Už dvakrát jsem se na tuto stovku přihlásil a vždycky mi do toho něco vlezlo. Před dvěma lety se narodila dcera, loni to byla oslava jejích prvních narozenin. Tak jsem letos nenechal nic náhodě, naplánoval jsem dovolenou, zajistil ubytování a vzal rodinu do Krkonoš sebou. Ve středu jsem si ještě cvičně vyběhl na Žalý a pak už byl jen odpočinkový režim před závodem.
Z Dolních Štěpanic, kde jsme byli ubytovaní, jsem to měl do Vrchlabí kousek, takže odpadlo dlouhé cestování před a po akci. A mělo to svoje nesporné výhody. Oproti jiným stovkám jsem na startu stál odpočatý s chutí běžet a ne si jít lehnout. To se pozitivně projevilo i v samotném závodě. Nepocítil jsem žádnou krizi z únavy.
 |
| Trasa K100. |
Před startem na náměstí (xxxx mn.m.) si na pódium zavolali loňského vítěze Michala Veselého (čas 10:25) a jednoho z dřívějších držitelů traťového rekordu Milana Mikuláška s rekordem 12:50. Tak jsem aspoň viděl koho se mám držet. Přece jenom nemám Krkonoše tak prochozené a nechtěl jsem zbytečně kufrovat. Hned po startu jsem tedy vyrazil na čele v těsném závěsu za Michalem a Matějem Švecem. Hned od stratu se běží asi 6 km do kopce na první kontrolu na vrcholu Přední Žalý 1019 mn.m. Tam byly kluci ještě kousek přede mnou a říkal jsem si jestli se mám hnát za nimi nebo se nechat doběhnout někým zezadu. Radši jsem zvolil první variantu a cestou ze Žalého, po odbočce směrem na Horní Mísečky jsem je na příjemně klesající rovince docvakl a dál jsme běželi ve třech.
 |
| Michal a Matěj v čele, já jsem jim v patách 🙂 |
Další kontrola byla na Horních Mísečkách. V nabídce byl jenom horký čaj, tak jsem si jen spařil hubu a ani se nenapil. Zatím jsem žízeň ani hlad neměl, občas jsem usrkl vody z kejmlu a to mi prozatím stačilo. Za Horníma Mísečkama jsme si ještě užívali lesní cesty a stezky kde nám Michal trochu utekl ale dohnali jsme na dlouhém asfaltovém klesání do Harrachova, kde byla další kontrola na cca 30 km. Tady už jsem radši vytáhl něco ze svých zásob, dal jsem si energeticky nabušennou ovocnou dřeň, kterou jsem dostal v balíčku na VltavaRunu. Nechal si napustit vodu do bidonu, který už jsem si dál nesl v ruce, protože z kejmlu jsem se zapomínal napít. Na cestu jsem si ještě vzal chleba z marmeládou a mohli jsme vyrazit dál. Z Harachova se stoupalo přes Krakonošovu snídani k Vosecké boudě a s přibívajícími výškovými metry se začlo i ochlazovat, tak jsem u Vosecké boudy oblékl mikinu, kterou jsem shodil ve stoupání pod vrcholem Žalého, a místo trenýrek natáhl dlouhé elasťáky. Přitom jsem vytřepal kamínky z bot a mohli jsme vyrazit na hřeben. Tady už místy celkem slušně foukalo a byl jsem rád, že jsem se přioděl. Poté co jsme překonaly nejvyšší místo této části hřebene Krkonoš, tak už se víceméně jen klesalo ke Špindlerově a Lužické boudě. Cestou nám ještě začlo pršet a tak jsme na Lužickou dobíhaly za deště. Na nohách jsem měl relativně nové a neozkoušené Merrelly Allout Fuse a nevěděl jsem jak se budou chovat, na mokrých kamenech ze kterých tu jsou vystavěny chodníky, ale botky nezklamaly a nějakého podklouznutí jsem se nemusel obávat. V technických sebězích nám to každému šlo trochu jiným tempem, tak jsme se občas trochu roztrhli, ale běželi jsme pořád na dohled od sebe a na Lužickou už jsme dolbíhali zase společně. Tady nás čekala polívka a čaj. Tak jsem si dal do bidonu čaj s citronem a nechal si ho trochu naředit studenou vodou aby nebyl tak horký. V rychlosti jsme snědli polívku, přitom jsme si ujasnili jestli chceme běžet na rekord nebo nám stačí doběhnout pod 11 hodin. Shodli jsme se na druhé variantě a vyrazili jsme do druhé půlky závodu. Na to že mám v nohách 50 km jsem se cítil skvěle, žádná únava ani hlad jen chuť pokračovat stejným tempem do konce.
Od Špindlerovy boudy se neběží po hřebeni přes Luční boudu, ale sbíhá se dolů na polskou stranu na rozcestí pod Pielgrzymami a přes Mysliwski dom na Sněžku. Kdo tu někdy šel tak ví, že je to terén náročný za světla natož tak po tmě a v mlze. Je pořeba hlídat každý krok, každý došlap abych se někde nepřerazil. Kluci jsou pořád kus přede mnou. Ani nemůžu kontrolovat jestli před sebou vidím jejich čelovky, protože jak zvednu zrak z cesty přede mnou tak to zavání držkopádem. Co chvíli zajedu nohou po kotníky do bláta a jak jsme si ještě u Špindlerovy boudy pochvalovali, že i když sprchlo, tak jsme relativně v suchu, tak teď už to, aspoň co se týče noh, neplatilo. Ale i tenhle náročný úsek skončil a pak už to byly víceméně pohodové horské chodníčky a pěšinky po kterých jsme doběhli až na další kontrolu – Domek Mysliwski. Chvilku jsme spočinuli a vypili flašku nabídnuté vody. Měli tam příjemně teploučko, takže posedět dýl by bylo fajn, ale jsou nám v patách, tak musíme valit dál. Kolem jezer na polské straně Krkonoš až na Sněžku se jde po různě dlážděných chodnících, tak se běží bez problémů a taky pokud to není moc do kopce tak běžíme. Největší krpál co nám stojí v cestě je už jen sněžka. Tady si říkám, že vertical kilometer opravdu není nic pro mě. Sice to netrvá tak dlouho, ale tyhle krkolomné stoupáky mě vždycky berou hodně sil. Na sněžce fouká studený větr. My se naštěstí, i když právě svítá, můžeme aspoň na chvíli schovat v poštovně, kde je další kontrola. Nefunguje jim wi-fi, tak si nás zapisují pěkně postaru na papír. Já toho využiju k občerstvení a dám si druhou nadupanou ovocnou dřeň a hlavně si dám na nohy suché ponožky. Vylézt ven do toho vichru není nic příjemného a když si postesknu, že by se hodily rukavice, tak mi Michal nabídl svoje co měl v batohu, že on má ruky schované v rukávech a nepotřebuje je. To mě pomohlo, protože ruky mě vždycky mrznou jako první.
Ze Sněžky na další kontrolu na Pomezních boudách to bylo celkem rychlé. Jen se seběhlo dolů z kopečka a pak zas trochu do kopečka a jsme tam. Cestou jsem se ještě jednou pěkně natáhnul, když jsem koukal na rozcestník a noha mi zajela do toho příčného járku co bývá na horských cestách a už jsem letěl. Naštěstí bez následků. Na pomezních boudách už nás vyhlíželi a zdaleka nám mávali. Zase chvilku odpočinek, doplnil jsem čaj do bidonu a dal si jednoho birella. Do cíle nám zbývá asi 25 km, které budou většinou po asfaltu. Ale zase na druhou stranu už je světlo, nemusím koukat pod nohy, tak se rozhlížím po kraji a dívám se na místa které znám věštinou jen z pořadu Panorama na ČT. Jo, je tu krásně, hlavně takhle po ránu, když všichni spí a nepotkáme ani živáčka, až na asi dvě pekařské auta.
Michal si už nějakou dobu stěžuje na žaludek a že nemůže běžet tak rychle, jak by chtěl. Na kontrolu do Pece pod Sněžkou dobíháme ještě všichni tři společně, ale hned jak začneme stoupat z Pece směrem na Hrnčířské boudy, tak ho necháváme za sebou a pokračujeme s Matějem ve dvou. Chvíli si užíváme pěkný úsek přes mokřiny po dřevěných lávkách. Pak už zbývá jen vytrpět seběh lesní cestou do Horního Lánova, občas by to šlo i trochu rozbalit ale nohy už to moc nedávají. Z Horního Lánova už jen vyběhnout na louky a už vidíme věže Vrchlabského zámku a kostela. Do města se vbíhá ulicí přímo naproti DDM Pelíšek, takže už nemusíme nikde kličkovat ulicemi. Cílem probíháme společně v čase 10:40:27. V cíli, jakoby nás tak brzo ani nečekali, si klidně posedávali za rohem, tím pádem ani nemáme nějaké pěkné cílové foto 🙂
 |
| Těsně po doběhu, povinný telefonát domů 🙂 |
Takže svůj soukromý cíl doběhnout pod jedenáct hodin jsem si splnil, že to bylo zároveň i vítězství už je jen třešnička na dortu. Pořád jsem od někoho slýchal jak je Krakonošova stovka rychlá a hodně běžecká a čekal jsem asi větší konkurenci. Rychlá stovka to určitě je, až na pár technických úseků a hodně prudkých kopců (např. Sněžka) by se dala určitě celá běžet. Taky by mohla být ještě trochu rychlejší, kdyby se z mého pohledu nejhorší úsek od Špindlerovy Boudy dolů k Pielgrzimům běžel za světla a ne v noci (a navíc v mlze). Celkově se mi trasa hodně líbila, místy dost asfaltu, ale vystřídaly se spravědlivě všechny možné terény a ve výsledku je to krásně různorodá trať a nepůsobí ani při té délce nijak monotónně. Velkou výhodou pro mě bylo, že jsem se hned na začátku chytil a celé to absolvoval s kluky co znají trasu nazpaměť a nemusel jsem vůbec řešit nějaké rozcestí a podobné věci co by mě určitě zdržovali, nemluvě o zbytečném kufrování. A ten traťový rekord nám vlasntně unikl jen o fous, tak třeba za rok!
Mezičasy:
Žalý – 00:37:21(3)
H. Mísečky – 01:27:02
Harrachov – 02:37:13
Lužická b. – 04:52:57
Sněžka – 06:57:00
Pomezni b. – 07:49:49
Pec p.S. – 09:01:11
Vrchlabi – 10:40:27
