Abyste neřekli, že jsem se s váma nepodělil o zážitky, tak něco málo letošní Jesenické stovce.
Letošní zimní objemový trénink byl nebyl vůbec objemový, protože jsem se musel učit a do toho stíhat práci atd. Takže v dubnu jsem na vyladění formy naběhal neuvěřitelných 59 km 🙂 Běhat jsem pořádně začal týden před Borákem, kam jsem se přihlásil na maraton abych se trochu rozklusal. Potom mě nohy řekli, že jsem to asi trochu přehnal, tak týden před závodem jsem zase ubral a spíš odpočíval. Ale do Šumperka jsem se na start nakonec vydal.
Všichni tak nějak počítali, že se o vítězství bude rozhodovat mezi loňskými medailisty, tedy Karlem Axmannem, Vaškem Králem a mnou. Karel bohužel nemohl běžet, tak to zbývalo na mě a Vaška. Tak jsme hned od startu vyrazili na čele. U Vaška to byla taktika Vlčího Dolu, napálit to od startu co to dá a pak už to vedení nějak udržet. U mě to byla spíš potřeba držet se někoho kdo zná trasu. Ta se v úvodní části mezi Šumperkem a Ramzovou od loňské dost lišila. Taky museli dát polovině lidí organizátoři 30 min penalizaci za vynechání tajné kontroly na náměstí v Branné, ale furt lepší než je všechny diskvalifikovat. Určitě bych dopadl stejně 🙂 Hned od začátku nás do trojice doplnil David Tkacz z Polska. Pobíhal kolem jako ratlík co má radost, že ho vzal páníček na výlet. Chvíli byl před náma chvíli za náma, všechno podle něj bylo „fantastic“, občas si i zazpíval. Ale jinak fajn kluk. A tak jsme to spolu táhli vcelku svižným tempem společně ve třech až na Vozku. Tady mě dohnal hlad a musel jsem něco zakousnout. Zatímco spánkovou krizi před rozedněním jsem jakž takž překonal, tak tohle už jsem ignorovat nemohl. Takže jsem na kontrole vytáhl jídlo a pomalu chůzí pokračoval, jenže kluci mezitím rychle seběhli dolů a jejich náskok už se mi stáhnout nepodařilo. Když jsem dorazil na sedlo pod Vřesovkou, tak jsem je ještě zahlídl nahoře před Vřesovou studánkou. Určitě to nebyl nepřekonatelný náskok, ale šel jsem si dál svým tempem a nesnažil se je nějak plánovaně dohánět. Nakonec závod byl teprve v polovině a stát se může cokoliv.
Na vřesové studánce jsem doplnil vodu a začal jsem sbíhat do Červenohorského sedla, když jsem byl skoro dole, tak jsem je zase zahlídl, jak kopce v protějším svahu probíhají po cestě skrz sjezdovku, takže jejich náskok byl zatím stejný. Stejně daleko před sebou jsem je zahlídl ještě na rozcestí pod Pradědem, při stoupání z Ovčárny kolem Petrových kamenů, tam jsem jim byl asi nejblíž a naposled když jsem byl na Jelení studánce. Občas jsem se ohlédnul, jestli někdo nepronásleduje taky mě, ale nikde ani živáčka a tak jsem si sám se sebou spokojen pokračoval pro třetí místo. Na skřítku mě tajná kontrola informovala, že přiběhli před dvaceti a odběhli před deseti minutama, takže náskok byl víceméně konstantní a vydržel až do cíle. Ze skřítku už je to většinou asfalt a mírně zvlněný profil, tak jsem se snažil přecházet do chůze co nejméně. Ovšem nohy už začínaly protestovat a tak jsem do chůze přecházel častěji než jsem měl v plánu. V cestě mi stál už jen poslední výraznější kopec – Prostřední skála. Pamatoval jsem si jak jsem loni na něm měl už všeho dost a tak jsem se moc netěšil, ale letos mi tak strašný nepřipadal. Asi už jsem otrlejší a jen tak něco mě nerozhodí. Takže prostřední skálu jsem překonal bez obtíží, zato seběh do Vikýřovic byl utrpení. Nohy ve Vivobarfoot už byly celkem omlácené a kameny na cestě mi dávaly co proto. Dolů jsem tak jako tak musel, takže nezbývalo než zatnout zuby a seběhnout to co nejrychleji, ať to mám za sebou.
Ve Vikýřovicích jsem si ještě drobně zakufroval, vydal jsem se špatnou ulicí, ale uvědomil si to asi po 300 metrech, ale při rychlosti běhu po 100 km a víc jak 3000 m převýšení to byly ty 4 minuty, které mi chyběli, abych to dal pod 12 hodin a možná i těch 5 co jsem v cíli ztrácel na druhého Davida Tkacze.
Nakonec jsem tedy zopakoval třetí místo z loňského nultého ročníku skoro jsem trefil i ten loňský čas.
 |
| Těsně po doběhu. |
Výsledky: http://url1.eu/884
Fotky: http://url1.eu/IdM