 m n.m. Z vrcholu už je to jen kousek do údolí na Jahodník, chatová oblast, kde nás stejně jako loni, čeká občerstvovačka na 55 a 130 km. A taky výborná rajská polívka. Do lednice si tu odložím z batohu plněné housky, ať je netahám celý den na slunku. Až se sem večer vrátím budou se hodit na další cestu. Zatímco sedíme a doplňujeme energii, tak se úplně rozednilo, takže čelovky jdou do pinglu s tím, že je vytáhneme zase tady při příští návštěvě. Když se nehýbeme tak je po ránu trochu zima, navíc když jsou všechny hadry co máme na sobě propocené, proto posezení moc neprotahujeme a pokračujeme do nového dne vstříc novým zážitkům.
Cesta z Jahodníku pozvolna stoupá až pod Čiernou skalu a na mě přichází první spánková krize. Tu jsem očekával, přichází přibližně současně se svítáním na každé stovce, která startuje na noc. Naštěstí netrvala dlouho a jak se pořádně rozednilo byla ta tam. Čierna skala je krátký, ale výživný stoupáček, který mě dokonale probral. Při seběhu do plaveckého Mikuláše mi zmizel z dohledu Peter Mazán, tak jsem na křížení cest radši zastavil a kouknul do itineráře, ale hned mě doběhnul Honza a nasměroval mě rovně dolů kopcem. Proběhneme Plaveckým Mikulášem a odbočíme po zelené značce na Jeleniu horu a přes vrcholek Javorinka běžíme na rozcestí Amonova Lúka. Tady se potkáváme s Petrem, který nám utekl, šel loňskou trasou a vynechal tak jednu z kontrol. Odtud už je to kousek kolem zříceniny Plaveckého hradu do Plaveckého podhradí na další občerstvovačku na 74 km. Mají tu wi-fi tak sectrochu zdržíme 🙂 K jídlu byly těstoviny se zeleninou, hurá, omaštěné máslem, chjo, ale mám hlad tak je beru. Po prvním soustu jsem myslel, že vrhnu. Opravdu bylo máslo vždycky tak nechutné? Vždyť jsem to dřív jedl a chutnalo mi. Naštěstí to přebila notná dávka kečupu.
Z Plaveckého podhradí se vydáváme vzhůru do kopce asi 500 výškových metrů na 3-4 km na další sedmistovku – Vápenná (752m n.m.). A dál je to jako na houpačce. Do údolí a nahoru na Petrklín, zase dolů a prozměnu nahoru na další sedmistovku Vysokou (754 m n.m.). Odtud už je to pohodovější a dá se normálně běžet až na Čermákovu louku. Tady s Honzou vyzujeme boty a nohy strčíme mezi chladící se piva (škoda, že ne naše) do studánky. Lázeň několikrát opakujeme a jako znovuzrození se vydáváme na cestu. Oproti loňsku zase trochu změna a do Harmónie nejdem přes Zochovu chatu, ale obloukem ji obejdeme. V dědině narážíme na Michala Stehlíka, který běžel před námi, prý už hodinu hledá občerstvovačku. Tak jsme ho tam dovedli.
Občerstvovačku v Harmónii (105 km) obsluhují zkušení stovkaři Aleš Zavoral a Honza Sedlák. Takže posedíme v příjemné atmosféře, Peter si dává asi 150tého šlofíka, já si dám pivo, pojím nějaké oříšky, zavolám domů, že už jsem v půlce a radši se vydám na cestu. Před náma tu byl René Mráz s nedostižným náskokem a Juraj Macák, který prý vypadal celkom vyřízený. Chvíli přede mnou vyrazil ještě Roman Babulic, takže bych měl být na čtvrté pozici.
Pomalu stoupám na kopec jménem Kukla a podle kontrolních nálepek zjišťuju, že jsem třetí. Kousek za vrcholem už mě dobíhá Honza s Petrem. Oběhneme hrad Červený kameň a běžíme do Časté. Peter si skočí na rum do místní knajpy a já hned špatně odbočím. Naštěstí mě Peter hned zas volá zpět na správnou cestu. Mezitím nás předběhl Honza, který prozměnu špatně proběhl další křižovatku. Cestou z Časté do Dolan se pěkně nacpeme ostružin, kterých tu podél cesty mezi vinohrady a polem rostou neskutečné kvanta. V Dolanech po výstupu křížovou cestou krátce spočineme na místním hřbitově a za soumraku dobíháme přes Majdan a Lošonec podruhé na chatu do Jahodníku – 130 km.
Na chatě mi hned přinesou z lednice moje odložené housky, dám si dvojmo rajskou polívku a protože nastává druhá probdělá noc tak pivo měním za kafe. Ještě doplnit vodu do camelu, vylovit z pinglu čelovku a můžu vyrazit. Peter si dává 324tého šlofíka, tak se do noci vydávám sám. A na příštích 12 hodin už to bude jen na mě. Z chaty seběhnu k hospodě kde duní do noci diskotéka a zahnu do lesa, ale čeká mě teď asi 10km asfaltu. Přeběhnu mírný kopec a dostanu se na cestu do Smolenice, jde na mě spací krize, na chvilku sedám u infotabule, dám si jeden mikrospánek a jdu dál. Je to teď po rovině, ale běžet se mi nechce, za chůze usínám. Podél cesty v lese slyším v polospánku nějaký šelest, asi srnka, v klidu za chůze podřimuju dál. Najednou mě probere zachrochtání, zaječím leknutím a rázem si to mažu tempem 4 min/km. Po pár krocích se vzpamatuju, ale když už jsem dostal tu adrenalinovou vzpruhu, tak toho využiju a běžím až do Smolenice. Je to z kopce, tak se zastavím až na hlavní silnici v dědině. Chvilku jdu, ale pak si říkám že musím využít toho asfaltu a uběhnout co nejvíc, ať to odsýpá. Před Smolenickým nádražím, které je až v Trstíně, předbíhám dva borce co jdou nejkratší 130 km trasu. V Trstíně trochu tápu, ale rychlý dotaz na cestu to vyřešil a běžím dál. Za Trstínem odbočíme z hlavní cesty a vezmeme to lesem. Byla by to v pohodě cesta, ale zařádili si tu lesáci, tak radši jdu, než abych si při běhu zvrtnul kotník. Když vyjdu z lesa na polní cestu, tak už se rozběhnu, Naháč a další občerstvení je na dohled.
Občerstvovačka je na statku na návsi. Obsluha příjemná. Kluci vypili ve dvou litr rumu a protože se furt cítili nějak střízlivě (a taky tak vypadali), tak jeden z nich vyrazil do hospody ještě pro litr Jamesona. Dal bych si taky a poseděl s nimi, ale mám ještě nějaké povinnosti na trase 🙂 Sním si svou plněnou housku, ochutnám hruškový likér, doplním bidon a pokračuju. Čeká mě asi 13 km na Výtok.
Nejdřív pěknou pěšinou kolem potoka a pak krátký stoupáček k ruinám kláštera Katarínka. Na to že je kolem půlnoci je tu celkem živo. Hned jak vylezu z lesa vyruším zamilovaný páreček na lavičce. Uvnitř zříceniny je taky nějaké romantické nasvícení svíčkama, za klášterem na louce se válí nějaká dvojice a když se u odbočky ke studánce rozhlížím kudy pokračuje modrá značka, tak se od studánky ozve důrazná výzva ať pokračuju po cestě. Bůhví co se tam dělo, sodoma gomora :-). No nic, zjišťovat to nebudu a uposlechnu rozkazu. V Dobré Vodě naberu dobrou vodu, najdu správnou polní cestu a přes pole přeběhnu na Výtok. Před bránou je naváděcí koridor ze svíček, který mě zaparkuje až u stolu. Dám si další kafe, vyslechnu instrukce kde je ukrytá poslední „mrtvá“ občerstvovačka, moc se nezdržuju a vyrážím na poslední cca maraton do cíle. Ve stoupání z Výtoku musím vyprázdnit střeva. Srát v podřepu když mám 160 km v nohách a druhou probdělou noc skoro za sebou je trochu adrenalinový zážitek, jestli to ustojím nebo bude bláto na hřišti. Dobře to dopadlo. Za odměnu si dám na kopci malý kufřík, když přejdu první rozcestí, kde jsem měl odbočit. Ne že bych ho neviděl, ale nějak mě to nenapadlo. Další rozcestí – Malá Klenová – je naštestí jen o 300m dál, ale sem mám přijít až ráno a z opačného směru. Aspoň jsem si to omrknul, abych potom trefil. Napodruhé se teda vydám správně směr Brezová pod Bradlom. Ve městě bylo po nějaké akci, na náměstí podium a všude bordel. Naštěstí už je tu liduprázdno. Za hřbitovem mě čeká poslední prudké stoupání na trase na Bradlo. Nějaká neoficiální scéna za městem ještě jede, takže to mám kousek s hudební kulisou. Pěšina lesem na vrchol je stále strmější, na posledních metrech si připadám jako bych lezl po zdi. Vrchol zdolávám se svítáním. Nahoře mě čeká jen kanystr s vodou na lavičce, ale za chvíli slyším pohyb ve stanu a obsluha už leze ven. Objednám si kafe a trochu piva. Zase schovám čelovku a vyrazím do dalšího dne. Mám před sebou ještě něco kolem 30 km, ale už žádné velké kopce ani strmé krpály. Z bradla je to pohodový seběh, nejprve lesní cestou a potom se napojím na asfalt, kterého už bude do cíle většina. Rozcestí s hlavní silnicí před Dlhým Vrškom okupují telata z přilehlé ohrady. Napřed čumí jak telata na nový vrata, kdo že to k nim pádí z kopce. Až když už jsem nebezpečně blízko, tak splašeně prchají zpět do ohrady, dráty nedráty. Asi farmář zapoměl zapnout elektřinu. Na silnici potkávám v protisměru místního běžce na raním výklusu. V seběhu z Dlhého Vršku se mi asi vyplaví veškeré dostupné endorfiny do krve a mě přepadá absolutní euforie, běžím jako bych vyběhl teprve před deseti minutami, chce se mi smát, chce se mi brečet, nevím co první, tak pouštím obojí. Takhle si to užívám až dolů k Šindelovcom. Tam se vyrovná cesta a taky hladina endorfinů. Po rovince už neběžím. Šlapu a vytahuju k snídani poslední plněnou housku. Za Mosnákovcama se zase rozbíhám a snažím se běžet až do Pusté vsi. Vyhlížím amfiteáter, který je psaný v itinetáři. Napřed si ho spletu s bioplynovou stanicí v místním kolchoze, ale za dalších asi 300 m už jsem u něj a odbočuju dolů do Dolní Pusté vsi. Před sebou mám poslední stoupání asi 3 km do mírného kopce na Malou Klenovou, potom už bude jen 8 km z kopce. Už se těším jak to rozběhnu. Ty 3 kilometry do kopce se neskutečně vlečou a zhruba v půlce kopce mě začne bolet pravé lýtko. Začínám propadat panice, že mě ten závěrečný úsek do Chtelnice půjdu jak lazar dvě hodiny, místo abych to seběhl za 40 minut. Naštěstí panika byla předčasná a na Malé Klenové se opravdu rozbíhám. Není to ideální, ale běží to. Po chvíli mě šipka stočí ostře doprava. Za pvním stromem je v tašce avizované poslední ovčerstvení, ale pivo tam nedali. No nic, kofola musí stačit. Před chtelnicí míjím odbočku do dědiny a vybíhám na pole, tak to stočím nejbližší cestou k dědině. Tam jen mrknu do mapy, kterou ulicí se vydat a běžím do cíle. Na náměstí proběhnu spící poutí, schody před tělocvičnou beru jedním skokem a v tělocvičně lehám na žíněnku hned za dveřmi.
Video z fotopasti Honzy Sedláka na odchodu z Harmónie.
Boty: Inov-8 Trailoc 255
Jídlo: kromě zmíněného občerstvení v reportu, jsem v posledních závodech postupně přešel z gelů na tyčinky od Bombus Natural Energy
Trasa: http://mapy.hiking.sk/?trasa=zIxPe
Web závodu: http://www.100mkmk.wbl.sk/Zakladne-informacie.html
Výsledky: http://www.100mkmk.wbl.sk/Vysledky.html
Článek: 100_mkmk_2016-clanok.pdf