bombus energy – Jiří Helleší

Někdy v půlce prázdnin spustili organizátoři Pradědovky registraci a zároveň oznámili, že to bude letos naposled. O tom co podniknu o víkendu na přelomu září a října bylo rozhodnuto. Potřetí se postavím na start tohoto závodu.

Loni jsem účast pojal spíše jako vydařený večírek a následnou procházku proti kocovině. Letos jsem do toho chtěl jít trochu zodpovědnějc. Abych se před startem dobře vyspal, tak jsem si za poukaz na 1000 Kč vyhraný na Šlápotách, pořídil nafukovací karimatku. A taky jsem se místo do tělocvičny zašil do třídy, kde jsme spali jen tři. Dobré spaní jsem ještě pojistil 4 kouksy Kvasslava (tradičního dodavatele pěnivého moku na tento závod).

Ráno na startu jsem se cítil skvěle. Počasí mělo být skoro letní, jako bylo celé září, nic by tedy nemělo bránit dobrému výsledku. S úderem šesté je odstarzováno. Trasa jde po krátké rovince obcí hned do kopce, takže to rozbíháme opatrně. Jen Tomáš Štverák se nám ztratil z dohledu už na prvním kilometru a až do cíle už ho nikdo neviděl. S odstupem za ním se utvořila čtyřčlenná skupinka, ve které jsem se trochu svezl. Na první občerstvení na 12.km dobíháme za hodinu a 25 minut, skoro 10 minut za Tomášem. Ten kluk nám dává téměř minutu na kilometr a to nebyla žádná rovinka. Trochu se občerstvíme, vyzkouším nový kelímek v akci a pokračujeme kolem moderního areálu vápenky Omya (mimochodem jsem se dočetl, že se jedná o stavbu roku 2000). U hlavní brány je info cedule, která ohlašuje počet dní bez úrazu. Každý rok čekám jestli už se někdo zranil a furt nic. Každý rok je číslo o 365 vyšší. Následuje trochu oddechovější pasáž, kolem vápencového lomu a směrem k Horní Lipové. Té se my ale vyhneme a začneme pomalu stoupat na Lví Horu a přes útulnu Mates na Smrk. Ve stoupání na Smrk mi kluci trochu cukli a já se trase ocitnul sám. Naštěstí je bílý den a jsem na domácím hřišti, tak není potřeba se někoho držet, abych nezabloudil. Na kontrolu u spodní stanice lanovky v Ramzové dobíhám asi s šestiminutovým odstupem. 30 km za necelé 4 hodiny. Obsluhu zajišťuje Martin Fojtík s Lucií a já si vzpomenu na moje vítězné šlápoty před dvěma roky, kdy mě tato dvojka občerstvovala na poslední živé kontrole. V klidu si sním plněný rohlík z vlastních zásob a zaleju nabízeným Birrelem. Musím se posilnit, čeká mě poslední náročné stoupání na trase přes Obří Skály na Šerák. Pak už je to pohodička hřebenovka a z Pradědu z Kopce 🙂 Ale nepředbíhejme.

Cestou na Šerák si vždycky vzpomenu, jak jsem si na svém prvním Jesenickém maratonu říkal, že to tady jednou budu vybíhat jak Kilian Jornet. Ale nějak to furt nejde a spíš tu funím každý rok o něco pomaleji. Za vrcholem mě předběhne maďar Gábor Nyakas. Držím si ho na dohled až k odbočce na Vozku a tam mi zmizí v dáli. Na vřesové studánce zajdu ze zvyku k pramenu, ale voda teče asi 1dcl/hod, tak to vydržím na občerstvovačku v Sedle. Chvíli sedám, něco sním zapiju to Birellem, který se tu bůhví proč opaluje na sluníčku, místo aby se chladil někde ve stínu. Peter Cisár tvrdí, že když je teplý, tak ho tolik nevypijem a organizátor ušetří. Tuto doměnku hned vyvrátím a se slovy „Aspoň mě nebude bolet v krku.“, srknu celou lahev.

Po svačince vyrazím na druhou polovinu hřebene. Cestou okouknu novou lávku pro pěší a hlavně pro lyžaře v zimě přes frekventovanou silnici. Kousek za silnicí najdu kelímek, hned je mi jasné, že ho ztratil Petr Martinovský, který si ho nechal stejně jako já doručit na start z Trailpointu. Tak ho seberu, abych mu ho mohl v cíli předat. Cesta na Praděd ubíhá celkem rychle, na Švýcárně je to s vodou taky špatné. Je vidět, že v létě bylo hodně sucho a podzimní deště ještě nepřišly. Teď přetrpět asfaltový úsek přes Praděd na Ovčárnu. Na Pradědu si dám chvilku pauzu, musím vyměnit jedny garminy (Forerunner 220) za druhé (staré 305ky), ať mám hezky zaměřenou celou trasu. Sedím a čekám až se chytnou satelity, zvoní telefon a volá manželka. „Zrovna na tebe koukám.“ „Cože, ty jsi na Pradědu?“, začnu se rozhlížet. „Ne, koukám ze Svébohova na Praděd.“ Aha, už jsem myslel, že mě holky přijely povzbudit. Satelity se chytly, tak vyrážím dolů na Ovčárnu. Cestou ještě prohodím pár slov s Pavlem Fexou, který je tu výjimečně jen na procházce.

Po osmi hodinách v půli trasy na Ovčárně

Na Ovčárně mě přivítá Honza Suchomel s Denisou Vlkovou. Polívku odmítám, dojím si svůj rohlík. Nesedím snad ani tři minuty a je tu Marek Navrátil. Kde se tu vzal, když jsme se nepotkali při seběhu z Pradědu? Některé pronásledovatele jsem potkal před odbočkou k Ovčárně a ti ještě nedorazili. Ještě si doplním vodu do bidonu a chystám se k odchodu. Marek si ještě dává něco k pití na baru, tak mu říkám, že mě stejně za chvíli dožene a jdu. Cestou na Vysokou Holi si zanadávám na blbečky co nerespektují zákaz vstupu na Petrovy Kameny. Jenom než vystoupám z Ovčárny nahoru jich napočítám kolem deseti. Cestou se pořád otáčím, kdy mě doběhne Marek, ale za mnou stále nikdo. Později se dozvídám, že měl nějaké zdravotní problémy a na Skřítku závod ukončil. Na Jelenní Studánce vyměním kohoutkovou vodu za pramenitou. Tady voda teče, sucho nesucho, pořád vydatně. Za chvíli ztracené kameny a šup dolů na Skřítek. Tady na mě začíná doléhat nějaká krize a tak když vidím lidi spokojeně vyvalené na trávě u pivka, mám chuť to zabalit a vyvalit se taky. Poslední autobus do Šumperka jede asi za půl hodiny, ale ne! Pokračuju. Začal bych si nadávat hned v autobuse. Na Rabštejn je to celkem rovina, tak to nějak doklušu, první si jdu pro kontrolu na vyhlídku, ať to mám z krku. Dole pod žebříkem krize dosahuje vrcholu, doluju ze sebe zbytky sil a lezu. Nahoře pokecám s mladým cyklistou. Když slyšel co mám v nohách a co mě ještě čeká, nějak se mu rozklepaly kolena. Sěběhnu dolů na chatu. Polívku musím zase odmítnout, tak vytahuju rohlík a dávám si velkou kofolu. Chvíli si posedím. Mezitím se tu staví Jarda číhal a Eliška Kaniová. Ti ještě nebyli na vyhlídce. Tak pomalu dopiju a vyrazím. V hlavě mi pořád hlodá myšlenka, že to zabalím. Na Hvězdě si dokonce zjišťuju odjezdy vlaků z Vikýřovic a Šumperka, že bych to vzal nejkratší cestou k vlaku. Mezitím kolem prosviští Jarda, a klape si to s hůlkama do kopce jako by se zrovna dobře vyspal. Chvilku za ním je tu i Eliška a ješitné chlapské ego ve mě zavelí k akci. Přece se nenechám porazit od baby. Tak ten mobil zase schovám a šlapu do kopce. Cestou na Kamenný vrch doženu i Jardu a zbytek cesty do cíle už dorazíme spolu. Za Kamenným vrchem si užiju krásný hřeben přes Smrčník a Volyň, který jsem loni šel už potmě. U Dobré nálady nasazujeme čelovky. Nad Libinou nás čeká ještě poslední živá kontrola, chvilku posedíme, dáme Birell a když přibíhají další čelovky tak mizíme. Libinou probíháme, pak se cesta zase zvedne k nádraží a potom dál na Bradlo. Jarda má málo vody, tak hledáme studánku Běžínku. Pamatuju se, že před třemi roky se šlo přímo kolem ní, teď je trochu mimo trasu. Až doma nad mapou pak zjišťuju, že trochu mimo trasu jsme byli my a ne studánka, když jsme sešli z modré značky. Na Bradlo na kontrolu jsme došli tak jako tak. Když jsme odbíhali z rozcestí pod Bradlem, tak jsme naposled zahlídly čelovky našich pronásledovatelů. Při seběhu z Bradla do Kamenné narazíme na jinou studánku, vypadá jako nově postavená, tak si doplníme vodu.

Poslední multikopec Bílé kameny a Trlina už mi nepřišel tak hrozný jak jsem čekal. Vidina cíle mi asi dodávala sil. Do Postřelmova dobíháme třináct minut před půlnocí, tedy v čase 17:47. Nakonec to nebylo tak slavné, jak jsem ráno na startu doufal, ale jsem rád, že jsem se na Hvěždě rozhodl pokračovat a nevzdal to. Krize nakonec nějak vyšuměla. Asi jsem podcenil doplňování energie, Bombus tyčinek jsem měl dost, ale neměl jsem pocit hladu, tak jsem zapomínal průběžně pojídat až mi došly síly. Dávat na to pro příště pozor! Byl to skvělý závod na závěr léta. Celý odběhnutý s letní výbavou, kdyby se běžel jen o pár dnů později, už by to bylo spíše na sněžnice 🙂 Snad se ještě někdy na Pradědově 100 proběhnem.