ultramaraton – Jiří Helleší

Lazovka 2016

První závod z letošní termínovky si můžu odškrtnout. O víkendu jsem úspěšně dokončil Lazovku. 110 km s pozitivním převýšením cca 3450 m. Startovalo se s úderem zvonu kostela o šesté ráno. Pro nás rychloturisty ideální, protože si můžeme užívat výhledy a panoramata od začátku do konce a čelovka se nese v batohu pouze pro případ nenadálé události, která by zapříčinila zatmění na trase. A že bylo na co koukat, trasa vedla krásnou jarní přírodou Bílých Karpat. Po cestě jsme běželi přes několik pamětihodností, které by stály za samostatný rodinný výlet. Škoda, že když běžím tak se mi nechce fotit. Fotit by se aj chtělo, ale kdo má furt lovit mobil na zádech, že jo. Jednu fotečku jsem ale udělal. Pod hradem Branč jsem lovil něco ksnědku – mimochodem, žena mi koupila výborné raw ovocné tyčinky od firmy Damodara, takové komprimované ovoce 🙂 – tak jsem ho teda vytáhl. A ten hrad si vyfotil.

Na start jsem se těšil, první stovka od Týnišťských šlápot před dvěma roky, kterou jsem bral víc vážně, než že se půjdu jen provětrat. Je pravda že zimní objemy v tréninku byly +/- 0 km, což způsobil na začátku prosince zvrtlý kotník, ale březen a duben jsem už po opatrném únoru i něco v kopcích naběhal. Když pak Slavo vyhlásil motivační bonus v podobě startovného na další tři ročníky pro ty, co se zvládnout porvat s tratí za méně než 12 hodin, tak jsem si říkal, že by to snad, při ideální konstelaci nebeských těles, mohlo klapnout. Nebudu vás napínat, neklaplo to. Ale rozběhnuto to bylo dobře. Ještě na Velké Javorině, odkud už bylo víceméně z kopce, snad jen kromě toho krpálu pod Čachtickým hradem z Višňového. Kdybych do to ho šlápnul, tak by to klaplo. Ale někde za Vrbovcama, se začaly projevovat neexistující zimní tréninkové objemy a nohy i když síly na to aby běžely měli, začaly bolet, hlavně stehna a to tak, že dost. Takže jsem si svůj limit na dokončení přehodnotil a posunul o hodinu. Cestou po silnici z Velké Javoriny mě doběhnul Mário Jánoš, se kterým jsem držel krok do Višňového. Tam jsem si dal konečně pivo, na chvilku jsem si sedl, ale Mário hned vyrazil dál. Po krátkém odpočinku jsem do kopce vyrazil sám. Před Velkým Plešivcem mě ještě doběhl Honza Suchomel a s tím už jsem to do cíle dotáhl. Cestou jsme ještě sebrali totálně vyšťaveného Tomáše Čtveráka, kterého jsme předali do péče jeho support teamu asi 5 km před cílem před vesnicí Šípkové. Odtud už zbývalo jen proběhnout vesnicí, kde mi u hospody chromý občan nabízel svůj vozík a jeho kumpáni mě zvali na pivo, a pak pokračovat po silnici do cíle ve Vrbovém. Tam nás ještě jeden běžec předběhl, asi měl větší žízeň, ale my už jsme si jen pohlídali aby to bylo pod 13 hodin. Nakonec výsledný čas 12:57 na 13-14 místě.

lazovka_filipovske-udoli — Kontrola Filipovské údolí – 59 km

Trasa: https://www.strava.com/activities/555142923

Web závodu: http://www.lazovka.wbl.sk

Výskedky: http://www.lazovka.wbl.sk/Vysledky-2016-.html

Jesenická 100

Abyste neřekli, že jsem se s váma nepodělil o zážitky, tak něco málo letošní Jesenické stovce.

Letošní zimní objemový trénink byl nebyl vůbec objemový, protože jsem se musel učit a do toho stíhat práci atd. Takže v dubnu jsem na vyladění formy naběhal neuvěřitelných 59 km 🙂 Běhat jsem pořádně začal týden před Borákem, kam jsem se přihlásil na maraton abych se trochu rozklusal. Potom mě nohy řekli, že jsem to asi trochu přehnal, tak týden před závodem jsem zase ubral a spíš odpočíval. Ale do Šumperka jsem se na start nakonec vydal.

Všichni tak nějak počítali, že se o vítězství bude rozhodovat mezi loňskými medailisty, tedy Karlem Axmannem, Vaškem Králem a mnou. Karel bohužel nemohl běžet, tak to zbývalo na mě a Vaška. Tak jsme hned od startu vyrazili na čele. U Vaška to byla taktika Vlčího Dolu, napálit to od startu co to dá a pak už to vedení nějak udržet. U mě to byla spíš potřeba držet se někoho kdo zná trasu. Ta se v úvodní části mezi Šumperkem a Ramzovou od loňské dost lišila. Taky museli dát polovině lidí organizátoři 30 min penalizaci za vynechání tajné kontroly na náměstí v Branné, ale furt lepší než je všechny diskvalifikovat. Určitě bych dopadl stejně 🙂 Hned od začátku nás do trojice doplnil David Tkacz z Polska. Pobíhal kolem jako ratlík co má radost, že ho vzal páníček na výlet. Chvíli byl před náma chvíli za náma, všechno podle něj bylo „fantastic“, občas si i zazpíval. Ale jinak fajn kluk. A tak jsme to spolu táhli vcelku svižným tempem společně ve třech až na Vozku. Tady mě dohnal hlad a musel jsem něco zakousnout. Zatímco spánkovou krizi před rozedněním jsem jakž takž překonal, tak tohle už jsem ignorovat nemohl. Takže jsem na kontrole vytáhl jídlo a pomalu chůzí pokračoval, jenže kluci mezitím rychle seběhli dolů a jejich náskok už se mi stáhnout nepodařilo. Když jsem dorazil na sedlo pod Vřesovkou, tak jsem je ještě zahlídl nahoře před Vřesovou studánkou. Určitě to nebyl nepřekonatelný náskok, ale šel jsem si dál svým tempem a nesnažil se je nějak plánovaně dohánět. Nakonec závod byl teprve v polovině a stát se může cokoliv.

Na vřesové studánce jsem doplnil vodu a začal jsem sbíhat do Červenohorského sedla, když jsem byl skoro dole, tak jsem je zase zahlídl, jak kopce v protějším svahu probíhají po cestě skrz sjezdovku, takže jejich náskok byl zatím stejný. Stejně daleko před sebou jsem je zahlídl ještě na rozcestí pod Pradědem, při stoupání z Ovčárny kolem Petrových kamenů, tam jsem jim byl asi nejblíž a naposled když jsem byl na Jelení studánce. Občas jsem se ohlédnul, jestli někdo nepronásleduje taky mě, ale nikde ani živáčka a tak jsem si sám se sebou spokojen pokračoval pro třetí místo. Na skřítku mě tajná kontrola informovala, že přiběhli před dvaceti a odběhli před deseti minutama, takže náskok byl víceméně konstantní a vydržel až do cíle. Ze skřítku už je to většinou asfalt a mírně zvlněný profil, tak jsem se snažil přecházet do chůze co nejméně. Ovšem nohy už začínaly protestovat a tak jsem do chůze přecházel častěji než jsem měl v plánu. V cestě mi stál už jen poslední výraznější kopec – Prostřední skála. Pamatoval jsem si jak jsem loni na něm měl už všeho dost a tak jsem se moc netěšil, ale letos mi tak strašný nepřipadal. Asi už jsem otrlejší a jen tak něco mě nerozhodí. Takže prostřední skálu jsem překonal bez obtíží, zato seběh do Vikýřovic byl utrpení. Nohy ve Vivobarfoot už byly celkem omlácené a kameny na cestě mi dávaly co proto. Dolů jsem tak jako tak musel, takže nezbývalo než zatnout zuby a seběhnout to co nejrychleji, ať to mám za sebou.

Ve Vikýřovicích jsem si ještě drobně zakufroval, vydal jsem se špatnou ulicí, ale uvědomil si to asi po 300 metrech, ale při rychlosti běhu po 100 km a víc jak 3000 m převýšení to byly ty 4 minuty, které mi chyběli, abych to dal pod 12 hodin a možná i těch 5 co jsem v cíli ztrácel na druhého Davida Tkacze.

Nakonec jsem tedy zopakoval třetí místo z loňského nultého ročníku skoro jsem trefil i ten loňský čas.

Těsně po doběhu.

Výsledky: http://url1.eu/884

Fotky: http://url1.eu/IdM

TransMoravian Masochist Trail Run 2013

Závod na který jsem se tento rok nejvíc těšil a z kterého jsem měl zároveň největší obavy. Transmoravský masochostický terénní běh. 100 mil (161 km) napříč Moravou z Olešnice do Lulče a zpět. Nic tak dlouhého jsem ještě nezkusil, takže to byl trochu krok do neznáma, ale zvládl jsem to myslím dobře.

Start byl v sobotu ve 2:00 hod. Tak jsem využil možnosti přijet už den předem a vyspat se trochu před startem na místě. Doma bych stejně oka nezahmouřil. Zázemí závodu je na fotbalovém hřišti v Olešnici.Spát jsem mohli v klubovně na nafukovacích matracích. Před jednou hodinou po půlnoci jsem se probudil a začal se pomalu chystat na start. Najíst se, roztřídit balíčky na občerstvovačky a pomaluse obléct a čekat. Napřed jsem nevěděl v jakých botech poběžím. Všechny NB MT101 co mám, už jsou celkem dotrhané a v Merrellech jsem si na tak dlouhou štreku netroufal. Tak jsem zvolil Mizuno Cursoris, které jsem dostal k testování a myslím, že jsem udělal dobře.

Krátce po druhé hodině se 9+8 odvážlivců postavilo na start (9 na celých 100 mil a 8 na 100 km) a mohli jsme vyrazit. Naštěstí nikdo nevyrazil jak splašený a rozběhli jsme se pohodovýn tempem kolem 6 min/km. Až na první občerstvovačku jsme nemuseli mít strach, že bysme zabloudili. Běželi jsme ve skupince se zkušenými účastníky a taky nám dělalo doprovod auto, co vezlo věci na občerstvovačku. Občas nám sice ztěžoval dýchání zvířeným prachem na polní cestě, ale nemuseli jsme moc koukat kam běžíme. Kromě prvních několika kilometrů po vyběhnutí z Olešnice, se až na první občerstvovačku v Lysicích běželo po silnici. Na konci Lysic jsme se občerstvily a vyrazili jsme, jak nás nasměrovali, „mezi kozy“, tj. mezi dva kopečky známé jako prsa Moravy. Dan se na občerstvovačkách moc nezdržoval, takže hned zmizel v dáli a my jsme postupně vyrazili za ním. Běžel jsem společně s Pavlem Sedlákem a Honzou Škrdlou. Běželo se většinou po vedlejších silničkách mezi dědinama. Cestou si oba museli odskočit do lesa, tak jsem běžel dál sám až najednou na rovném úseku silnice, vidím v dáli před sebou Dana. Ta si říkám, buď on běží moc pomalu nebo já moc rychle. Ještě pár kilometrů jsem ho stíhal a někde před druhou občerstvovačkou jsem ho doběhl. Pak jsme běželi víceméně společně až na otočku. Na chvíli mi utekl, když jsem si musel odskočit já. Mezitím mě předběhli i Honza, ale oba jsem je další občerstvovačkou v Jedovnici dohnal. To byla pro Honzu otočka, protože běžel jen 100 km. Dan se zase dlouho nezdržel a vyrazil dopředu, já jsem se v klidu občerstvil a vyrazil za ním. Ale až do další občerstvovačky v Račici jsem ho neviděl a byl jsem hodně překvapený, když mi řekli, že jsem první. Než jsem se osvěžil, tak Dan přiběhl asi 2 minuty po mě. Hned za Jedovnicí si udělal výlet mimo trasu a už mě nedohnal. Do posledního úseku jsme tedy vyrazili společně a nebýt toho, že jsem musel na malou, tak bysme doběhli spolu i na otočku. Tam byl Dan zase o chvilku přede mnou a když jsem přiběhl, on už vyrážel na cestu zpět. Já jsem si dal oběd 🙂 v podobě bagety domácí přípravy, doplnil tekutiny a vydal se za ním. Vzhledem k tomu, že jsem se zdržel, tak už jsem si nedělal zbytečné iluze, že bych ho dohnal. Kousek za otočkou jsem potkal Pavla a postupně i další chlapy v pořadí. Pak jsem ale na lesní cestě špatně vyhodnotil směsici šipek na stromech a seběhl jsem zkratkou rovnou do Rakoveckého údolí. Tam jsem si měl běžet, ale vynechal jsem kontrolu v Račici. Takže otočka a zpět do kopce. Mezitím mě předběhl Pavel a nemohl jsem se pozdravit s Martinou Němečkovou, která mezitím proběhla v protisměru. Pavla jsem sice ještě zastihl na občerstvovačce, ale počkat na mě nechtěl :-). Tak jsem chvilku spočnul a vyrazil za ním. Až sem se mi běželo celkem v pohodě, nohy už toho sice měly dost, ale pořád poslouchaly a běžely. Dál už jsem začínal chápat proč je v názvu závodu to cizí slovo -masochistický. I když jsem začínal zhruba tak každých 10-15 min zařazovat minutu chůze, tak jsem pavla přece jen v Jedovnici na občerstvovačce dostihl a pokračovali jsme společně. Do Petrovic jsem se ještě držel s ním, ale pak jsem si jednou musel odskočit a už jsem ho nedohonil. Co vám budu povídat, jak jsem osaměl , tak šla morálka do háje a měl jsem co dělat abych se donutil běžet. Někde cestou se mě Ježíš na křížku prostřednictvím nápisu na podstavci ptal, jestli bolest má, je stejná jako bolest jeho, tak jsem mu řek, že jo a možná ještě větší ale netvářil se, že by mi to věřil 🙂 Před poslední občerstvovačkou v Lysicích byly pole s rybízem těsně před sklizní, takže jsem bral plnými hrstmi. Na občerstvovačce jsem z dálky zahlédl Pavla jak zrovna vyráží na poslední úsek do cíle. Říkal jsem si, že to ještě není tak marné, ale neměl jsem sil ho stíhat. Hezky jsem si snědl další bagetu, napojil se a vyrazil jsem taky. Po chvíli jsem usoudil, že se můj běh začíná podobat běhu Jirky Soukupa (tím nechci nijak shazovat, jeho výkony v jeho věku jsou obdivuhodné), tak jsem usoudil, že je lepší svižná chůze rychlostí 7 km/h, než „běh“ rychlostí 8 km/h. Při chůzi nohy tak nebolely a občas jsem mohl i kousek popoběhnout. Nakonec jsem posledních 21 km tímto stylem zvládl vcelku rychle za 2:48 a do cíle jsem doběhl (ano doběhl, endorfiny odplavily bolest, takže jsem mohl závěrečné 2-3 km běžet) v čase 17:55:47. Letos už podruhé s Danem na bedně, no, začínám si na to zvykat 🙂
Sám jsem si před závodem stanovil soukromý limit 20 hodin, takže jsem s výsledkem spokojený. Možná kdybych trochu líp rozvrhl síly, tak se v závěru nebudu tak trápit. Závod se mi líbil. Kdy jindy má člověk příležitost poznat tolik krás Moravy za jediný den 🙂 Organizace a zázemí závodu taky skvělé, hlavně Eva s Jarkou, co se starali o naše žaludky v zázemí, zaslouží medaily.

Výsledky: tu
Fotky: tu, tu a aj tu, a eště tu

Ultramaraton Borák 2013

Začínám sbírat body do letos nově vyhlášeného Ultracupu. Ne nějak cíleně a systematicky, spíš jen tak mimochodem. Ultramaraton Borák byl čtvrtým z celkem 12 zařazených závodů. To už mám 3 závody manko :-). Tento závod jsem si vybral, protože pěkně zapadl do mého letošního kalendáře a taky to mám blízko, jinak bych musel příští týden na Silvu a to už je trochu z ruky.

Hned po příjezdu na místo startu závodu u hotelu Střelnice na kraji Loštic se nám o zábavu postaral místní provozní, který přijel autem do práce asi přímo z nočního tahu, protože po vystoupení z auta měl problém vyjí 3 schody ke dveřím. A hned začal sjednávat pořádek a vyhazovat ubytované běžce jen ve spodním prádle z pokoje, byly podle něj moc hluční a rušili ostatní hosty. Měl asi 40 kg a 3 promile navíc, tak jsme se mu ani nesnažili vysvětlit, kdo že tu vlastně ruší hosty 🙂 Takže den nám začal pěkně vesele a mohli jsme se těšit na závod. Za chvíli se začali sjíždět i ostatní závodníci. Po ránu bylo celkem chladno, tak jsme na přeslečení a protažení využili vstupní halu hotelu. Po registraci jsme všichni dostali uvítací balíček ve kterém byly nějaké pochutiny a pár drobností. Před startem nám ještě Vašek Orálek vysvětlil nástrahy na trase a mohli jsme vyrazit.

Jako tradičně start lehce přepálený, tempo asi tak na desítku, maximálně 1/2maraton :-), To nám samozřejmě nevydrželo moc dlouho a postupně jsme začali odpadat. Na čele zůstal Dan Orálek s Martinem Bothem, za nimi vlál Kamil Pulicar a potom já s Pavlem Sedlákem. Po krátkém seběhu lesem hned za startem se proběhlo okrajovou částí Loštic a polní lesní cestou se pokračovalo po rovince asi 2 km, pak se přeběhlo po lávce do lesa a trasa pokračovala další asi 3 km lesní cestou, víceméně do kopce k občerstvovací stanici. Tady byla jen voda a ionťák. V prvním kole jsem jen proběhl, ale v dalších už jsem poctivě zastavoval a doplňoval tekutiny. Kousek za občerstvovačkou jsme zahlédli Kamila jak odbočil z hlavní cesty, byly tam šipky, ale ty nepatřily nám. Já jsem svoje pochybnosti dal najevo hned, Pavel mě přesvědčil ať běžíme za Kamilem, ale po pár stech metrech jsme to stejně otočili zpět na cestu. Tam už stál cyklo předjezdec, který nám měl ukazovat cestu v prvním kole, ale v kopci jsme ho nechali za sebou. No co, bloudění k ultra patří. Pak už to bylo zase bez problémů, přes Obectov zpět k hotelu Sřelnice a hurá do dalšího kola.

Jak jsem psal, závod se rozběhl celkem svižně, ale postupně jsme se každý usadili v tom svém tempu. První dvě kola jsem běžel společně s Pavlem Sedlákem, pak začal trochu zaostávat. Kamil byl na většinou na dohled přede mnou, na konci čtvrtého kola jsme byly na občerstvovačce dokonce společně, ale on se nezdržoval a běžel dál, já jsem v klidu zakousl ovoce, čokoládu zapil ionťákem a vodou, žádný spěch, Takže ke konci už jsem ho z dohledu ztratil. Ani Pavla jsem za sebou dlouho neviděl. Cestou jem postupně předbíhali pomalejší běžce o kolo a taky veterány na maratonské trati. Občas jsem s někým kousek poběhl společně a trochu jsme pokecali.

Po náběhu do pátého kola potkávám Martina, zabalil to, takže se rázem posouvám na 3. místo. Je to sice jenom díky momentální Martinově indispozici, ale i to ke sportu patří. Takže teď už si jen tu bednu ohlídat. V té chvíli byl Kamil ještě v dohledu asi minutu přede mnou a v koutku duše jsem doufal, že mu po ŠUTRu dojdou síly, ale nedošly. A ještě mi celkem utekl. Do cíle jsem doběhl asi 10 minut po něm v čase 5:51. Pavla jsem za sebou taky dlouho neviděl, takže jsem byl celkem překvapený, že se v cíli objevil jenom asi minutu po mě.

Oproti plánu se trochu změnila trasa a běželo se jen 6 okruhů, místo původních 7. Oficiálně necelých 70 km. Trať se hodně terénem i profilem podobá mým tréninkovým trasám, takže se mě běželo fajn, jen po přepáleném začátku postupně ubývalo sil. Být to stovka, tak nevím jakým tempem bych se doplazil do cíle 🙂 Na start jsem se postavil v Merrellech Trail Glove, které jsem nedávno recenzoval na BezvaBěhu a musím je pochválit, běželo se v nich perfektně. Ke konci už jsem trochu cítil kamení po kterém se občas běželo, ale to chce si zvyknout. Nulový sklon mě problém nedělá, spíš naopak.
Celkově se mě závod moc líbil a zasloužil by si trochu početnější účast. Přece jenom to byl první ročník, tak příští rok snad přiláká více běžců. Takto to byla dost komorní záležitost. Jsem rád, že jsem se po delší době viděl s Kamilem a poznal se dalšími lidmi. S některými se potkám zase v červenci na TMMTR. Už se těším.

web závodu: Ultramaraton Borák
Fotky: Dan Orálek, MK Seitl
Video: tady

Jesenická stovka 2013

První ultra letošní sezony. Těšil jsem se , ale zároveň, čím více mám naběháno, tím větší je můj respekt z podobných závodů. Jesenickou stovku pořádali Martin Benc (BenQ) a Vojta Vozda (Vovo) ze Šumperka.

Do Šumperka to mám 3 stanice vlakem, takže jsem vyrazil asi 2 hodiny před startem. Chtěl jsem se přes den trochu vyspat, ale naše dcerka byla jiného názoru, tak ji moje milá žena vzala na výlet k babičce, abych měl trochu klidu. Pustil jsem si hokej a snažil se usnout u televize. Moc to nešlo. Naštěstí v Šumperku vlak končí, jinak bych jel bůhví kam.

Prezentace, základna a cíl závodu byly kousek od nádraží u Vozdů. Odtud se, po nezbytném výkladu trati a seznámení s mapou, šlo na start.

Jak se dostanu do Ramzové, tak už nezabloudím 🙂

Ten byl v režii Mr. & Mrs. Vozdových. Ještě nezbytné odskotačení do blízkého křoví. Pak už se začlo odpočítávat. Ne však minuty a sekundy zbývající do startu, jak by každý čekal. Vcelku originálně jsme se sunuli ve skupině ke startovní čáře a odpočítávali se poslední desítky metrů do startu (cíle). Takže jsme napřed přišli ke značce: „Do stratu zbývá 30 m (do cíle 100 km a 30 m)“, potom další: „Do stratu zbývá 20 m (do cíle 100 km a 20 m)“….A stratovalo se na Zelenou. Ale opět originálně, nikoli na semafor, ale na panáka legendárního pepermintového likéru.

Startovalo se na Zelenou.

Hned po startu se utrhlo pár šílenců tempem jako by je čekal jen maraton po rovince a ne 100 km přes hory a doly. Po chvíli vepředu zůstala už jen dvojice extrémistů z Vlčího Dolu (Karel Axman a Václav Král z týmu Vlčí Důl – ryzí extrém z hor) a skupinka asi 5 běžců včetně mě se usadila, v celkem rozumném tempu, za nimi. Byl mezi námi i Vovo, takže jsem měl v plánu se v této skupince udržet co nejdýl, protože cestu do Ramzové jsem neznal. Vovo nás navigoval přes první 2 kontrolní stanoviště. Spolu s Víťou Otevřelem si pořád držíme mírný náskok, ale pak se seknem na rozcestí a stejně radši čekáme na ostatní, abysme našli správnou cestu. Při seběhu do Nových Losin jsme se trhli trochu víc a už jsme kufrovali. Ve vesnici jsme se vydali opačným směrem a zaběhli jsme si asi kilometr, než jsme si ujasnili, že běžíme blbě. Naštěstí to byl jediný kufr. Kluci nás samozřejmě mezitím předběhli, ale po chvíli je zase dobíháme a necháváme za sebou. Jakmile jsme se dostali na hlavní silnici z Františkova do Branné, tak už to bylo bez problémů. V Branné se odbočilo po zelené až ke třetí kontrole kousek před Ramzovou. Do ramzové to pak bylo po neznačené široké lesní cestě, takže už nebylo kam zabloudit.
Trochu se ochladilo a začalo pršet, přemýšlím jestli vytáhnout nepromokavou bundu nebo dlouhé kalhoty, ale nechávám to tak. Máme v nohách cca 40 km za 4:30. Trochu se zdržím, musím podat hlášení mojí ženě, která by jinak doma oka nezahmouřila. Mezitím mě opět dobíhá Víťa. Teď už se nemusíme spoléhat na nikoho kdo zná trasu, protože nastupujeme na trasu Jesenického maratonu, takže dál už to znám. Ale to co je za dne jasné jak facka, tak v noci vypadá úplně jinak a občas na rozcestí trochu tápu. Na Šerák kolem Obřích skal taky rozhodně nevybíháme tak svižně jako při jesenickém maratonu 🙂
Chata na Šeráku má zavřeno, kdo by na nás taky ve 4 hod ráno čekal. Teploměr u vchodu ukazuje 3°C, měl jsem v pátek obavu, že to bude horší, ale i tak nasazuji rukavice, protože do prstů už se mi dává zima. Teď už to bude pohodička po hřebenu, jenom ty panoramata si neužijeme. I když už se rozednilo a čelovky jsou schované v batohu, tak přes mlhu toho moc nevidíme. Hlavně nezapomenout odbočit na Vozku, je tam kontrola, tak bysme se stejně museli vracet. Na hřebenu je cesta stále pod vodou, v okolí vozky taky hodně pod zbytky sněhu. O suchých nohách si můžeme nechat jen zdát. Víťa je mi stále v patách, z kopce mu trochu uteču, ale pak se někde chvilku zastavím a už je zase se mnou.
Na 6. kontrolní, stanovišti na Klínovci vyrušíme stanující trampy. Asi nečekali takový provoz hned po ránu. Stan si postavili přímo do turistického přístřeší. A to jsem se až v cíli dozvěděl, že sáček s kontrolníma samolepkama byl zabarikádovaný stanem na zadní stěně přístřešku, takže ryzí extrémisti je asi trochu nešetrně vzbudili a pro nás pomalejší, už sáček předělali na přístupnější místo. Na kontrole mě Víťa jako obvykle doběhl abych se mu vzápětí zase vzdálil. Na cestě mezi Pradědem a Ovčárnou potkávám slečnu se psem, první člověk kterého na trase kromě běžců potkávám. Zastavím se až na Jelení studánce abych doplnil vodu do vaku, dojedl zbytek tortily a zbývající zásoby přendal z batohu do kapes. Ještě jsem svlékl propocenou mikinu a vyměnil ji za suché triko s dlouhým rukávem. V tom kolem mě prsviští Víťa. Vypadal celkem svěže. Než jsem se zase rozběhl, tak už jsem ho zahlídl jen jak někde na horizontu mizí za kopcem. Tak jsem vyrazil dál, teď už jen Ztracené kameny a pak to bude víceméně z kopce do Šumperka. Než jsem ze Ztracených kamenů seběhl na Skřítek, tak jsem Viťu zase dohnal. Přes skřítek probíháme společně. Právě zastavuje nějaké auto a chtějí si nás fotit, odmítáme, nemáme čas na srandičky. Prý nás viděli v noci v Šumperku. Asi šli z hospody se pěkně vyhajat, zatímco my to vzali trochu oklikou přes hory.
Ze Skřítku pokračujeme na Hvězdu. Znovu nechávám Víťu za sebou, teď už definitivně. Zbývá přeběhnout poslední kopeček a přes Vikýřovice seběhnout do Šumperka. Přeběhnout kopec jsem ještě zvládnul, seběh do Vikýřovic už jsem trpěl a z Vikýřovic do Šumperka už to byl čirý masochismus. Sice rovinka, ale vyběhl jsem z lesa na asfalt a k tomu vysvitlo sluníčko, což unavenému tělu po skoro 100 km moc neprospělo. Pořád kontroluju čas jestli to ještě stíhám pod 12 hodin. Na poslední kontrole asi tak 2 km do cíle už je mi jasné že ne. Je horko. Nějak se mi podařilo sundat triko, aniž bych musel sundat batoh a zastavovat. Musím se přemlouvat, abych ten kousek ještě běžel, nohám už se nechce, ale jak se blížím k cíli, tak mám pocit, že i trochu zrychluju. Na základnu dobíhám na třetím místě v čase 12:12, extrémisti, spokojeně natažení u pivka, mi nakonec utekli jen o 18 minut. To kdybych věděl, tak se ještě zmáčknu. Hned vyfasuju taky jednoho Šeráka, vyzuju boty a jdu se natáhnout.

Mapa závodu se štítky s kontrol.

Musím Vova s BenQem pochválit, závod se jim povedl, jak výběrem trasy, tak organizačně. Líbil se mi systém samokontrol. Na každé kontrole byl sáček s páskem očíslovaných lepek a podle pořadí doběhnutí na kontrolu jsme si lepily štítky na mapu. Takže každý měl přehled kolik lidí je před ním. Asi by to bylo komplikovanější pro nějakou masovou akci, ale pro komorní závod jako tenhle ideální řešení. To že nebyly občerstvovačky mi nevadilo, aspoň můžu testovat svoje jídlo a nespoléhat se na to co mi dají. Taky využiju batoh s camelem, který by jinak zahálel ve skříni.

Úplně nejvíc se mi ale líbilo, že jsem si proběhl celý hlavní hřeben Jeseníků (cca 40 km) a cestou potkal jen dvě holky se psy (ty spáče na Klínovci nepočítám). Škoda že byla špatná viditelnost, mohlo to být ještě lepší, ale i tak, když jsem vyběhl na Vysokou holi a mlha se rozestoupila a já jsem viděl před sebou tu horskou louku táhnoucí se po hřebenu, nalevo i napravo v údolí se válela mračna, tak jsem se musel na chvíli zastavit a vychutnat si ten pocit být tu sám.

web závodu: http://jesenickastovka0.webnode.cz/