Pradědova 100 – derniéra?

Někdy v půlce prázdnin spustili organizátoři Pradědovky registraci a zároveň oznámili, že to bude letos naposled. O tom co podniknu o víkendu na přelomu září a října bylo rozhodnuto. Potřetí se postavím na start tohoto závodu.

Loni jsem účast pojal spíše jako vydařený večírek a následnou procházku proti kocovině. Letos jsem do toho chtěl jít trochu zodpovědnějc. Abych se před startem dobře vyspal, tak jsem si za poukaz na 1000 Kč vyhraný na Šlápotách, pořídil nafukovací karimatku. A taky jsem se místo do tělocvičny zašil do třídy, kde jsme spali jen tři. Dobré spaní jsem ještě pojistil 4 kouksy  Kvasslava (tradičního dodavatele pěnivého moku na tento závod).

Ráno na startu jsem se cítil skvěle. Počasí mělo být skoro letní, jako bylo celé září, nic by tedy nemělo bránit dobrému výsledku. S úderem šesté je odstarzováno. Trasa jde po krátké rovince obcí hned do kopce, takže to rozbíháme opatrně. Jen Tomáš Štverák se nám ztratil z dohledu už na prvním kilometru a až do cíle už ho nikdo neviděl. S odstupem za ním se utvořila čtyřčlenná skupinka, ve které jsem se trochu svezl. Na první občerstvení na 12.km dobíháme za hodinu a 25 minut, skoro 10 minut za Tomášem. Ten kluk nám dává téměř minutu na kilometr a to nebyla žádná rovinka. Trochu se občerstvíme, vyzkouším nový kelímek v akci a pokračujeme kolem moderního areálu vápenky Omya (mimochodem jsem se dočetl, že se jedná o stavbu roku 2000). U hlavní brány je info cedule, která ohlašuje počet dní bez úrazu. Každý rok čekám jestli už se někdo zranil a furt nic. Každý rok je číslo o 365 vyšší. Následuje trochu oddechovější pasáž, kolem vápencového lomu a směrem k Horní Lipové. Té se my ale vyhneme a začneme pomalu stoupat na Lví Horu a přes útulnu Mates na Smrk. Ve stoupání na Smrk mi kluci trochu cukli a já se trase ocitnul sám. Naštěstí je bílý den a jsem na domácím hřišti, tak není potřeba se někoho držet, abych nezabloudil. Na kontrolu u spodní stanice lanovky v Ramzové dobíhám asi s šestiminutovým odstupem. 30 km za necelé 4 hodiny. Obsluhu zajišťuje Martin Fojtík s Lucií a já si vzpomenu na moje vítězné šlápoty před dvěma roky, kdy mě tato dvojka občerstvovala na poslední živé kontrole. V klidu si sním plněný rohlík z vlastních zásob a zaleju nabízeným Birrelem. Musím se posilnit, čeká mě poslední náročné stoupání na trase přes Obří Skály na Šerák. Pak už je to pohodička hřebenovka a z Pradědu z Kopce 🙂 Ale nepředbíhejme.

Cestou na Šerák si vždycky vzpomenu, jak jsem si na svém prvním Jesenickém maratonu říkal, že to tady jednou budu vybíhat jak Kilian Jornet. Ale nějak to furt nejde a spíš tu funím každý rok o něco pomaleji. Za vrcholem mě předběhne maďar Gábor Nyakas. Držím si ho na dohled až k odbočce na Vozku a tam mi zmizí v dáli.  Na vřesové studánce zajdu ze zvyku k pramenu, ale voda teče asi 1dcl/hod, tak to vydržím na občerstvovačku v Sedle. Chvíli sedám, něco sním zapiju to Birellem, který se tu bůhví proč opaluje na sluníčku, místo aby se chladil někde ve stínu. Peter Cisár tvrdí, že když je teplý, tak ho tolik nevypijem a organizátor ušetří. Tuto doměnku hned vyvrátím a se slovy „Aspoň mě nebude bolet v krku.“, srknu celou lahev.

Po svačince vyrazím na druhou polovinu hřebene. Cestou okouknu novou lávku pro pěší a hlavně pro lyžaře v zimě přes frekventovanou silnici. Kousek za silnicí najdu kelímek, hned je mi jasné, že ho ztratil Petr Martinovský, který si ho nechal stejně jako já doručit na start z Trailpointu. Tak ho seberu, abych mu ho mohl v cíli předat. Cesta na Praděd ubíhá celkem rychle, na Švýcárně je to s vodou taky špatné. Je vidět, že v létě bylo hodně sucho a podzimní deště ještě nepřišly.  Teď přetrpět asfaltový úsek přes Praděd na Ovčárnu. Na Pradědu si dám chvilku pauzu, musím vyměnit jedny garminy (Forerunner 220) za druhé (staré 305ky), ať mám hezky zaměřenou celou trasu. Sedím a čekám až se chytnou satelity, zvoní telefon a volá manželka. „Zrovna na tebe koukám.“ „Cože, ty jsi na Pradědu?“, začnu se rozhlížet. „Ne, koukám ze Svébohova na Praděd.“ Aha, už jsem myslel, že mě holky přijely povzbudit. Satelity se chytly, tak vyrážím dolů na Ovčárnu. Cestou ještě prohodím pár slov s Pavlem Fexou, který je tu výjimečně jen na procházce.

Po osmi hodinách v půli trasy na Ovčárně
Po osmi hodinách v půli trasy na Ovčárně

Na Ovčárně mě přivítá Honza Suchomel s Denisou Vlkovou. Polívku odmítám, dojím si svůj rohlík. Nesedím snad ani tři minuty a je tu Marek Navrátil. Kde se tu vzal, když jsme se nepotkali při seběhu z Pradědu? Některé pronásledovatele jsem potkal před odbočkou k Ovčárně a ti ještě nedorazili. Ještě si doplním vodu do bidonu a chystám se k odchodu. Marek si ještě dává něco k pití na baru, tak mu říkám, že mě stejně za chvíli dožene a jdu. Cestou na Vysokou Holi si zanadávám na blbečky co nerespektují zákaz vstupu na Petrovy Kameny. Jenom než vystoupám z Ovčárny nahoru jich napočítám kolem deseti. Cestou se pořád otáčím, kdy mě doběhne Marek, ale za mnou stále nikdo. Později se dozvídám, že měl nějaké zdravotní problémy a na Skřítku závod ukončil. Na Jelenní Studánce vyměním kohoutkovou vodu za pramenitou. Tady voda teče, sucho nesucho, pořád vydatně. Za chvíli ztracené kameny a šup dolů na Skřítek. Tady na mě začíná doléhat nějaká krize a tak když vidím lidi spokojeně vyvalené na trávě u pivka, mám chuť to zabalit a vyvalit se taky. Poslední autobus do Šumperka jede asi za půl hodiny, ale ne! Pokračuju. Začal bych si nadávat hned v autobuse. Na Rabštejn je to celkem rovina, tak to nějak doklušu, první si jdu pro kontrolu na vyhlídku, ať to mám z krku. Dole pod žebříkem krize dosahuje vrcholu, doluju ze sebe zbytky sil a lezu. Nahoře pokecám s mladým cyklistou. Když slyšel co mám v nohách a co mě ještě čeká, nějak se mu rozklepaly kolena. Sěběhnu dolů na chatu. Polívku musím zase odmítnout, tak vytahuju rohlík a dávám si velkou kofolu. Chvíli si posedím. Mezitím se tu staví Jarda číhal a Eliška Kaniová. Ti ještě nebyli na vyhlídce. Tak pomalu dopiju a vyrazím. V hlavě mi pořád hlodá myšlenka, že to zabalím. Na Hvězdě si dokonce zjišťuju odjezdy vlaků z Vikýřovic a Šumperka, že bych to vzal nejkratší cestou k vlaku. Mezitím kolem prosviští Jarda, a klape si to s hůlkama do kopce jako by se zrovna dobře vyspal. Chvilku za ním je tu i Eliška a ješitné chlapské ego ve mě zavelí k akci. Přece se nenechám porazit od baby. Tak ten mobil zase schovám a šlapu do kopce. Cestou na Kamenný vrch doženu i Jardu a zbytek cesty do cíle už dorazíme spolu. Za Kamenným vrchem si užiju krásný hřeben přes Smrčník a Volyň, který jsem loni šel už potmě. U Dobré nálady nasazujeme čelovky. Nad Libinou nás čeká ještě poslední živá kontrola, chvilku posedíme, dáme Birell a když přibíhají další čelovky tak mizíme. Libinou probíháme, pak se cesta zase zvedne k nádraží a potom dál na Bradlo. Jarda má málo vody, tak hledáme studánku Běžínku. Pamatuju se, že před třemi roky se šlo přímo kolem ní, teď je trochu mimo trasu. Až doma nad mapou pak zjišťuju, že trochu mimo trasu jsme byli my a ne studánka, když jsme sešli z modré značky. Na Bradlo na kontrolu jsme došli tak jako tak. Když jsme odbíhali z rozcestí pod Bradlem, tak jsme naposled zahlídly čelovky našich pronásledovatelů. Při seběhu z Bradla do Kamenné narazíme na jinou studánku, vypadá jako nově postavená, tak si doplníme vodu.

marné hledání studánky Běžínky
marné hledání studánky Běžínky

Poslední multikopec Bílé kameny a Trlina už mi nepřišel tak hrozný jak jsem čekal. Vidina cíle mi asi dodávala sil. Do Postřelmova dobíháme třináct minut před půlnocí, tedy v čase 17:47. Nakonec to nebylo tak slavné, jak jsem ráno na startu doufal, ale jsem rád, že jsem se na Hvěždě rozhodl pokračovat a nevzdal to. Krize nakonec nějak vyšuměla. Asi jsem podcenil doplňování energie, Bombus tyčinek jsem měl dost, ale neměl jsem pocit hladu, tak jsem zapomínal průběžně pojídat až mi došly síly. Dávat na to pro příště pozor! Byl to skvělý závod na závěr léta. Celý odběhnutý s letní výbavou, kdyby se běžel jen o pár dnů později, už by to bylo spíše na sněžnice 🙂 Snad se ještě někdy na Pradědově 100 proběhnem.

O pár dní později při odznačování trasy. foto Honza Suchomel
O pár dní později při odznačování trasy. foto Honza Suchomel

Boty: Inov-8 Trairoc 255

Záznam trasy:  1. část  2. část

Výsledky a mezičasy: http://2016.tonerman.cz/pr7.html

Web závodu: http://pradedova-100.webnode.cz/

Jesenická 100

Abyste neřekli, že jsem se s váma nepodělil o zážitky, tak něco málo letošní Jesenické stovce.
Letošní zimní objemový trénink byl nebyl vůbec objemový, protože jsem se musel učit a do toho stíhat práci atd. Takže v dubnu jsem na vyladění formy naběhal neuvěřitelných 59 km 🙂 Běhat jsem pořádně začal týden před Borákem, kam jsem se přihlásil na maraton abych se trochu rozklusal. Potom mě nohy řekli, že jsem to asi trochu přehnal, tak týden před závodem jsem zase ubral a spíš odpočíval. Ale do Šumperka jsem se na start nakonec vydal.
Všichni tak nějak počítali, že se o vítězství bude rozhodovat mezi loňskými medailisty, tedy Karlem Axmannem, Vaškem Králem a mnou. Karel bohužel nemohl běžet, tak to zbývalo na mě a Vaška. Tak jsme hned od startu vyrazili na čele. U Vaška to byla taktika Vlčího Dolu, napálit to od startu co to dá a pak už to vedení nějak udržet. U mě to byla spíš potřeba držet se někoho kdo zná trasu. Ta se v úvodní části mezi Šumperkem a Ramzovou od loňské dost lišila. Taky museli dát polovině lidí organizátoři 30 min penalizaci za vynechání tajné kontroly na náměstí v Branné, ale furt lepší než je všechny diskvalifikovat. Určitě bych dopadl stejně 🙂 Hned od začátku nás do trojice doplnil David Tkacz z Polska. Pobíhal kolem jako ratlík co má radost, že ho vzal páníček na výlet. Chvíli byl před náma chvíli za náma, všechno podle něj bylo „fantastic“, občas si i zazpíval. Ale jinak fajn kluk. A tak jsme to spolu táhli vcelku svižným tempem společně ve třech až na Vozku. Tady mě dohnal hlad a musel jsem něco zakousnout. Zatímco spánkovou krizi před rozedněním jsem jakž takž překonal, tak tohle už jsem ignorovat nemohl. Takže jsem na kontrole vytáhl jídlo a pomalu chůzí pokračoval, jenže kluci mezitím rychle seběhli dolů a jejich náskok už se mi stáhnout nepodařilo. Když jsem dorazil na sedlo pod Vřesovkou, tak jsem je ještě zahlídl nahoře před Vřesovou studánkou. Určitě to nebyl nepřekonatelný náskok, ale šel jsem si dál svým tempem a nesnažil se je nějak plánovaně dohánět. Nakonec závod byl teprve v polovině a stát se může cokoliv. 
Na vřesové studánce jsem doplnil vodu a začal jsem sbíhat do Červenohorského sedla, když jsem byl skoro dole, tak jsem je zase zahlídl, jak kopce v protějším svahu probíhají po cestě skrz sjezdovku, takže jejich náskok byl zatím stejný. Stejně daleko před sebou jsem je zahlídl ještě na rozcestí pod Pradědem, při stoupání z Ovčárny kolem Petrových kamenů, tam jsem jim byl asi nejblíž a naposled když jsem byl na Jelení studánce. Občas jsem se ohlédnul, jestli někdo nepronásleduje taky mě, ale nikde ani živáčka a tak jsem si sám se sebou spokojen pokračoval pro třetí místo. Na skřítku mě tajná kontrola informovala, že přiběhli před dvaceti a odběhli před deseti minutama, takže náskok byl víceméně konstantní a vydržel až do cíle. Ze skřítku už je to většinou asfalt a mírně zvlněný profil, tak jsem se snažil přecházet do chůze co nejméně. Ovšem nohy už začínaly protestovat a tak jsem do chůze přecházel častěji než jsem měl v plánu. V cestě mi stál už jen poslední výraznější kopec – Prostřední skála. Pamatoval jsem si jak jsem loni na něm měl už všeho dost a tak jsem se moc netěšil, ale letos mi tak strašný nepřipadal. Asi už jsem otrlejší a jen tak něco mě nerozhodí. Takže prostřední skálu jsem překonal bez obtíží, zato seběh do Vikýřovic byl utrpení. Nohy ve Vivobarfoot už byly celkem omlácené a kameny na cestě mi dávaly co proto. Dolů jsem tak jako tak musel, takže nezbývalo než zatnout zuby a seběhnout to co nejrychleji, ať to mám za sebou.
Ve Vikýřovicích jsem si ještě drobně zakufroval, vydal jsem se špatnou ulicí, ale uvědomil si to asi po 300 metrech, ale při rychlosti běhu po 100 km a víc jak 3000 m převýšení to byly ty 4 minuty, které mi chyběli, abych to dal pod 12 hodin a možná i těch 5 co jsem v cíli ztrácel na druhého Davida Tkacze.
Nakonec jsem tedy zopakoval třetí místo z loňského nultého ročníku skoro jsem trefil i ten loňský čas. 
Těsně po doběhu.

Pradědova 100vka 2013

Po delší době zase něco delšího. Po šesti týdnech od Yesenického maratonu jsem vrátil na hřeben Jesníků. Tentokrát se startem v Jeseníku a cílem v Zábřehu, což pro mě znamená doběh skoro do postele :-). To byl taky hlavní důvod proč jsem dal letos přednost Pradědově stovce před UUU, kterého jsem se účastnil loni (pro připomenutí report). Bylo fajn neřešit po doběhu cestu domů a v klidu si posedět v cíli u piva a čekat na další běžce kteří dobíhali po mě. Ale zpět na start. 
Tam jsem se dostal vlakem. Cestoval jsem společně s Láďou S., pravidelným to čtenářem mých výplodů, a ještě jedním, jméno si nepamatuju :-). Z Jeseníku jsme to měli ještě asi 3 km na ZŠ v České Vsi, kde byla zřízena noclehárna a registrace. Což bylo na jednu stranu dobré, že jsem nemusel cestovat komplikovaně ráno autem na start a v neděli pro něj zpět, ale stejně jsem se moc nevyspal. Cizí prostředí, tvrdá zem, zkrátka chyběla mi moje postel. Takže ráno vstával víc rozlámaný než odpočatý. Ale na druhou stranu jsme před spaním u dobrého Loučenského piva mohli pokecat. Ráno měli snad všichni nastavený budík na 4:30, Takže to začalo pípat a zvonit ze všech stran 🙂 Všichni se oblékali, vyslíkali, přerovnávali si věci do svých běžeckých batůžků, snídali, mazali údy mastmi a prováděli všemožné další předzávodní rituály. V 5:15 byl plánovaný převoz autobusem na náměstí do Jeseníku. V 5:35 se zjistilo, že autobus nejde nafouknout a bude se muset otočit ještě jednou. Náměstí jako místo startu je sice pěkné, ale pro mnohé, mě nevyjímaje je tu jeden zádrhel – samá dlažba a domy, žádný keř, tudíž jsem neviděl kam bych si odskočil jako obvykle 5 minut před startem. Nakonec někteří objevili stinný kout u garáží v jednom rohu náměstí, tak jsem je následoval. A úderem šesté ranní se mohlo se startovat. Ještě krátký proslov Tomáše Zágorška a paní starostky Jeseníku, odpočet a start.
Měl jsem v plánu to ze začátku moc nehonit s tím, že závodit začnu až za Šerákem. Všichni vyrazili kupředu, ale po několika stech metrech, jak jsme zatočili do kopce, se pole začalo natahovat a řídnout. Zachytil jsem se trojice Štěpán Skripnik, Jan Fujáček a Pavel Paloncý, se kterými jsem vyběhl až na druhou kontrolu na Medvědí kámen. Tam jsem se trochu zamotal a než jsem se vymotal, tak mi utekli. Už bylo světlo, itinerář tratě, co jsme dostali byl dost podrobný, tak jsem bez obav vyrazil dál, krásnou pěšinou dolů z kopce směrem na další kontrolu k jeskyním Na Pomezí. Asi po dvou km jsem se napojil na lesní cestu a začalo mi být divné, že bych mi v seběhu tak utekli. Za mnou taky nikdo. Začal jsem propadat panice, že jsem blbě zakufroval hned na začátku a teď budu muset ty 2 km do kopce zpět. Naštěstí po chvíli vidím, jak se z kopce řítí běžec, ujišťuju se že běžíme správně a pokračujeme společně. Dobíháme na kontrolu vyslíkám bundu a rukavice jaké je mi horko. Pokračujeme kolem lomu směr Horní Lipová, začal foukat ledový vítr a musím se zase obléct jaká je mi zima.Ještě než doběhneme do Horní Lipové, kontroluju na garminu kolik máme za sebou a propadám panice podruhé, před asi kilometrem už měla být odbočka na zelenou značku. Ujišťujeme se, že jsme žádnou odbočku neviděli, tak pokračujeme dál a na odbočku narážíme asi za 300m – nějak se mi předběhl garmin proti itineráři 🙂 Seběhneme do Horní Lipové, trošku se rozkoukáme na křižovatce až uvidíme směrovku k Lesnímu baru. Tady si dávám první ze svých nadupaných houstiček a vyrážíme vzhůru směr Smrk. Na stoupání od Lesního baru jsem musel spotřebovat všechnu energii ze snědené housky. Naštěstí je pak kousek po rovince a další stoupání už není tak hrozné. Ze Smrku zase pěkný lesní seběh do Ramzové k další živé kontrole. Potkáváme první turisty. Na kontrole plním lahev ionťákem, nepohrdnu buchtou, na cestu banán a vyrážíme směrem k dalšímu vrcholu na trase, na Šerák. Cestou k Vražednému potoku ještě kvůli mě trochu zakufrujem a vyběhnem si nějakého půlkilometru zbytečně do kopce, ale to byl poslední zádrhel na trase. Stoupání na Šerák kolem obřích skal se mi asi nikdy neomrzí, vždycky to stojí za to a říkám si proč to dělám 🙂 Nahoru samozřejmě neběžíme a nějakej děda na túře si do nás rýpne, že jiní tudy běželi. To ovšem znamená, že náskok nebude zas tak velký. Kolem chaty Jiřího na Šeráku jen probíháme směr Červenohorské sedlo. Trasa je vedena přes Červenou horu. Tudy jsem ještě nikdy nešel, tak aspoň nějaká novinka na notoricky známé trase. Pak už zase známý seběh po červené na sedlo. Olaf nás informuje o ztrátě na vedoucího Martina Stárka (něco přes půl hodiny) a další závodníky. Na skupinku před námi máme asi 15 min. Vzhledem k tomu, že máme před sebou ještě asi 70 km, tak to je zanedbatelná ztráta. Cestou na Praděd začínám nechávat Davida za sebou. Na silnici k vrcholu Pradědu potkáván nejdřív Honzu Pačku a později, kousek pod vrcholem i trojici Skripnik, Fujáček, Paloncý. Na hoře si jen orazím razítko do příslušné kolonky, odskočím si pokračuju rychle dolů. Ve dveřích se ještě potkám s Davidem a valím na Ovčárnu. Tam přiběhnu ve chvíli kdy trojice přede mnou zrovna odchází. Jenom se zapíšu, doplním vodu a pokračuju dál. Na stoupání na Vysokou Holi vytahuju další housku a chystám si první gel. Cestou nahoru se občerstvím s tím, že nahoře to rozběhnu. Překvapí mě však silný protivítr. Je to jako běžet do kopce tak radši jdu. Prohodím posldeních pár slov s Davidem a pak už mu nadobro uteču. Vítr se trochu uklidnil, takže to jde. Někde u Jelenní studánky doženu Skripnika s Fujáčkem a přetahuju se s nima o pozici až na Skřítek, tam se ji utrhnu a posunu se na 5. místo. Cestou na Rabštejn ještě doběhnu Palonce, který si stěžuje, že mu to neběží z kopce. Chvíli pokecáme, ale je na mě nějaký pomalý, tak to čtvrté místo urvu dřív než doběhneme k chatě na Rabštejně. Tam vidím Vaška Krále, jak si to valí z kontroly na vrcholu zpět k chatě. Zamávám mu a běžím/jdu se taky pokochat výhledem. Když jsem si to nedávno cvičně probíhal, byla viditelnost veškerá žádná, tak si to chci vynahradit. U žebříku na vrchol se potkám s Honzou, kterého pak u chaty doběhnu a kus cesty pokračujeme společně. Já jsem rád, že neběžím sám. On je rád, že běží s někým, kdo to tu zná. Kousek za Libinou, ve stoupání na Bradlo, ho přece jen nechám za sebou a rázem jsem na bedně. Před Bradlem je studánka s příznačným názvem Běžínka, takže rychle dopíjím zbytek ionťáku a plním si plnou láhev té zázračné vody. Na Bradle se potkávám s Vaškem. Nenašel na kontrole nahoře voskovku, tak se musel vracet dolů pro mobil, který nechal dole, aby si podle instrukcí, vrchol aspoň vyfotil. Já foťák na mobilu nemám, tak jsem se chtěl alespoň rozhlídnout po kraji. Voskovku jsem přece jen našel zapadenou pod roštem, který tvoří vyhlídkovou plošinu. Vašek mi z Bradla ještě uteče, ale na kontrole v Rohli ho dobíhám a zbytek cesty už dotáhneme společně. Olaf na kontrole nemá vodu, takže tabletou ionťáku vylepším zbytek posvátné vody z Běžínky a doplním to nějakým ice tea. Výsledná je zajímavý a řekl bych i celkem chutný. Pro mě lepší než kokakola, tu moc nemusím. Stačí kelímek na kontrole. Taky se dozvídáme, že poslední účastníci ještě nedorazily na Červenohorské sedlo (já bych tam byl dřív i kdybych vzal rodinu na výlet 🙂 a taky, že se změnilo místo cíle v Zábřehu. Než kus za Rohlí vlezeme do lesa, začne se stmívat. Vytahujeme čelovky, já si ještě smlsnu housku a vycucnu před závěrečným stoupáním na Bílý kámen a Trlinu posledního carboša. Někde před Bílým kamenem jsem narazil na limit mého Garmina FR305, vydržel zanamenávat trasu 13 hodin a 5 minut. Samotné stoupání už není tak strašné, ale než se dostaneme na Trlinu, tak vystoupáme na asi 458 dílčích vrcholků, kdy už si myslíme, že je to ten pravý. Nakonec se na ni přece jen probojujeme. Poslední vrchol. Teď už jen prudký seběh do Lesnice a odtud po silnici do Zábřeha. Vašek má celkem solidní čelovku, tak se radši moc nekoukám dopředu, abych neviděl tu nekonečnou álej před náma a sleduju světýlko mé světlušky pár metrů před sebou na silnici. Přejezd v Zábřehu přebíháme po rovných 14 hodinách. Kousek od původního cíle už nás vyhlíží Tomáš Zágoršek, aby nám vysvětlil kde je cíl. Tam doběhneme společně v čase 14:11 na 2. místě.
I když jsem letos běžel po hřebenu Jeseníků už potřetí, tak jsem si to zase užil. Proběhl jsem si nějaké nové trasy, které jsem ještě neznal. Oproti jarní Jesenické stovce jsem si užíval i to, že po celou dobu závodu jsem měl nohy v suchu 🙂 Poznal jsem nové lidi se stejným postižením,  u některých jsem si jen, jak říká 12Honza, spojil ty nicneříkající nuly a jedničky s konkrétními lidmi. Zase jsem si připoměl, že ultratraily nejsou o vítězství (i když dobré umístění samozřejmě potěší, a tajně jsem doufal, že jako zábřežák, tento závod s cílem v mém městě vyhraju), ale o lidech, které při tom poznám, o společných zážitcích, o tom posezení u piva v cíli s čekáním na další závodníky, o tom, že každý kdo sebral odvahu postavit se té porci km je vítězem. Vítězem nad svou leností a podvratnými živly v naší mysli, které nám říkají, že na to nemám, tak na co se honit, když stejně nedojdu do cíle.
Někdo říkal, že nejlepší trénink na ultra je založit rodinu, já říkám, že nejlepší trénink na život je ultra.

Web závodu: Pradědova 100vka