Už v průběhu loňského roku jsem avizoval, že letos se chci účastnit akcí
Československé 1000, respektive akcí zařazených do
Česko-Slovenského poháru v ultratrailu. Olaf po loňském zkušebním nultém ročníku rozšířil počet akcí na kterých se dají sbírat body, takže výběr je celkem pestrý. První na řadě byla Ledopádová 100, která se konala v rámci už 54. ročníku turistické akce Brtnické ledopády. Byla to moje první zimní stovka, tak jsem měl trochu obavy z mého nepříliš funkčního vybavení, ale dřív lidi taky lítali po horách jen ve flanelce a doma spíchnuté šusťákovce. Nakonec jsem to přežil bez úhony a neumrzl jsem.
Při prezentaci jsme vyfasovali čipy a itinerář trasy. Tentokrát to byla jen schématická mapa s trasou a vyznačeným značením po kterém máme putovat, minimalistické, ale mnohdy lepší než zmatená GPS.
 |
| Vpravo noční část, vlevo pak denní |
Protože jsem toho v posledních týdnech před závodem moc nenaběhal, tak jsem měl v plánu si to užít více turisticky. Ale sotva jsme vystartovali z náměstí v německém Waltersdorfu, tak koukám kolem sebe a zjišťuju, že jsem zase na čele pelotonu. No nic, běží se dobře, pozvolna stoupáme po silnici na kraj města směrem ke sjezdovce. Tam pod lesem stojí auto a první ze tří tajných kontrol. Olaf si nás odškrtá a ty co se vydávají dál po cestě, nasměruje správným směrem do lesa. Nejkratší cestou nahoru. A tak šlapeme jeden za druhým ve stopách těch před námi na první vrchol na trase – Luž. Terén je příjemný, 10-20 cm pěkného prašanu. Stromy kolem krásně zasněžené a omrzlé, ve světle čelovek pěkné závodní prostředí. Při letošním způsobu zimi i dost vzácné, tak se snažím chvílemi i kochat. Dalším vrcholem na trase byl Tolštejn, kterým se pak po absolvování kolečka přes Velký Buk, Klíč, Bouřný a Pěnkavý vrch probíhalo ještě jednou. Ale než jsem se na to kolečko vydal, tak jsem ještě stihl zakufrovat, protože nevybaven technikou, ani řádnou mapou jsem slepě důvěřoval těm vybaveným GPS a následoval je špatným směrem. Po chvíli jsme prozřeli a vrátili se na trasu. Úplné čelo už jsme nikdy nespatřili, ale dohnali jsme skupinku a s těmi už jsem to +/- táhl až do konce společně s Honzou Suchomelem. Po absolvování okruhu zpět na Tolštejn jsme dali krátkou pauzu. Po čaji jsme vyrazili přes Jedlovou a Malý Stožec pokračovali směrem do cíle noční části v Krásné Lípě. Kontrola byla v restauračním zařízení IV. cenové – „U Kuruce“. Na výběr byl guláš v ceně startovného nebo kuřecí vývar za své. Ani z jednoho jsem nadšený nebyl, podle personálu bych tipoval, že guláš byl ze psa, ale vývar jsem si nakonec dal. Kdybysme tušili, že nabrání žufánku vývaru bude trvat tak dlouho, tak poběžíme rovnou dál. Vždycky mi po vyběhnutí z tepla hospody chvíli trvá něž se zahřeju a mrznou mi prsty na rukách. Ve městě jsme se zase málem vydali špatným směrem, ale tentokrát se hned vracíme na trasu. Teď je to jen přes kopec do Kyjova a dostáváme se do turisticky nejatraktivnější části trasy. Než jsme tam ale doběhli, tak jsme se nějak zakecali a zase přeběhli odbočku, takže na další kontrolu na Kinského vyhlídce se dostáváme z druhé strany a na schodech potkáváme ty, co jsme jim z Krásné Lípy utekli a teď nás zase předbíhají oni. A takové zvraty v pořadí nás budou provázet celý den 🙂
Z Kinského vyhlídky už se Honza zorientoval a běželi jsme bez seběhnutí z trasy až na kontrolu č. 19. Takže jsme neminuli žádnou z jeskyní, vyhlídek a dalších turistických zajímavostí, které jsme měli cestou projít. Napřed to byl ještě výstup na
Kyjovský hrádek a potom následovali přírodní atrakce podle kterých dostala celá akce jméno, takže jsme postupně navštívili Jeskyni víl, Varhany Velký ledový sloup a pak pře
Brtnický hrádek ještě Oponu. Škoda jen, že letošní zima je tak mírná. Ze slibovaných ledopádů toho moc nebylo. Jen tu a tam pár rampouchů. O důvod víc si to někdy příště zopakovat.
Na kontrolu č.18 dobíháme ještě před otevřením hospody, takže se jen necháme odčipnout v autě a pokračujeme ůdolímsměrem k hranicím s Německem. U Vlčí desky překročíme hraniční říčku Křinici a pokračujeme po německé straně z Niedermühle přes přístaviště Obere Schleuse na kontrolu K19 na Hermannsek, což je přístřešek na vyhlídce, kam se lezlo po schůdcích hodně úzkou
průrvou ve skále. Nahoře pokračujeme dál po německé straně po červené značce. Jsme z toho německého značení ale trochu dezorientovaní a tak míjíme odbočku na zelenou a noříme se hlouběji do německa. Honzova GPS už od vlčí desky ukazuje nějak mimo, takže se nemůžeme pořádně zorientovat. Voláme přítele na telefonu – Olafa. Ten hned ví kde jsme a vrací nás zpět na trasu. Na K20 – vyhlídka Taubenstein – sbíháme dohromady s dalšími dvěma skupinkami. S těmi se teď budem furt předbíhat až do cíle. Teď ale pokračujeme přes Bílý potok (Weissbachtal) do na K22 v hospodě U Oty, která byla cestou tam ještě zavřená. Tady se chvilku zdržíme, dáme pivo, fazolovou polívku, ve které bylo asi půl kila klobásy a 3, slovy tři fazole. Taková vegetariánská polívka. Honza se nakopl slivovicí Cisár I., kterážto měla 76% alkoholu, že mi potom s přehledem uteče. Tak jsem dal taky trochu, abych mu stačil. Z hospody jsme vyrazili společně s Kubou Řídelem, který už tam seděl před námi. Jelikož jsme ale byli posilnění lihovinou, tak jsme mu v prvním kopci utekli. Ovšem ne na dlouho. Po další kontrole v hospodě U Krkovičky v Brtníkách, jsme se už asi viděli v cíli, tak jsme to vzali rovnou k pramenům Mandavy. Svůj omyl jsme zjistili až když jsme koukali přes údolí na vzdálenou rozhlednu na Vlčí hoře – cca 2 km vzdušnou čarou. Tak jsme to vzali nejkratří cestou polem nepolem , lesem nelesem tam a zase zpátky. Ve stoupání pod rozhlednou se zase míjíme s těmi, co jsme jim už utekli. Cestou z rozhledny potkáváme další co jsou nám v patách. Do cíle už je to jen kousek a už bloudit nebudeme. Pokud to jde tak běžíme, ještě mě pozlobí otlak na levém chodidle. Bolí to jako bych tam měl velký puchýř který právě prasknul. Jakž takž to rozbíhám a celkem to jde. Za chvíli doženeme Kubu a na silnici pod Vlčicí i trojici závodníků, co jsme se s nimi potkali, když jsme se vraceli z neplánovaného výletu do Německa. Říkám si, že už je to opravdu jen kousek a tak do toho do kopce pořádně šlápnu. Po krátkém stoupání na Vlčici si udělám náskok, cestou už lovím kartičku z kapsy, ať se u kontroly nezdržuju, nahoře jen krátké zaváhání kterou cestou se vydat a už peláším z kopce dolů. Už padl soumrak a reflexní značky jdou ve světle čelovky pěkně vidět, tak je slěpě následuji jako bludičky. Olaf nám chtěl asi trochu ulevit, co se týče délky závodu, a tak se neobtěžoval hledáním trasy po cestách a namířil to les neles rovnou do kempu. Říkal tomu prasečí stezka, což celkem přesně vystihovalo skutečnost. Ale nakonec se dostanu na lesní cestu a přes pole do kempu. Po 20 hodinách a 18 minutách na nohou. Zatím můj nejdéle trvající závod.
Na nohy jsem tentokrát obul Inov-8 Roclite312 GTX, měl jsem je na testování a vzhledem k průběhu zimy a blížícímu se termínu mi nic jiného nezbylo. Moc dobrá volba to ovšem nebyla. Bolestivý otlak na chodidle, způsobený tím jak je bota úzká a chodidlo se nemůže přirozeně roztáhnout, už jsem zmínil. Taky se pomalu loučím s nehty na palci pravé a prsteníku levé nohy. Ale tím nechci říct, že je to špatná bota, jen bohužel není na moji nohu dost široká. Goretex fungoval dobře. Do boty nepustil mokro, ale na tak dlouhé trase se postupně noha začala koupat ve vlastní šťávě a po vyzutí v cíli bych boty mohl použít jako chemickou zbraň. Takže tyto boty už jen na tréninkové běhy do bláta a břečky v zimě. Na nic delšího než 20-30 km si je radši nebrat.
