Archiv pro štítek: závod

O tomto závodě jsem začal uvažovat hned jak Kostěj zveřejnil první informace o jeho konání. Kdysi jsem uvažoval o Silva Nortica Ultramaratonu, ale tam mě odrazoval vysoký podíl asfaltu na trase. Kostěj rád běhá v přírodě, takže na jeho trase bylo asfaltu minimum, pouze nejnutnější průběhy vesnicemi. A taky je to jeden z mála ultra trailů pro běžce, a ne žádný dálkový pochod. I když pro nás, co si chceme jednou zkusit UTMB jsou nevyhnutelné, pokud nechceme jezdit na kvalifikační závody za hranice naší vlasti. Ale zpět k UUU. 

Rozhodl jsem se, že nevyužiju možnosti přespání na kolejích před závodem. Stejně bych oka nezahmouřil a tak jsem vyrazil vlakem ve čtvrtek ve 20:44 ze Zábřehu přes Prahu do Ústí nad Labem. Tam jsem dorazil asi hodinu po půlnoci. Na nádraží jsem kouknul na mapu města a vydal se hledat místo startu, rektorát UJEP na ulici Hoření. Bylo to jednoduché, furt do kopce. Na místě jsem byl sám, všude tma, tak jsem vybalil karimatku a na chvilku se natáhl. Spát mi nešlo, tak jsem si aspoň chvíli četl. Před 3. hodinou konečně Kostěj otevřel kancelář závodu, kde pár závodníků už nocovalo. Vybalil jsem si svých pár švestek a pomalu se začal připravovat na start. Ještě jsem musel podepsat prohlášení, které jsem ani nečetl a vybrat si číslo. 7 už nebyla, 1 taky zadaná, tak jsem sáhnul po 14. Teď ještě vymyslet na co ji přišpendlit. Start nad ránem, takže bude zima, ale do cíle plánuju doběhnout kolem 16. hodiny a to už bude teplo. Nakonec jsem připnul na trenky, které jsem natáhl přes dlouhé elasťáky, s tím že na 50 km sundám elasťáky a nechám si jen trenky a odpadne nutnost předělávat číslo. Ještě jsem přemýšlel jestli sebou tahat vodu, ale na trase mají být dvě občerstvovačky + plus all inclusiv na otočkách 25, 50 a 75 km, takže jsem se rozhodl běžet na lehko, jen s gelem a kouskem čokolády v kapse. 

Přesně ve 4:00 se na start postavilo 27 natěšených běžců a mohli jsme vyrazit. Naštěstí nikdo nevyrazil zběsile dopředu, protože já jak se znám, bych se hnal za ním a mohlo by to špatně skončit. Všichni rozbíhají zvolna s respektem ke kilometrům co máme před sebou. Někdo 100 a většina jen 50. Běžíme ve skupině, aspoň se nemusím soustředit na cestu a nechám se vést davem. Trasa vede nejkratší cestou z města, kolem hydrometeorologického ústavu přes Žežice, kde se napojíme na žlutou turistickou trasu a po té běžíme do Blanska, kde je na kraji obce pod zříceninou první „vodní“ občerstvovačka. Naštěstí místní cestu trochu znají, tak nebloudíme. Pokračuje se dál do vesnice Lipová, tam začínáme trochu tápat, protože se dostáváme do míst kde se běží přes pastviny, a cesta je značená fáborky z červenobílé vymezovací pásky na prutech na dohled od sebe. Na dohled jo, ale za bílého dne. Po tmě s čelovkama máme trochu problémy. Největší kufr přijde kousek za Lipovou, kdy vyběhneme z lesíka na pastvinu, máme se dát podle lesa doprava, ale nějaký chytrák nás vede spíš přes pastvinu vlevo. Jenomže on běží podle trasy zveřejněné na webu závodu, ve které došlo k drobným změnám, na které nás Kostěj upozorňoval. Ozývají se hlasy, že je něco špatně, že už dlouho nebyla žádná značka, ale celá skupina běží dál. Nakonec doběhneme k občerstvovačce do Čermné, tak jsme všichni spokojení, že jsme zpátky na trase. Našemu bloudění ale není konec. Dál se vydáváme podle pokynů obsluhy na občerstvovačce po značce přes most. Jak si tak běžíme, najednou proti nám běží dva běžci. Říkáme jim, že jdou špatně, oni zase že jdeme špatně my, tak si běžíme zase každý svým směrem. Dobíháme k ohradníku a zase špatně odbočujeme, dlouho není žádná značka, tak se asi půl km vrátíme zpět k ohradníku a zjistíme, že fáborky jsou na sloupcích. Zase jsme našli cestu, a tak běžíme dál, potkáme další skupinku, která tvrdí že běžíme špatně. My jak mezci – ne to vy běžíte špatně, nás sem poslali z občerstvovačky. Porovnáme km – oni 13, my 17. Pořád pokračujem svým směrem, až doběhneme k podezřele povědomému místu. Bahnité místo rozdupané dobytkem. Tady už jsme jednou byli. Tak konečně dáme za pravdu těm co běželi v „protisměru“ a otáčíme. Ještě jedou probíháme občerstvovačkou v Čermné a pokračujeme, teď už správným směrem na Libouchec a dál na otočku v Tisé. Cestou sladíme tempo se Zdeňkem Kolmanem, se kterým to pak táhnu až na 75. km. Za Libouchcem vybíháme do kopce a pak už jen kousek po vrstevnici a jsme v Tisé. Počítáme kolik lidí je před námi a tipujeme kolik jich asi běží celou 100km trasu. Na otočku jsme dorazili společně v čase 3:08:14 na průběžném 13. místě a s 5 km navíc. Zdeněk má svůj tým, který objíždí občerstvovačky a dělá mu všude podporu. Já si musím vystačit sám. Z kapsy vytáhnu gel, dám si banán a nějaké ovoce, zapíjím vším možným a vyrážíme zpět do Ústí.
Nasadili jsme celkem ostré tempo a vydali jsme se na stíhací závod s cílem stáhnout ztrátu do otočky na 50km na minimum, což se nám celkem daří. Občas mrknu na garmina a sleduju jak se postupně sekundu po sekundě vylepšuje průměrné tempo. Až mám strach abysme to moc nepřepálili. Na každé občerstvovačce zjišťujeme ztrátu, moc se nezdržujeme a běžíme dál. Ve stoupání do kopce z Libouchce do Čermné předbíháme jdoucí Karolínu Tippeltovou, vítěznou ženu na 50km. Když sbíháme z kopce do Čermné, tak už vidíme pravděpodobně vedoucího běžce (maximálně druhého v pořadí) ve stoupání do protějšího kopce za občerstvovačkou. Tam nám řekli že jsou před náma ještě 3 a ten první má asi 25 min náskok. Takže jsme viděli druhého a třetí před chvilkou vyběhl. Tak neleníme a makáme. Z Čermné je to opět do kopce, kde na louce předbíháme Louku, ten nám otevře ohradník a ušetří nám ohýbání hřbetu. Patrika Černého na průběžném druhém místě předbíháme na lesní cestě mezi Blanskem a Žežicema asi 3 km před Ústím. Prvního už se nám doběhnout nepodaří, ale na základně zjišťujeme, že běžel jen 50 km, takže jsme se probojovali na čelo závodu, s mezičasem 5:32:25. 

Na základně svlékám dlouhé elasťáky, nechávám si jen trenky, vyměním propocené triko za suché a taky přezouvám promáčené ponožky. Hned se nohy cítí líp, když jsou v suchu. Na cestu si opět beru gel do kapsy, nepohrdnu ani nabízenou müsli tyčinkou, doplníme tekutiny a pojíme nějaké dobroty. Ještě si se Zdeňkovým podpůrným týmem domlouváme polívku v restauraci na 75 km a vyrážíme zpět na trať. Cestou vtipkujeme jak si to rozdáme až na cílové čáře. Na druhém kole je příjemné to, jak nás všichni co jsou ještě na trase první 50, ať už je to pro ně konečná nebo pokračují dál, povzbuzují a nahrazují tak chybějící davy diváků :-). V první půlce jsem měl největší obavy z toho, že na mě přijde krize z nevyspání, chvílemi jsem cítil, že bych usnul hned jak dosednu na prdel, ale ve druhé půli mám pocit, že mě únava z přibývajícími kilometry spíš opouští. Zdeňek se stále drží se mnou, ale postupně se začíná propadat. Do Čermné už dobíhám z mírným náskokem, ještě na něj počkám a pokračujeme společně, ale v seběhu do Libouchce ho ztrácím a potkáme se až na otočce v Tisé, kde už má skoro 7 min ztrátu. Já dobíhám v čase 8:21:01. Než přiběhne, tak stihnu sníst polívku a trochu odpočinout a když se objeví, tak já vyrážím zpět na posledních 25 km do Ústí. Když vybíhám od restaurace, tak mi nějaký turista v mysliveckým říká, že mě už dnes viděl v Ústí. S úsměvem mu odpovím že je to celkem možné a vydám se na cestu.
Do kopce už to fakt nejde, takže zařazuju chodecké vložky. Zato po rovince to jde celkem snadno. Nohy už jedou tak nějak automaticky, co jiného jim zbývá. Cestou postupně v protisměru míjím všechny co měli dost sil a vydali se do druhého kola. Vzájemně se povzbuzujeme. Při tom osamoceném běhu s tolika kilometry v nohách to psychicky dost pomůže. To samé platí pro občerstvovačky. Jako poslední míjím Martinu Němečkovou když mi chybí nějakých 5-6 km do cíle. Chtěla původně běžet jen 50, tak se ptám jak to, že pokračuje. Odpověď byla prostá. Prostě o 15 minut nestihla 8hodinový limit pro 50km trať, tak se otočila a pokračovala dál, aby ve výsledcích neměla místo času DNF. 

Za Žežicema na silnici už mě z dálky fotí univerzitní fotograf, který se pak nestihne přesunout do cíle, takže nemám cílové foto 🙂 Zbývá mi už jen poslední přeběh přes louku a pak už kolem hydrometeorologického ústavu vbíhám do Ústí. Z kopce po asfaltu to po 100 km není žádná slast, ale běžím s úsměvem, protože už vidím cíl. Je to jen kousek. Dobíhám k cíli, nikde ani živáčka, přebíhám přes cílovou čáru a mířím k budově. Všichni si tam spokojeně vysedávají a ani neví, že tu mají vítěze 🙂 Tak na ně ode dveří zařvu, kde je jako nějaká cílová páska a ovace. Kluk s mikrofonem pohotově ohlašuje vítěze a čas 11:21:04, Kostěj mi hned letí gratulovat. Já se svalím na židli a chci jen lahev s vodou a chvíli posedět. Pak si dám sprchu a čekám až doběhnou ostatní. Neodmítnu těstoviny s boloňskou omáčkou, poskytnu své první interview, pogratuluju dobíhajícím běžcům a na chvíli odpadnu do spacáku. Asi hodinku si zdřímnu a hned je mi líp.
Abych to nějak shrnul. Závod to byl podařený, skvělá trať s minimem asfaltu. Dobře značená, jen v noci je potřeba se pořádně rozhlídnout, než slepě vyrazím za někým, kdo údajně zná cestu a mohli jsme se vyhnout zbytečnému kufrování. Kopcovitá tak akorát, aby se to dalo skoro celé běžet. Kromě pár stoupání, na které už ve druhé půli nebylo sil. Organizace taky perfektní, občerstvovačky dobře zásobené, co se týče pestrosti občerstvení, tak mě to stačilo. Pokud bude Kostěj pořádat i napřesrok, určitě přijedu.

Výsledky: TADY

Fotky: facebook UJEP