Pradědova 100 – derniéra?

Někdy v půlce prázdnin spustili organizátoři Pradědovky registraci a zároveň oznámili, že to bude letos naposled. O tom co podniknu o víkendu na přelomu září a října bylo rozhodnuto. Potřetí se postavím na start tohoto závodu.

Loni jsem účast pojal spíše jako vydařený večírek a následnou procházku proti kocovině. Letos jsem do toho chtěl jít trochu zodpovědnějc. Abych se před startem dobře vyspal, tak jsem si za poukaz na 1000 Kč vyhraný na Šlápotách, pořídil nafukovací karimatku. A taky jsem se místo do tělocvičny zašil do třídy, kde jsme spali jen tři. Dobré spaní jsem ještě pojistil 4 kouksy  Kvasslava (tradičního dodavatele pěnivého moku na tento závod).

Ráno na startu jsem se cítil skvěle. Počasí mělo být skoro letní, jako bylo celé září, nic by tedy nemělo bránit dobrému výsledku. S úderem šesté je odstarzováno. Trasa jde po krátké rovince obcí hned do kopce, takže to rozbíháme opatrně. Jen Tomáš Štverák se nám ztratil z dohledu už na prvním kilometru a až do cíle už ho nikdo neviděl. S odstupem za ním se utvořila čtyřčlenná skupinka, ve které jsem se trochu svezl. Na první občerstvení na 12.km dobíháme za hodinu a 25 minut, skoro 10 minut za Tomášem. Ten kluk nám dává téměř minutu na kilometr a to nebyla žádná rovinka. Trochu se občerstvíme, vyzkouším nový kelímek v akci a pokračujeme kolem moderního areálu vápenky Omya (mimochodem jsem se dočetl, že se jedná o stavbu roku 2000). U hlavní brány je info cedule, která ohlašuje počet dní bez úrazu. Každý rok čekám jestli už se někdo zranil a furt nic. Každý rok je číslo o 365 vyšší. Následuje trochu oddechovější pasáž, kolem vápencového lomu a směrem k Horní Lipové. Té se my ale vyhneme a začneme pomalu stoupat na Lví Horu a přes útulnu Mates na Smrk. Ve stoupání na Smrk mi kluci trochu cukli a já se trase ocitnul sám. Naštěstí je bílý den a jsem na domácím hřišti, tak není potřeba se někoho držet, abych nezabloudil. Na kontrolu u spodní stanice lanovky v Ramzové dobíhám asi s šestiminutovým odstupem. 30 km za necelé 4 hodiny. Obsluhu zajišťuje Martin Fojtík s Lucií a já si vzpomenu na moje vítězné šlápoty před dvěma roky, kdy mě tato dvojka občerstvovala na poslední živé kontrole. V klidu si sním plněný rohlík z vlastních zásob a zaleju nabízeným Birrelem. Musím se posilnit, čeká mě poslední náročné stoupání na trase přes Obří Skály na Šerák. Pak už je to pohodička hřebenovka a z Pradědu z Kopce 🙂 Ale nepředbíhejme.

Cestou na Šerák si vždycky vzpomenu, jak jsem si na svém prvním Jesenickém maratonu říkal, že to tady jednou budu vybíhat jak Kilian Jornet. Ale nějak to furt nejde a spíš tu funím každý rok o něco pomaleji. Za vrcholem mě předběhne maďar Gábor Nyakas. Držím si ho na dohled až k odbočce na Vozku a tam mi zmizí v dáli.  Na vřesové studánce zajdu ze zvyku k pramenu, ale voda teče asi 1dcl/hod, tak to vydržím na občerstvovačku v Sedle. Chvíli sedám, něco sním zapiju to Birellem, který se tu bůhví proč opaluje na sluníčku, místo aby se chladil někde ve stínu. Peter Cisár tvrdí, že když je teplý, tak ho tolik nevypijem a organizátor ušetří. Tuto doměnku hned vyvrátím a se slovy „Aspoň mě nebude bolet v krku.“, srknu celou lahev.

Po svačince vyrazím na druhou polovinu hřebene. Cestou okouknu novou lávku pro pěší a hlavně pro lyžaře v zimě přes frekventovanou silnici. Kousek za silnicí najdu kelímek, hned je mi jasné, že ho ztratil Petr Martinovský, který si ho nechal stejně jako já doručit na start z Trailpointu. Tak ho seberu, abych mu ho mohl v cíli předat. Cesta na Praděd ubíhá celkem rychle, na Švýcárně je to s vodou taky špatné. Je vidět, že v létě bylo hodně sucho a podzimní deště ještě nepřišly.  Teď přetrpět asfaltový úsek přes Praděd na Ovčárnu. Na Pradědu si dám chvilku pauzu, musím vyměnit jedny garminy (Forerunner 220) za druhé (staré 305ky), ať mám hezky zaměřenou celou trasu. Sedím a čekám až se chytnou satelity, zvoní telefon a volá manželka. „Zrovna na tebe koukám.“ „Cože, ty jsi na Pradědu?“, začnu se rozhlížet. „Ne, koukám ze Svébohova na Praděd.“ Aha, už jsem myslel, že mě holky přijely povzbudit. Satelity se chytly, tak vyrážím dolů na Ovčárnu. Cestou ještě prohodím pár slov s Pavlem Fexou, který je tu výjimečně jen na procházce.

Po osmi hodinách v půli trasy na Ovčárně
Po osmi hodinách v půli trasy na Ovčárně

Na Ovčárně mě přivítá Honza Suchomel s Denisou Vlkovou. Polívku odmítám, dojím si svůj rohlík. Nesedím snad ani tři minuty a je tu Marek Navrátil. Kde se tu vzal, když jsme se nepotkali při seběhu z Pradědu? Některé pronásledovatele jsem potkal před odbočkou k Ovčárně a ti ještě nedorazili. Ještě si doplním vodu do bidonu a chystám se k odchodu. Marek si ještě dává něco k pití na baru, tak mu říkám, že mě stejně za chvíli dožene a jdu. Cestou na Vysokou Holi si zanadávám na blbečky co nerespektují zákaz vstupu na Petrovy Kameny. Jenom než vystoupám z Ovčárny nahoru jich napočítám kolem deseti. Cestou se pořád otáčím, kdy mě doběhne Marek, ale za mnou stále nikdo. Později se dozvídám, že měl nějaké zdravotní problémy a na Skřítku závod ukončil. Na Jelenní Studánce vyměním kohoutkovou vodu za pramenitou. Tady voda teče, sucho nesucho, pořád vydatně. Za chvíli ztracené kameny a šup dolů na Skřítek. Tady na mě začíná doléhat nějaká krize a tak když vidím lidi spokojeně vyvalené na trávě u pivka, mám chuť to zabalit a vyvalit se taky. Poslední autobus do Šumperka jede asi za půl hodiny, ale ne! Pokračuju. Začal bych si nadávat hned v autobuse. Na Rabštejn je to celkem rovina, tak to nějak doklušu, první si jdu pro kontrolu na vyhlídku, ať to mám z krku. Dole pod žebříkem krize dosahuje vrcholu, doluju ze sebe zbytky sil a lezu. Nahoře pokecám s mladým cyklistou. Když slyšel co mám v nohách a co mě ještě čeká, nějak se mu rozklepaly kolena. Sěběhnu dolů na chatu. Polívku musím zase odmítnout, tak vytahuju rohlík a dávám si velkou kofolu. Chvíli si posedím. Mezitím se tu staví Jarda číhal a Eliška Kaniová. Ti ještě nebyli na vyhlídce. Tak pomalu dopiju a vyrazím. V hlavě mi pořád hlodá myšlenka, že to zabalím. Na Hvězdě si dokonce zjišťuju odjezdy vlaků z Vikýřovic a Šumperka, že bych to vzal nejkratší cestou k vlaku. Mezitím kolem prosviští Jarda, a klape si to s hůlkama do kopce jako by se zrovna dobře vyspal. Chvilku za ním je tu i Eliška a ješitné chlapské ego ve mě zavelí k akci. Přece se nenechám porazit od baby. Tak ten mobil zase schovám a šlapu do kopce. Cestou na Kamenný vrch doženu i Jardu a zbytek cesty do cíle už dorazíme spolu. Za Kamenným vrchem si užiju krásný hřeben přes Smrčník a Volyň, který jsem loni šel už potmě. U Dobré nálady nasazujeme čelovky. Nad Libinou nás čeká ještě poslední živá kontrola, chvilku posedíme, dáme Birell a když přibíhají další čelovky tak mizíme. Libinou probíháme, pak se cesta zase zvedne k nádraží a potom dál na Bradlo. Jarda má málo vody, tak hledáme studánku Běžínku. Pamatuju se, že před třemi roky se šlo přímo kolem ní, teď je trochu mimo trasu. Až doma nad mapou pak zjišťuju, že trochu mimo trasu jsme byli my a ne studánka, když jsme sešli z modré značky. Na Bradlo na kontrolu jsme došli tak jako tak. Když jsme odbíhali z rozcestí pod Bradlem, tak jsme naposled zahlídly čelovky našich pronásledovatelů. Při seběhu z Bradla do Kamenné narazíme na jinou studánku, vypadá jako nově postavená, tak si doplníme vodu.

marné hledání studánky Běžínky
marné hledání studánky Běžínky

Poslední multikopec Bílé kameny a Trlina už mi nepřišel tak hrozný jak jsem čekal. Vidina cíle mi asi dodávala sil. Do Postřelmova dobíháme třináct minut před půlnocí, tedy v čase 17:47. Nakonec to nebylo tak slavné, jak jsem ráno na startu doufal, ale jsem rád, že jsem se na Hvěždě rozhodl pokračovat a nevzdal to. Krize nakonec nějak vyšuměla. Asi jsem podcenil doplňování energie, Bombus tyčinek jsem měl dost, ale neměl jsem pocit hladu, tak jsem zapomínal průběžně pojídat až mi došly síly. Dávat na to pro příště pozor! Byl to skvělý závod na závěr léta. Celý odběhnutý s letní výbavou, kdyby se běžel jen o pár dnů později, už by to bylo spíše na sněžnice 🙂 Snad se ještě někdy na Pradědově 100 proběhnem.

O pár dní později při odznačování trasy. foto Honza Suchomel
O pár dní později při odznačování trasy. foto Honza Suchomel

Boty: Inov-8 Trairoc 255

Záznam trasy:  1. část  2. část

Výsledky a mezičasy: http://2016.tonerman.cz/pr7.html

Web závodu: http://pradedova-100.webnode.cz/

Malofatranská 100 – DNF

Letos jsem se konečně podíval taky na Malou Fatru. Ne že bych tu ještě nikdy nebyl, ale rozhodně jsem tu ještě nezávodil. Hned po registraci na závod, který byl vyprodaný za pár minut, jsem zarezervoval penzion pro celou rodinu i s babičkou, takže neúčast připadala v úvahu jen v případě nohy v sádře nebo jiného, běh vylučujícího zranění. Na závod jsem se těšil a i po fyzické stránce jsem se cítil připravený. Něco natrénováno i odzávoděno na jaře bylo, tak proč by to nemělo vyjít, že jo.
V pátek podvečer jsem si odbyl prezentaci. Pozdravil jsem staré známé a nějakou tu virtuální FB známost přetavil ve skutečnou. U toho jsem ochutnal pivko ze Zbyňovaru, výhradního dodavatele piva do cíle závodu, a hned jsem byl zase o trochu víc namotivovaný dokončit úspěšně celou trasu.
Po přespání na penzionu jsem vyrazil na start. V turistickém centru Terchovec hodím batožinu do cíle na správnou hromadu, ještě jednou navštívím WC a jdu ke startovní bráně. Fotím si ten dav před startovní bránou a najednou slyším mohutný odpočet posledních vteřin do startu.

5,4,3,2,1, start a já stojím kdesi vzadu s foťákem v ruce :-)
5,4,3,2,1, start a já stojím kdesi vzadu s foťákem v ruce 🙂

Tak to jsem trochu prošvihl a nezbývá než začít ze zadních řad. Začátek je stejně jenom formální výběh k plechové soše Juraja Jánošíka a sešup po mokré trávě dolů na silnici. Hodně lidí jsem pak na silnici viděl s hnědou prdelí od bláta, takže jsem byl rád, že se mi ten travnatý sjezd podařil ukočírovat a na konci ladně přejít seskokem za zídky do běhu na silnici. Tady můžeme začít závodit a tak se rozběhnu a pohodovým tempem předbíhám ostatní. Cestou hodím řeč s Petrou Mückovou a za chvíli jí zase uteču spolu s Peterem Mazánem, kterého se pak držím až pod Velký Rozsutec. Po cca 3,5 km dobíháme na Starý Dvor a odbočujeme z hlavní cesty a za chvíli začínáme stoupat do sedla Príslop a odtud přes vrcholky Baraniarky, Žitné, Kraviarske, které tvoří krásný hřeben, do sedla za Kraviarskym a odtud dolů do Vrátne.

vrcholky Baraniarky a Žitné z Kraviarskeho
vrcholky Baraniarky a Žitné z Kraviarskeho

V seběhu nás povzbuzují kluci stoupající vzhůru do sedla. Dole u silnice je první občerstvovačka, banány jsou zelené tak dávám pomeranč, oříšky, avokádo, na cestu beru 2 fíky a vodu do bidonu do ruky a jdeme ve skupince asi 4 běžců stoupat po žluté na Grúň a pak sbíhat po modré do Štefanové. Odtud začíná dlouhé stoupání k vrcholu Velkého Rozsutce (1609 mn.m.). Cestou na nahoru nějak zpomaluju. Asi v půlce stoupání kolem proletí Petra a ještě si u toho povídá s ostatními jako by byla jen někde na procházce. Vrchol Rozsutce je sice mimo trasu, ta se stáčí na rozcestí pod vrcholem do sedla Medziholie, ale já si tam vyskočím, těch pár minut ztráty neřeším. Na vrcholu dostanu za odměnu napít Corgoňa od holčiny, co na všechny zvršku křičela ať tam nelezem, že tam nic neni, a nechám si udělat vrcholovku.

vrcholovka Velký Rozsutec
vrcholovka Velký Rozsutec

Na rozcestí pod Rozsutcem ještě chvíli spekulujeme, kde že je ta kontrola a když ji nikde nevidíme, tak běžíme dolů. Na kontrolu narazíme až ve spodní části seběhu do sedla Medziholie, hodně lidí ji přehlídlo a museli se vracet. Ani se jim nedivím, když letí dolů, tak koukají více pod nohy, než na stromy okolo.  Do sedla se mi podaří seskákat celkem rychle, ale pak už tempo začalo slábnout. Do kopce na Stoh (1608 mn.m.) jsem vyrazil společně s Romanem Babuličem a jednou holkou. Naštěstí. Protože hned ve spodní části stoupání jsem si nevšiml rozcestí a vydal jsem se cestou, která vrchol Stohu obcházela. Naštěstí Roman kouknul na GPSku a nasměroval nás zpět na správnou cestu. Nahoru to šlo pomalu a ztěžka. Kousek pod vrcholem mě předběhnul Honza Suchomel a v následném seběhu zmizel v dáli přede mnou. Pro mě v sěběhu začalo utrpení v podobě křečí, které se co chvíli hlásili o slovo v některém ze svalů ve stehnech. Doufal jsem, že pod kopcem to povolí a v ne tak prudkém stoupání na Poludňový grúň to zade půjde. Ale marně. Držely se mě potvory křečovitě až na chatu pod Kľačianskou Magurou. Kde to šlo, cpal jsem do sebe magnezko, na Chatě pod Chlebom, jsem si dal zeleninový vývar, chvíli spočnul, ale všechno marné. Jak sem se rozešel byly zase zpět. Tady někde jsem se rozhodl skončit v cíli MF 50. Přestal jsem závodit a šel turisticky. Furt mě někdo předbíhal. V sedle Priehyb mě doběhla dvojice kluků, povídali jak loni skončili taky předčasně v cíli padesátky, a tak se letos už na stovku radši ani nehlásili. Zkoušel jsem se s nimi rozběhnout, chvíli to i celkem šlo. Pokud stoupání nebo klesání nepřekročilo asi 0,002%.  Na chatě pod Kľačianskou Magurou jsem dal pauzu při které mě dohonil Dalik Hota. Nikam jsem nespěchal a v klidu doplnil energii. Dál se pokračovalo lesní cestou z mírného kopce, tak jsem se rozběhl a ono to celkem šlo. Aj sem začal přemýšlet, že přehodnotím rozhodnutí skončit. Křeče byly tytam, ale běda jak se klesání trochu víc naklonilo, svaly po x hodinách v křeči úpěli bolestí. Ale do cíle padesátky to už byl jen kousek, tak jsem opatrně sestupoval s posledního kopce do Lipovce, to je jakési předměstí Vrútek a Martina. Na konci ulice jsem se ještě schladil ve Studánce a občerstven se dal do klusu na poslední necelý kilometr, abych mohl říkat že jsem tu padesátku doběhl.

Zbyňovar – spešl edišn

Na kontrole jsem ohlásil svůj konec a začal logisticky řešit přesun pro věci do cíle stovky ve Fačkovském sedle. Našel jsem dva spolujezdce, kteří měli stejný problém a auto zaparkované v Těrchové. Tam nás odvezla paní co si takto zkrátila čekání na doběh příbuzenstva. V Terchové jsem dal mezipivo v pivovaru Vŕšky a následoval přesun do Fačkova, sprcha a pak čekání na doběh prvních závodníků. Závěr závodu se ještě zdramatizoval, protože nad Fatrou se začalo blýskat. Pro nás co jsme to sledovali v suchu u pivka to byla celkem fajn podívaná, ale ne tak pro závodníky na trase a tak přišlo rozhodnutí organizátorů závod nejprve pozastavit a posléze zrušit úplně. Do cíle se tak nakonec podívalo pouze 25 nejrychlejších, kteří při ukončení závodu byli už za poslední živou kontrolou a nemohli být na trase zastaveni. Tak jsem mohl v cíli k vítězství zase pogratulovat Jožovi Harčaríkovi,  stejně jako v Praze na Šutru.

A já i když jsem nedokončil, tak jsem spokojený, že jsem se zúčastnil a absolvoval aspoň tu padesátku. I když čas 11:26 není bůhvíjaký. U nás bych si trénink s parametry cca 55 km/+4300 m  těžko zaběhl.

web závodu: http://www.mf100.sk/

ŠUTR 72

Po letech jsem se zase vypravil do Prahy na city trail ŠUTR, tentokrát 4 kolovou varietu, uváděnou jako 72km, ale ve výsledku necelých 70km. Na start jsem dorazil víc jak dvě hodiny předem. Protože jsem nechtěl spoléhat na vlaky ČD (tzn. času dost),tak jsem jel konkurencí se žlutými soupravami s větším předstihem. A tak jsem mohlo pozorovat jak se obyčejný palouk příměstského lesíku mění na zázemí trailového závodu. A abych jen tak nezavazel, tak jsem i ruku k dílu přiložil. Původní záměr byl vyklusat po Jesenické 100 a za ničím se nehnat, ale jako už tradičně se to po startu nějak rozběhlo a tak se zase závodilo.

Na ŠUTRu to po startu ani jinak nejde, protože se startuje z kopce do Šáreckého údolí. Tam se dřív běželo po silnici, teď je tam nová pěšina po louce, takže ubylo asi půl kilometru asfaltu. První kopec, chvíli běžím pak zkušeně přejdu do chůze. Bude se to 4x opakovat, tak je lepší šetřit síly. Velkou část prvního kola jsem běžel na čele s Josefem Rajským, který mi prozradil, že ten kluk bez trika za námi je Jozef Harčarík, co vyhrál podzimní šumavský ŠUTR. Když jsem před závodem koukal na startovku, jména mi nic neříkaly, protože nemám čas sledovat výsledkové listiny všech závodů. Proto jsem tak trochu doufal, že se podaří vyhrát i když se moc nepoženu, ale jak se zdá, o vítězství budu muset bojovat. Do cíle prvního kola jsme všicnhi tři doběhli s minimálními rozestupy, ale do druhého kola jsme vyběhli první já s Jozefem H. a ty za námi už jsme neviděli. V cíli prvního kola jsem prohodil pár slov s Vítkem Kněžínkem, který měl původně být už na trati trojkolky, ale nakonec běžel jen jedno kolo. Na občersvtvení jsem vypil ionťák a snědl nějaké banány. Z nachystaného drop bagu jsem si vzal do ruky na cestu gel, do kapay oříškovou tyčku a nechal si natočit čistou vodu do bidonu do ruky. Už v prvním kole sluníčko na nekrytých úsecích trati pěkně pražilo. To bude ve čtvrtém kole paráda.

DSC_1514
občerstvení po prvním kole, zatím je fajn.

Do druhého kola jsme s Jozefem vyběhli společně a pokračovali spolu skoro celé kolo. V druhé půlce ale začal trochu zaostávat a všiml jsem si, že musí zastavovat a protahovat nohy. Asi křeče. Ucítil jsem příležitost a do cíle druhého kola jsem doběhl s mírným náskokem.

Na občerstvení jsem se musel prodírat davem, protože se právě chystal start nejpočetnější skupiny jednokoláků, interně jsem si je pojmenoval trakaři. Doufal jsem, že stihnu vyběhnout do třetího kola ještě před nimi, ale Michal to odstartoval zrovna ve chvíli, kdy jsem se odlepil od občerstvení. Tak jsem počkal až se dav vyřítí přes startovní čáru, zprdnul jsem Michala, že to mohl chvíli pozdržet a vyrazil jsem do davu.

mňam
mňam

Ještě než jsem doběhl dolů do údolí na silnici, tak jsem předběhl asi padesát lidí, pak už jsem tempově zapadl a běžel společně s nimi. Třetí kolo bylo tedy takové společenské a celkem mi to uteklo, i když už jsem začínal zpomalovat. Vyšší teplota, na kterou jsem při průběhu letošního jara zatím nebyl aklimatizovaný, se začínala projevovat. Na občerstvení před čtvrtým kolem jsem do sebe pro jistotu nalil i magnesko.

Do posledního kola jsem šel odhodlaně, ale s vědomím, že to ještě bude těžký boj, hlavně se sebou samým a s únavou. Trakaři si dokroužili své kolečko a já jsem na trati zase osaměl. Z kopce do údolí to ještě šlo, i po rovince jsem běžel souvisle, ale běda jak se cesta trochu zvedla. Stačil nepatrný náznak kopce a hned jsem šel do chůze. Občas jsem někoho předběhl, pár čtyřkoláků o kolo, asi i nějaké trojkoláky. Jaký mám náskok na Jozefa jsem nevěděl, ale pokud nezpomaloval jako já, tak se ten náskok musel rychle zmenšovat. Jak rychlé to bylo, jsem poznal před občerstvením v polovině kola, když se najednou zjevil vedle mě. Postěžoval si na krizi a že mu to vůbec neběží. Zkusil jsem chytit jeho tempo, ale vydržel jsem jen k občerstvovačce. Zatímco já jsem sbíral poslední zbytky sil abych se rozběhl na posledních 9 km, tak on jen rychle vypil vodu a byl v trapu. Bylo jasné že první už nebudu. Hlavně to nějak dobojovat. Vždyť je to už jen třikrát z kopce a do kopce, na závěr oblíbené schody a po nich lehký výklus do cíle. Ten jsem musel spojit i s lehkým protažením, protože se mě pár desítek metrů před cílem zakousla do lýtek křeč. Ale těch pár kroků už jsem doběhl.

konečně v cíli, vyždímaný jako hadr.
konečně v cíli, vyždímaný jako hadr.

V cíli jsem toho měl opravdu plné brejle. Dehydratace asi byla celkem slušná, a to jsem od druhého kola běžel s lahví v ruce a průběžně upíjel. Zatímco jsem doplňoval vypocené tekutiny a spotřebovanou enegii, tak byl konečně čas na pokec s Vítkem Kněžínkem. Potom jsem si dal úspornou sprchu z lávhe (to bych neřekl, že se zvládnu po 70km umýt necelým litrem vody 🙂 a užíval si příjemného odpoledne mezi běžci při čekání na vyhlášení vítězů.

PS: ale na tři kola jsem byl stejně první já  🙂

Vyhlášení vítězů
Vyhlášení vítězů

Celkový čas a časy jednotlivých kol (srovnání s vítězem)
1  515  Jozef Harčarík  6:31:06  (1:27:13;  1:34:17;  1:44:24;  1:45:14)
2  577  Jiří Helleší  6:41:27  (1:27:13;  1:33:15;  1:43:06;  1:57:55)

Boty: Inov-8 Trailroc 255 (na šutru překonaly 1000km a jsou jako nové, jen podrážka je trochu sjetá)

Jídlo: 3x gel, 2x oříšková tyčka, na občerstvovačkách chipsy, banány a pomeranče

Záznam gps: https://www.strava.com/activities/583547394

Web závodu: https://sutr54.wordpress.com/

Výsledky: https://docs.google.com/spreadsheets/d/1KHIlO6mjaifsbjoVYH6YzpkWg3q6I-_7rfImTrlx0As/pubhtml

4. Jesenická 100

Čtvrtá účast na Jesenické 100 dopadla nad očekávání dobře. Zatím jsem byl na všech ročnících, tak jsem ani letos nemohl vynechat. Navíc když je to za humny a závod mi i s cestou zabere asi 18 hodin, tak je to skoro povinnost. Tak jsem se hezky doma navečeřel a kolem osmé večer vyrazil autem na start do Šumperka. Tělocvična už byla plná, tak jsem nafasoval čipy, kontrolkartu, mapu a itinerář a šel pozdravit známé a trochu relaxovat před startem. Letos byla novinkou závodu čipová časomíra a hlavně GPS tracking pro 20 vybraných běžců, mezi nimi i moje maličkost. Tyto běžce bylo možné sledovat online na webu follow.me.cz. Hned jsem to na sebe nabonzoval na FB, abych měl na sebe bič pro případ, že mě to nebude bavit a budu pomýšlet na vypuštění závodu.

Po Lazovce jsem si dal za úkol držet po startu tempo na uzdě. Napřed jsem chtěl jít společně s Honzou Suchomelem a Petrou Mückovou, ale hned po startu jsem byl kus před nimi, tak jsem se rychlostí přizpůsobil Vojtovi Vozdovi a spolu jsme odběhli asi 80 km závodu. Byly chvíle, tak jako v každém závodě, kdy mě to přestávalo bavit a klidně bych pár kilometrů šel pěšky, ale když běžel Vojta, tak jsem se rozběhl taky. Ve dvou se to zkrátka lépe táhne. V průběhu závodu na mě nedolehla žádná větší krize, spíš jenom únava po probdělé noci, ale ta se většinou s vycházejícím sluncem postupně vytrácí a nejinak tomu bylo i tentokrát. Ze začátku to bylo přece jen trochu rychlé, ale ne moc a do Branné jsme dobíhali s průměrným tempem cca 6 min/km. Po rychlém občerstvení banánem pomerančem a redbullem jsme vyrazily směr Ramzová. Někde u Banjaluky se najednou z vedlejší cesty asi 100m před námi vyřítilo 5 běžců, tak jsme měli trochu škodolibou radost, že zabloudili a my jsme stáhli jejich náskok. Ale kluci to asi chtěli rychle dohnat, tak nám zase rychle foukli a pokračovali jsme víceméně osamoceně. Občas jsme někoho předběhli, občas někdo předběhl nás, pořadí jsem neřešil. Odhadoval jsem, že je před náma asi 10 lidí. Do kopce na Obří Skály a dál na Šerák jsem Vojtovy trochu utekl, ale za vrcholem jsem se zdržel svačinou a váháním na rozcestí kudy dál, tak mě zase doběhl. Cesta ubíhala a celkem rychle jsme se přehoupli přes Vozku, Vřesovou Studánku, Červenohorské sedlo a Jezerníky ke Švýcárně. Tady jsme doplnili vodu a pokračovali po asfaltu k Ovčárně. Těsně před Ovčárnou jsme předběhli běžce, který si musel odskočit do křoví. Někde na Vysoké holi nás doběhl a zjistili jsme, že to byl Marek Navrátil. Proběhl kolem nás, postěžoval si na krizi, ale běžel jako by chytil druhý dech, žádná chůze do kopce jako my dva s Vojtou. To mě dodalo chuť závodit a zkusit ho honit, ale zdál se rychlý. Znovu jsme se s ním potkali u občerstvovačky na Skřítku, ale pokračoval dál ještě než jsme doplnili energii. S Vojtou jsem to táhl ještě pár kilometrů ke kontrole Smrčina, kde nás začal někdo dobíhat. U kontrolního stanoviště jsem byl trochu dřív a viděl jsem, že už za mnou běží spolu, tak jsem nečekal a vyrazil jsem stíhat Marka. Toho jsem doběhl, kousek za kontrolou Vysílač, kterou jsem vynechal. Nějak jsem si z loňska nepamatoval, kde přesně je kontrola umístěná a ve stoupání lesní cestou jsem navíc hrabal v batohu něco k jídlu, u toho telefonoval domů a přitom přehlídl odbočku k vysílači. Když jsem na druhém kopci u jiného vysílače chtěl hledat kontrolu, Marek mě vyvedl z omylu, už jsem ji přešel. No co už, vracet se mi nechce, s bednou už nepočítám, tak jdu s Markem dál.

Zkratka nezkratka, zkrátka vynechání kontroly :-)
Zkratka nezkratka, zkrátka vynechání kontroly 🙂

Běžel jsem s ním do Rapotína, kde jsem mu na rovince městem utekl. Nějak mi nevyhovovalo jeho, teď už pomalejší tempo, než předváděl na hřebeni. Nebo jemu moje rychlejší? Když jsem se u Zámeckého parku na Kraji Velkých Losin škrábal do kopce na Strážník a dál na Přední Bukový, už jsem ho za sebou neviděl.

Při seběhu do Rejchartic jsem doběhl dalšího závodníka, který se mě ptal na kamaráda se kterým se nahánějí na trase, jestli jsem ho nepředbíhal. Nikoho odpovídajícího popisu jsem si nevybavoval. V Rejcharticích byl naložený v autě, tak ho aspoň pozdravil a pokračoval se mnou. Stěžoval si na křeče a že mu docházejí síly, ale držel se mě zuby nehty. Za Rejcharticemi jsme doplnili vodu u studánky. Měli jsme před sebou poslední kopec, Městské skály, pak už je to jen dolů. Setřásl jsem ho až na poslední kontrole Kokeš. Když jsem sbíhal z Kokeše k Tulince, před sebou jsem uviděl další kořist, přidal jsem do kroku abych ho dohnal. Vypadal že už nemůže, ale když jsem proběhl kolem něj, tak nasadil tempo a rázem byl zase 30 m přede mnou, myslel jsem že mi uteče. V závěrečném kopci k cíli jsem ho ještě doběhl, asi 150m před cílem předběhl aby mě v zápětí na rovince zase o pár metrů utekl. Potom ale zaváhal a zamířil ke stolům, které stály venku a já mezitím vpadl dveřmi do tělocvičny do cíle. Stejně mě díky chybějící kontrole porazil i když jsem cílem padnul první já. Ale takový finiš po 100km, to bych nečekal, že v sobě sebereme tolik sil. Od Tulinky je to do cíle asi 1,7 km, škoda že garmini nevydrželi až do konce abych si to stopnul. Poslední kilometr musel být tak za 3:30 🙂

Doběhl jsem tedy s časem 12:39 na čtvrtém místě, kdybych měl všechny kontroly, zopakoval bych si dvě třetí místa z 0. a 1. ročníku. Těžko říct o kolik by mě zdržel kopec ke kontrole vysílač (nebo případné vrácení se pro proběhnutou kontrolu). Jestli bych pak ještě Zdeňka Hrušku doběhl a střihl si s ním ten krásný finiš. Nakonec jsem ve výsledcích spolu s ostatními hříšníky uveden mimo oficiální pořadí. Ale jak se říká, vždyť jde o hovno.

zleva medailisté Zdeněk Hruška, Petr Hének, Václav Král. Dále já a Ondřej Kovářík s cenou útěchy za disqalifikaci.
zleva medailisté Zdeněk Hruška, Petr Hének, Václav Král. Dále já a Ondřej Kovářík s cenou útěchy za disqalifikaci.

Výsledky: jesenickastovka.cz/vysledky-2016

Jídlo:
3 x oříšková tyčinka, 3x gel, 2x banán, 1/2 pomeranče
+ přežraný před závodem, vytrávilo až na 85 km

Srovnání s předchozími ročníky:
2013 12:12, 100 km, 3650 m
2014 12:04, 100 km, 3650 m
2015 15:27, 103 km, 4150 m
2016 12:39, 103 km, 4150 m

Časový postup po trase dle GPS trackingu.
Start pá, 23:00:00
1.Rejchartice 23:37:15
2.Horní Bohdíkov so, 00:23:13
3.Tři Kameny 01:11:18
4.Františkov 01:49:23
5.Branná 02:08:05
6.Pěchotní srub 02:36:10
7.Ramzová 02:56:16
8.Šerák 04:02:27
9.Vozka 04:46:36
10.Červenohorské sedlo 05:30:44
11.Švýcárna 06:26:54
12.Ovčárna 07:01:00
13.Jelení studánka 07:41:11
14.Skřítek 08:19:15
15.Smrčina 08:55:21
16.Vysílač 09:27:25
17.Rapotín 10:03:32
18.Buková 10:31:44
19.Městské skály 11:09:45
20.Kokeš 11:27:46
Cíl So, 11:39