Tak jsem zpět, doufejme že mi to vydrží. Dlouho jste ode mě nic nečetli, tak si to pojďme trochu shrnout.
Rozloučili jsme se spolu dá se říct na vrcholu mojí krátké běžecké kariéry. Podařilo se mi vyhrát Krakonošovu 100 a Týnišťské šlápoty. Pak se dostavil další vrchol i v rodině, narodila se nám druhá dcerka a s běháním to šlo z kopce. Času bylo čím dál míň, do toho nějaké zranění, pokusy znovu najet na obvyklé tréninkové dávky, ale už to nebylo ono. Rozhodl jsem se, že to nebudu hrotit a budu si jen tak pobíhat.
V loni jsem pár „závodů“ absolvoval. První byl nový trailový pohár CUTT, kdy jsem se proběhl v úvodním jesenickém závodě. Do cíle mě dotáhla Klára Rampírová, když mi ego nedovolilo nechat se od ní porazit :-). Pak jsem si střihnul tradiční Jesenickou 100. O prázdninách jsem se pokusil o zdolání 200 km porce na slovensku. Krásný závod 100 Míl krajom Malých Karpat jsem však vzdal na 150 km. Nohy nebyly na takovou porci připraveny a už nechtěly nést dál. A na podzim opět v Jeseníkách Pradědova 100.
Potom už jsem myslel, že nastal ten správný čas se do toho v tréninku zase opřít. Listopad vypadal slibně. Bohužel na začátku prosince jsem si zvrtnul kotník a natržené vazy nedovolily pokračovat. Klidový režim do konce ledna.
Na kontrole mi ortoped naordinoval místo běhu kolo, ale rotoped doma nemám, šlapat někde ve fitku se mi příčí a vzpomněl jsem si na slova, které jsem často četl u 12honzy: „pomalý běh léčí všechno!“
Bylo rozhodnuto. Za únor jsem naběhal 250 km pomalého běhu a kotník drží. Mezitím začaly i rehabilitace, tak to snad bude v pořádku. Pomalu ale jistě bych chtěl zvyšovat dávky. Musím, od dubna mám každý měsíc nějakou tu stovečku 🙂