Maraton Stromovka 2012

Tak na tenhle závod sem byl už dlouho zvědavý. Ne že bych si nedovedl představit, jaké to je kroužit v parku. Když jsem bydlel v olomouci, tak jsem se nakroužil až až. Ale především mě zajímalo jestli to dokážu zaběhnout pod 3 hodiny. Už když jsem začínal běhat tak jsem si plánoval, že se na start maratonu postavím až na to budu mít. Že si nebudu dělat ostudu s maratonem za 4 hodiny 🙂
Letos na jaře sem prolomil čas 1:30 na půlmaraton a to i přes zimní výpadek v tréninku z důvodu zranění. To ale ještě není pořádný základ na maraton pod 3. Větší šance na úspěch mi dal až výsledek na YES!enickém maratonu. Tabulkově bych měl mít na čas kolem 2:45. Jo, bylo by to krásné, ale musel bych tomu přizpůsobit trénink.  Vydržet průměrné tempo 3:55 min/km celých 42 km, se mi zdá zatím zhola nemožné. Ale věřil sem, že tempo 4:15, které by stačilo na maraton pod 3 je reálné. 
Závod jsem se rozhodl rozběhnout trochu rychleji než na 3:00, abych měl nějakou rezervu ke konci, ale zase ne moc rychle abych ke konci nevytuhl. Hlídal jsem si tempo na garminu a snažil se chytit nějakého „vodiče“. Skoro celý maraton jsem měl na dohled před sebou, nebo jsem běžel s nimi, skupinku kolem Katky Kriegelové – pozdější vítězky mezi ženami. Běželi ve formaci kolem ní jako bodygardi kolem prezidenta. Při náběhu do cílové rovinky v 6. kole jsem předběhl Kamila, na kterého došla krize. Někdy v sedmén kole jsme se utrhli a až do cíle jsem běžel společně Jirkou Polcarem z Brna. Běželo se dobře, lýtka tuhli, ale krize mě naštěstí nestihla. Když jsme probíhali značkou 40km, tak jsem se zeptal, jestli plánuje nějaký finiš. Řekl, že až v závěrečné rovince, ale vyzval mě, že to mám rozběhnout jestli chci, že se za mě zavěsí. Tak jsem do toho šlápl a nakonec z toho bylo nejrychlejší kolo celého maratonu. Cílovou čáru jsem protnul v čase 2:56:12. Ale ty poslední dva kilometry mě daly zabrat. bylo z toho krásné 31. místo v celkovém pořadí a v kategorii M34 jsem se dokonce umístil v první desítce na 9. místě. Na 1/2maratonu jsem si podle garmina zaběhl nový osobák 1:27:55.

Mezičasy:
1.kolo (zkrácené)  9:48
2.kolo                 20:34
3.kolo        20:29
4.kolo                 20:49
5.kolo                 20:58
6.kolo                 21:06
7.kolo                21:12
8.kolo                 21:03
9.kolo                 20:17
Po závodě jsme měli naplánované setkání virtuálních kamarádů, tak jsem na sebe počkali a vydali se do nedaleké hospůdky U pramene. Poznal jsem další prima lidi. Honzu, Davida (s tím jsem se potkal už v Ústí na UUU), Kamila, Petra a další. Bylo to příjemné zakončení u dobrého piva. Kluci a holky, rád jsem vás poznal. Tak čau a zase příště.

Web závodu: here 

Výsledky: here
Foto: here & here & here & here 

Týdenní kilometry – 42. týden

Po      15,5 km; 1:20; trail, nastoupáno 346 m
           k tomu ještě připočíst 8x100m výběh do kopce a výklus z kopce, takže dohormady asi 17 km
Út       volno
St       11 km; 0:54; asfalt, rovinka
           ranní výklus ještě za tmy v mlze
Čt       volno
      10 km; 0:48; asfalt, rovinka
           včetně 8x100m svižně (MK 100m), poslední výklus před maratonem ve Stromovce
So       42,2 km; 2:56:12; asfalt, rovinka
            maraton Stromovka, celkové 31. místo, 9. v kategorii M34
Ne       volno
            pivní regenerační kůra 🙂


Celkem 79 km. Z toho 42 maratonských, vrchol závodní sezony. Teď už budu jen tak pobíhat a nabírat do jara kilometry 🙂

YES!enický maraton podruhé

Je 25. srpna, asi třičtvrtě na devět ráno a společně s dalšími běžci vystupujeme z vlaku ve Ramzové, všichni natěšení na start dalšího ročníku jesenického maratonu. Já jsem teda natěšený určitě. Po „mateřské“ dovolené jsem si chtěl konečně užít nějaký větší (čti delší) závod. Vždyť od květnového Šutru jsem byl jen na Běhu na Šerák a to jsem šel spíše v rámci tréninku. A těch 12,5 km si člověk neužívá moc dlouho. Takže hurá pro číslo a pomalu se připravit ke startu. Letos jsem vyfasoval číslo 6, škoda, radši bych 7 co jsem měl loni, ale přece nebudu pověrčivý. K číslu jsme dostali ještě lístek na pivo a guláš po závodě a mapku trati s telefonem na pořadatele a horskou službu. V ústraní se převlékáme a jdeme společně Ondrou Sikorou a Markem Procházkou trochu vyklusat. Na nějaké protahování před závodem moc nedáme, než vyběhneme na Šerák, tak budeme protažení, že se nám to ani líbit nebude. Ve třičtvrtě na deset je „povinný“ výklad trati a pak už se přesunujeme ke startu. Řadím se do předních řad, cesta není moc široká a chci se vyhnout zbytečnému předbíhání hned po startu.

Start
Stratuje se tradičně úderem desáté ranou papírovým pytlíkem. Rozbíhám s rozvahou, nechci to přepálit hned zkraje, ale zase si hlídám abych si udržel pozici. V prvním mírném seběhu trochu zrychlím, abych vyzkoušel jak jsou na  tom nohy, do kopce zase trochu zvolním abych šetřil síly. Na 1 a půltém km, při sestupu k lávce přes Vražedný potok, jsem na chvíli myslel, že pro mě závod skončil dřív než pořádně začal. Při seskakování po kořenech a kamenech jsem si zvrtnul kotník až mi málem vyhrkly slzy. Ale spravilo to nějaké sprosté slovo od srdce a po padesáti metrech už jsem o tom nevěděl. V ten moment už jsem se, ale viděl zpátečním vlaku z Ramzové a pojmenování Vražedný potok by pro mě nabylo zcela nový význam.
Odtud se běží, kromě krátkého asi 400 metrového úseku po silničce vedené po vrstevnici, až na Šerák jen do stále prudšího kopce. Dokud se dá běžet, tak předbíhám několik pomalejších běžců. Od rozcestí pod obřími skalami se stezka začíná povážlivě zvedat. V dáli před sebou zahlídnu na čele Marka Procházku. Mezi námi nějakých pět běžců. Po chvíli zařadím první chodeckou vložku a až kousek pod vrchol jdu pěšky.   Někteří pořád běží, ale na skoro 4 km dlouhém stoupání nezískají náskok víc jak 50m, tak je lepší šetřit síly. Před vrcholem se stoupání trochu zmírní, tak na občerstvovačku se zase rozbíhám. Stopnu si mezičas – 0:39:22. Vzpomenu si, že jsem si zapomněl vypsat mezičasy z loňska, abych mě srovnání. Aspoň se nebudu zbytečně stresovat. V rychlosti se napiju ionťáku, skousnu kousek čokolády, druhý dám do kapsy, ještě zapiju vodou a běžíme dál.
Tady už se začala formovat čtyřčlenná skupinka běžců – já, Ondra Sikora, Petr Vymazal a David Čermák, ve které poběžíme dalších asi 15 km než se začne postupně trhat. Loni mě Petr s Davidem porazili, první o 18 a druhý bez dvou o 10 minut, Ondru jsem předběhl o necelé tři minuty. To jsem samozřejmě na trati nevěděl a s kým jsem měl tu čest, často zjišťuju až zpětně.
Za Šerákem následuje zvlněná pasáž po turistických trasách přes Keprník na Vřesovou studánku. Kdybych tu byl na výletě s rodinkou, tak se budu kochat krásnými výhledy do kraje. Teď je naštěstí pod mrakem, viditelnost veškerá žádná, tak aspoň koukám pod nohy kam šlapu. Loni bylo vedro, tak jsem Vřesovou studánku využil jako neoficilání občerstvovačku, letos je teplota příjemná, tak probíháme bez povšimnutí.
Naběhneme na zpevněnou lesní cestu a začíná skoro čtyřkilometrový seběh na Červenohorské sedlo. V seběhu běžím většinou v čele naší partičky, hezky se nechám unášet gravitací a snažím se klást pohybu vpřed co nejmenší odpor.
Seběh do Červenohorského sedla

K občerstvovačce na Červenohorském sedle (cca 14,5 km) dobíháme v čase 1:21:40. Napiju se ionťáku, sháním se po vodě, která tady chybí, beru banán na cestu a pokračujeme. Za sedlem pokračujeme mírným stoupáním po lesní cestě, která se po pár kilometrech napojuje zpět na červenou turistickou značku. Odsud až na Švýcárnu se běží po příjemných lesních pěšinách, dřevěných lávkách, nahoru dolů, ale většinou nahoru. Ze sedla v 1000 m n.m. se musíme probojovat na Praděd do výšky 1492 m n.m. Na Švýcárnu dobíhám skoro společně s Petrem a Davidem, Ondra už se začal trochu propadat. Nevím, kde začal ztrácet. Z bezpečnostních důvodů je lepší se moc neohlížet, i tak jsem se několikrát natáhl, když jsem škobrtnul o nějaký šutr či kořen a vždycky tou nohou, co jsem si ji na začátku málem zvrtnul. Mezičas je 2:06:43 a jsme lehce za půlkou. Do cíle zbývá ještě nějakých 19,5 km.
Kluci z občerstvovačky vybíhají rychleji, ale hned je doženu a stoupání na Praděd absolvujeme bok po boku. Jakmile to stočíme na rozcestí na silnici na vrchol Pradědu, tak v protisměru potkáváme Marka Procházku na čele závodu a za chvíli i druhého a třetího v pořadí. Jsme tedy na 4 až 6 místě. Na otočce na vrcholu jsme téměř současně. Z následujícího seběhu na Ovčárnu jsem měl po loňsku celkem obavy, nohy už jsou přece jen unavené a čtyřkilometrový sešup po asfaltu jim na pohodě moc nepřidá. Ale nezbývá než se spustit dolů. Tak to rozbíhám. Tak nějak periferně vnímám, že David běží zároveň se mnou. Až na další občerstvovačce si uvědomuju, že jsme někde v tom sešupu setřásli Petra. Mezičas 2:40:07. Poslední možnost doplnit energii, vytahuju z kapsy energy gel (až mě je někdo bude dávat zadarmo, tak vám řeknu jaký :-), zakousnu čokoládu, kousek müsli tyčinky, zapíjím slanou vodou a vydávám se stíhat Davida, který nelenil a vyrazil kupředu.
Kousek za občerstvovačkou si nás odškrtne kontrola, potvrdí mi, že jsem opravdu na pátém místě, což mi vleje novou energii do žil (nebo že by to byl ten gel). Nicméně nás čeká poslední nepříjemné stoupání kolem Petrových kamenů, naposled místy přecházím do chůze, loni jsem si nahoře musel dokonce odpočinout. To letos zavrhuji.

Stoupání kolem Petrových kamenů

David získává nějakých 100 – 200 m náskok, tak ho musím stíhat. Ale v hlavě se trochu krotím, abych ještě před cílem nevytuhl a uklidňuju se, že jsem pátý, o čemž se mi ani nesnilo a můžu být naprosto spokojený. Jak se vyškrábu na Vysokou Holi, začnu se ohlížet jestli mám někoho v patách. Nikde nikdo, David pořád stejně daleko přede mnou, tak si konečně odskočím na malou. Chtělo se mi už někde od Červenohorského sedla. Nahoře fouká trochu silnější studený vítr, je hodně zamračeno, jako by chtělo pršet, ale naštěstí nezaprší. Co se týče počasí, byl to asi nejhorší úsek. Běžecky je to ale úsek příjemný. Vyšlapaný turistický chodníček, skoro po rovince. To mi ovšem nebrání zase asi 3x zakopnout. Naštěstí nic vážného, jenom kleknu na všechny čtyři, zakleju, zvednu se a pokračuju. Na Jelení studánce je možnost se napít pramenité vody, tak jí naposled využívám. Kontroluju čas a odhaduju cílový čas na 3:45. David si udržuje pořád asi 100 m náskok. Ještě kousek se běží po rovince, než doběhneme ke Ztraceným kamenům. Odtud už jen dolů až téměř do cíle. Sestup začíná drsně.

Sestup ze Ztracených kamenů

Nestabilní kameny, kořeny atd. Člověk musí zvažovat každé došlápnutí. Postupně se podklad zlepšuje až asi kilometr před cílem se napojí na asfaltovou lesní cestu, která vyúsťuje na parkovišti u motorestu Skřítek. Celý poslední kilometr se snažím ještě zabojovat o čtvrté místo, na parkovišti mě ještě vyburcují kamarádi půlmaratonci, tím ale upozorní i Davida přede mnou, od kterého mě dělí už je nějakých 15 – 20 m, ten se ohlídne ještě trochu zrychlí a nedá se předběhnout. Cílem probíhám z rukama nad hlavou jako bych vyhrál na olympiádě. Mačkám stopky – 3:41 a nějaké drobné. Nechce se mi tomu věřit. Oproti loňsku zlepšení skoro o půl hodiny. Pogratulujeme si s Davidem, prohodíme pár slov a jdu si někam vydechnout.
Co dodat, krásný závod v krásném prostředí Jeseníků. Letos navíc vyšlo počasí, pod mrakem, příjemných cca 15-20°C. To určitě pomohlo k lepším časům. Nejen já jsem se zlepšil. Marek posunul laťku zase o kousek výš a vylepšil rekord závodu o další 3 minutky na 3:27:08. Takže motivace do dalších let by byla.
Howgh!

Fotogalerie ze závodu (odsud jsem vybral i fotky do příspěvku):

http://leszczynski.rajce.idnes.cz/Jesenicky_maraton_2012

https://picasaweb.google.com/111266450637035088135/JesenickyMaraton2582012

http://numinek.rajce.idnes.cz/Jesenicky_maraton_2012/ – sice chybí běžci na čele závodu, ale je tu hezky zmapovaná trať od Červenohorského sedla do cíle se všemi jejími krásami

Ještě oficiální výsledky:

Jesenický Maraton 2012 – Vysledky.pdf