Jiří Helleší

První ultra letošní sezony. Těšil jsem se , ale zároveň, čím více mám naběháno, tím větší je můj respekt z podobných závodů. Jesenickou stovku pořádali Martin Benc (BenQ) a Vojta Vozda (Vovo) ze Šumperka. 

Do Šumperka to mám 3 stanice vlakem, takže jsem vyrazil asi 2 hodiny před startem. Chtěl jsem se přes den trochu vyspat, ale naše dcerka byla jiného názoru, tak ji moje milá žena vzala na výlet k babičce, abych měl trochu klidu. Pustil jsem si hokej a snažil se usnout u televize. Moc to nešlo. Naštěstí v Šumperku vlak končí, jinak bych jel bůhví kam.

Prezentace, základna a cíl závodu byly kousek od nádraží u Vozdů. Odtud se, po nezbytném výkladu trati a seznámení s mapou, šlo na start. 

Ten byl v režii Mr. & Mrs. Vozdových. Ještě nezbytné odskotačení do blízkého křoví. Pak už se začlo odpočítávat. Ne však minuty a sekundy zbývající do startu, jak by každý čekal. Vcelku originálně jsme se sunuli ve skupině ke startovní čáře a odpočítávali se poslední desítky metrů do startu (cíle). Takže jsme napřed přišli ke značce: „Do stratu zbývá 30 m (do cíle 100 km a 30 m)“, potom  další: „Do stratu zbývá 20 m (do cíle 100 km a 20 m)“….A stratovalo se na Zelenou. Ale opět originálně, nikoli na semafor, ale na panáka legendárního pepermintového likéru.

Hned po startu se utrhlo pár šílenců tempem jako by je čekal jen maraton po rovince a ne 100 km přes hory a doly. Po chvíli vepředu zůstala už jen dvojice extrémistů z Vlčího Dolu (Karel Axman a Václav Král z týmu Vlčí Důl – ryzí extrém z hor) a skupinka asi 5 běžců včetně mě se usadila, v celkem rozumném tempu, za nimi. Byl mezi námi i Vovo, takže jsem měl v plánu se v této skupince udržet co nejdýl, protože cestu do Ramzové jsem neznal. Vovo nás navigoval přes první 2 kontrolní stanoviště. Spolu s Víťou Otevřelem si  pořád držíme mírný náskok, ale pak se seknem na rozcestí a stejně radši čekáme na ostatní, abysme našli správnou cestu. Při seběhu do Nových Losin jsme se trhli trochu víc a už jsme kufrovali. Ve vesnici jsme se vydali opačným směrem a zaběhli jsme si asi kilometr, než jsme si ujasnili, že běžíme blbě. Naštěstí to byl jediný kufr. Kluci nás samozřejmě mezitím předběhli, ale po chvíli je zase dobíháme a necháváme za sebou. Jakmile jsme se dostali na hlavní silnici z Františkova do Branné, tak už to bylo bez problémů. V Branné se odbočilo po zelené až ke třetí kontrole kousek před Ramzovou. Do ramzové to pak bylo po neznačené široké lesní cestě, takže už nebylo kam zabloudit.
Trochu se ochladilo a začalo pršet, přemýšlím jestli vytáhnout nepromokavou bundu nebo dlouhé kalhoty, ale nechávám to tak. Máme v nohách cca 40 km za 4:30. Trochu se zdržím, musím podat hlášení mojí ženě, která by jinak doma oka nezahmouřila. Mezitím mě opět dobíhá Víťa. Teď už se nemusíme spoléhat na nikoho kdo zná trasu, protože nastupujeme na trasu Jesenického maratonu, takže dál už to znám. Ale to co je za dne jasné jak facka, tak v noci vypadá úplně jinak a občas na rozcestí trochu tápu. Na Šerák kolem Obřích skal taky rozhodně nevybíháme tak svižně jako při jesenickém maratonu 🙂
Chata na Šeráku má zavřeno, kdo by na nás taky ve 4 hod ráno čekal. Teploměr u vchodu ukazuje 3°C, měl jsem v pátek obavu, že to bude horší, ale i tak nasazuji rukavice, protože do prstů už se mi dává zima. Teď už to bude pohodička po hřebenu, jenom ty panoramata si neužijeme. I když už se rozednilo a čelovky jsou schované v batohu, tak přes mlhu toho moc nevidíme. Hlavně nezapomenout odbočit na Vozku, je tam kontrola, tak bysme se stejně museli vracet. Na hřebenu je cesta stále pod vodou, v okolí vozky taky hodně pod zbytky sněhu. O suchých nohách si můžeme nechat jen zdát. Víťa je mi stále v patách, z kopce mu trochu uteču, ale pak se někde chvilku zastavím a už je zase se mnou.
Na 6. kontrolní, stanovišti na Klínovci vyrušíme stanující trampy. Asi nečekali takový provoz hned po ránu. Stan si postavili přímo do turistického přístřeší. A to jsem se až v cíli dozvěděl, že sáček s kontrolníma samolepkama byl zabarikádovaný stanem na zadní stěně přístřešku, takže ryzí extrémisti je asi trochu nešetrně vzbudili a pro nás pomalejší, už sáček předělali na přístupnější místo. Na kontrole mě Víťa jako obvykle doběhl abych se mu vzápětí zase vzdálil. Na cestě mezi Pradědem a Ovčárnou potkávám slečnu se psem, první člověk kterého na trase kromě běžců potkávám. Zastavím se až na Jelení studánce abych doplnil vodu do vaku, dojedl zbytek tortily a zbývající zásoby přendal z batohu do kapes. Ještě jsem svlékl propocenou mikinu a vyměnil ji za suché triko s dlouhým rukávem. V tom kolem mě prsviští Víťa. Vypadal celkem svěže. Než jsem se zase rozběhl, tak už jsem ho zahlídl jen jak někde na horizontu mizí za kopcem. Tak jsem vyrazil dál, teď už jen Ztracené kameny a pak to bude víceméně z kopce do Šumperka. Než jsem ze Ztracených kamenů seběhl na Skřítek, tak jsem Viťu zase dohnal. Přes skřítek probíháme společně. Právě zastavuje nějaké auto a chtějí si nás fotit, odmítáme, nemáme čas na srandičky. Prý nás viděli v noci v Šumperku. Asi šli z hospody se pěkně vyhajat, zatímco my to vzali trochu oklikou přes hory.
Ze Skřítku pokračujeme na Hvězdu. Znovu nechávám Víťu za sebou, teď už definitivně. Zbývá přeběhnout poslední kopeček a přes Vikýřovice seběhnout do Šumperka. Přeběhnout kopec jsem ještě zvládnul, seběh do Vikýřovic už jsem trpěl a z Vikýřovic do Šumperka už to byl čirý masochismus. Sice rovinka, ale vyběhl jsem z lesa na asfalt a k tomu vysvitlo sluníčko, což unavenému tělu po skoro 100 km moc neprospělo. Pořád kontroluju čas jestli to ještě stíhám pod 12 hodin. Na poslední kontrole asi tak 2 km do cíle už je mi jasné že ne. Je horko. Nějak se mi podařilo sundat triko, aniž bych musel sundat batoh a zastavovat. Musím se přemlouvat, abych ten kousek ještě běžel, nohám už se nechce, ale jak se blížím k cíli, tak mám pocit,  že i trochu zrychluju. Na základnu dobíhám na třetím místě v čase 12:12, extrémisti, spokojeně natažení u pivka, mi nakonec utekli jen o 18 minut. To kdybych věděl, tak se ještě zmáčknu. Hned vyfasuju taky jednoho Šeráka, vyzuju boty a jdu se natáhnout.

Mapa závodu se štítky s kontrol.

Musím Vova s BenQem pochválit, závod se jim povedl, jak výběrem trasy, tak organizačně. Líbil se mi systém samokontrol. Na každé kontrole byl sáček s páskem očíslovaných lepek a podle pořadí doběhnutí na kontrolu jsme si lepily štítky na mapu. Takže každý měl přehled kolik lidí je před ním. Asi by to bylo komplikovanější pro nějakou masovou akci, ale pro komorní závod jako tenhle ideální řešení. To že nebyly občerstvovačky mi nevadilo, aspoň můžu testovat svoje jídlo a nespoléhat se na to co mi dají. Taky využiju batoh s camelem, který by jinak zahálel ve skříni.

Úplně nejvíc se mi ale líbilo, že jsem si proběhl celý hlavní hřeben Jeseníků (cca 40 km) a cestou potkal jen dvě holky se psy (ty spáče na Klínovci nepočítám). Škoda že byla špatná viditelnost, mohlo to být ještě lepší, ale i tak, když jsem vyběhl na Vysokou holi a mlha se rozestoupila a já jsem viděl před sebou tu horskou louku táhnoucí se po hřebenu, nalevo i napravo v údolí se válela mračna, tak jsem se musel na chvíli zastavit a vychutnat si ten pocit být tu sám.

web závodu: http://jesenickastovka0.webnode.cz/