Po delší době zase něco delšího. Po šesti týdnech od Yesenického maratonu jsem vrátil na hřeben Jesníků. Tentokrát se startem v Jeseníku a cílem v Zábřehu, což pro mě znamená doběh skoro do postele :-). To byl taky hlavní důvod proč jsem dal letos přednost Pradědově stovce před UUU, kterého jsem se účastnil loni (pro připomenutí report). Bylo fajn neřešit po doběhu cestu domů a v klidu si posedět v cíli u piva a čekat na další běžce kteří dobíhali po mě. Ale zpět na start.
Tam jsem se dostal vlakem. Cestoval jsem společně s Láďou S., pravidelným to čtenářem mých výplodů, a ještě jedním, jméno si nepamatuju :-). Z Jeseníku jsme to měli ještě asi 3 km na ZŠ v České Vsi, kde byla zřízena noclehárna a registrace. Což bylo na jednu stranu dobré, že jsem nemusel cestovat komplikovaně ráno autem na start a v neděli pro něj zpět, ale stejně jsem se moc nevyspal. Cizí prostředí, tvrdá zem, zkrátka chyběla mi moje postel. Takže ráno vstával víc rozlámaný než odpočatý. Ale na druhou stranu jsme před spaním u dobrého Loučenského piva mohli pokecat. Ráno měli snad všichni nastavený budík na 4:30, Takže to začalo pípat a zvonit ze všech stran 🙂 Všichni se oblékali, vyslíkali, přerovnávali si věci do svých běžeckých batůžků, snídali, mazali údy mastmi a prováděli všemožné další předzávodní rituály. V 5:15 byl plánovaný převoz autobusem na náměstí do Jeseníku. V 5:35 se zjistilo, že autobus nejde nafouknout a bude se muset otočit ještě jednou. Náměstí jako místo startu je sice pěkné, ale pro mnohé, mě nevyjímaje je tu jeden zádrhel – samá dlažba a domy, žádný keř, tudíž jsem neviděl kam bych si odskočil jako obvykle 5 minut před startem. Nakonec někteří objevili stinný kout u garáží v jednom rohu náměstí, tak jsem je následoval. A úderem šesté ranní se mohlo se startovat. Ještě krátký proslov Tomáše Zágorška a paní starostky Jeseníku, odpočet a start.
Měl jsem v plánu to ze začátku moc nehonit s tím, že závodit začnu až za Šerákem. Všichni vyrazili kupředu, ale po několika stech metrech, jak jsme zatočili do kopce, se pole začalo natahovat a řídnout. Zachytil jsem se trojice Štěpán Skripnik, Jan Fujáček a Pavel Paloncý, se kterými jsem vyběhl až na druhou kontrolu na Medvědí kámen. Tam jsem se trochu zamotal a než jsem se vymotal, tak mi utekli. Už bylo světlo, itinerář tratě, co jsme dostali byl dost podrobný, tak jsem bez obav vyrazil dál, krásnou pěšinou dolů z kopce směrem na další kontrolu k jeskyním Na Pomezí. Asi po dvou km jsem se napojil na lesní cestu a začalo mi být divné, že bych mi v seběhu tak utekli. Za mnou taky nikdo. Začal jsem propadat panice, že jsem blbě zakufroval hned na začátku a teď budu muset ty 2 km do kopce zpět. Naštěstí po chvíli vidím, jak se z kopce řítí běžec, ujišťuju se že běžíme správně a pokračujeme společně. Dobíháme na kontrolu vyslíkám bundu a rukavice jaké je mi horko. Pokračujeme kolem lomu směr Horní Lipová, začal foukat ledový vítr a musím se zase obléct jaká je mi zima.Ještě než doběhneme do Horní Lipové, kontroluju na garminu kolik máme za sebou a propadám panice podruhé, před asi kilometrem už měla být odbočka na zelenou značku. Ujišťujeme se, že jsme žádnou odbočku neviděli, tak pokračujeme dál a na odbočku narážíme asi za 300m – nějak se mi předběhl garmin proti itineráři 🙂 Seběhneme do Horní Lipové, trošku se rozkoukáme na křižovatce až uvidíme směrovku k Lesnímu baru. Tady si dávám první ze svých nadupaných houstiček a vyrážíme vzhůru směr Smrk. Na stoupání od Lesního baru jsem musel spotřebovat všechnu energii ze snědené housky. Naštěstí je pak kousek po rovince a další stoupání už není tak hrozné. Ze Smrku zase pěkný lesní seběh do Ramzové k další živé kontrole. Potkáváme první turisty. Na kontrole plním lahev ionťákem, nepohrdnu buchtou, na cestu banán a vyrážíme směrem k dalšímu vrcholu na trase, na Šerák. Cestou k Vražednému potoku ještě kvůli mě trochu zakufrujem a vyběhnem si nějakého půlkilometru zbytečně do kopce, ale to byl poslední zádrhel na trase. Stoupání na Šerák kolem obřích skal se mi asi nikdy neomrzí, vždycky to stojí za to a říkám si proč to dělám 🙂 Nahoru samozřejmě neběžíme a nějakej děda na túře si do nás rýpne, že jiní tudy běželi. To ovšem znamená, že náskok nebude zas tak velký. Kolem chaty Jiřího na Šeráku jen probíháme směr Červenohorské sedlo. Trasa je vedena přes Červenou horu. Tudy jsem ještě nikdy nešel, tak aspoň nějaká novinka na notoricky známé trase. Pak už zase známý seběh po červené na sedlo. Olaf nás informuje o ztrátě na vedoucího Martina Stárka (něco přes půl hodiny) a další závodníky. Na skupinku před námi máme asi 15 min. Vzhledem k tomu, že máme před sebou ještě asi 70 km, tak to je zanedbatelná ztráta. Cestou na Praděd začínám nechávat Davida za sebou. Na silnici k vrcholu Pradědu potkáván nejdřív Honzu Pačku a později, kousek pod vrcholem i trojici Skripnik, Fujáček, Paloncý. Na hoře si jen orazím razítko do příslušné kolonky, odskočím si pokračuju rychle dolů. Ve dveřích se ještě potkám s Davidem a valím na Ovčárnu. Tam přiběhnu ve chvíli kdy trojice přede mnou zrovna odchází. Jenom se zapíšu, doplním vodu a pokračuju dál. Na stoupání na Vysokou Holi vytahuju další housku a chystám si první gel. Cestou nahoru se občerstvím s tím, že nahoře to rozběhnu. Překvapí mě však silný protivítr. Je to jako běžet do kopce tak radši jdu. Prohodím posldeních pár slov s Davidem a pak už mu nadobro uteču. Vítr se trochu uklidnil, takže to jde. Někde u Jelenní studánky doženu Skripnika s Fujáčkem a přetahuju se s nima o pozici až na Skřítek, tam se ji utrhnu a posunu se na 5. místo. Cestou na Rabštejn ještě doběhnu Palonce, který si stěžuje, že mu to neběží z kopce. Chvíli pokecáme, ale je na mě nějaký pomalý, tak to čtvrté místo urvu dřív než doběhneme k chatě na Rabštejně. Tam vidím Vaška Krále, jak si to valí z kontroly na vrcholu zpět k chatě. Zamávám mu a běžím/jdu se taky pokochat výhledem. Když jsem si to nedávno cvičně probíhal, byla viditelnost veškerá žádná, tak si to chci vynahradit. U žebříku na vrchol se potkám s Honzou, kterého pak u chaty doběhnu a kus cesty pokračujeme společně. Já jsem rád, že neběžím sám. On je rád, že běží s někým, kdo to tu zná. Kousek za Libinou, ve stoupání na Bradlo, ho přece jen nechám za sebou a rázem jsem na bedně. Před Bradlem je studánka s příznačným názvem Běžínka, takže rychle dopíjím zbytek ionťáku a plním si plnou láhev té zázračné vody. Na Bradle se potkávám s Vaškem. Nenašel na kontrole nahoře voskovku, tak se musel vracet dolů pro mobil, který nechal dole, aby si podle instrukcí, vrchol aspoň vyfotil. Já foťák na mobilu nemám, tak jsem se chtěl alespoň rozhlídnout po kraji. Voskovku jsem přece jen našel zapadenou pod roštem, který tvoří vyhlídkovou plošinu. Vašek mi z Bradla ještě uteče, ale na kontrole v Rohli ho dobíhám a zbytek cesty už dotáhneme společně. Olaf na kontrole nemá vodu, takže tabletou ionťáku vylepším zbytek posvátné vody z Běžínky a doplním to nějakým ice tea. Výsledná je zajímavý a řekl bych i celkem chutný. Pro mě lepší než kokakola, tu moc nemusím. Stačí kelímek na kontrole. Taky se dozvídáme, že poslední účastníci ještě nedorazily na Červenohorské sedlo (já bych tam byl dřív i kdybych vzal rodinu na výlet 🙂 a taky, že se změnilo místo cíle v Zábřehu. Než kus za Rohlí vlezeme do lesa, začne se stmívat. Vytahujeme čelovky, já si ještě smlsnu housku a vycucnu před závěrečným stoupáním na Bílý kámen a Trlinu posledního carboša. Někde před Bílým kamenem jsem narazil na limit mého Garmina FR305, vydržel zanamenávat trasu 13 hodin a 5 minut. Samotné stoupání už není tak strašné, ale než se dostaneme na Trlinu, tak vystoupáme na asi 458 dílčích vrcholků, kdy už si myslíme, že je to ten pravý. Nakonec se na ni přece jen probojujeme. Poslední vrchol. Teď už jen prudký seběh do Lesnice a odtud po silnici do Zábřeha. Vašek má celkem solidní čelovku, tak se radši moc nekoukám dopředu, abych neviděl tu nekonečnou álej před náma a sleduju světýlko mé světlušky pár metrů před sebou na silnici. Přejezd v Zábřehu přebíháme po rovných 14 hodinách. Kousek od původního cíle už nás vyhlíží Tomáš Zágoršek, aby nám vysvětlil kde je cíl. Tam doběhneme společně v čase 14:11 na 2. místě.
I když jsem letos běžel po hřebenu Jeseníků už potřetí, tak jsem si to zase užil. Proběhl jsem si nějaké nové trasy, které jsem ještě neznal. Oproti jarní Jesenické stovce jsem si užíval i to, že po celou dobu závodu jsem měl nohy v suchu 🙂 Poznal jsem nové lidi se stejným postižením, u některých jsem si jen, jak říká 12Honza, spojil ty nicneříkající nuly a jedničky s konkrétními lidmi. Zase jsem si připoměl, že ultratraily nejsou o vítězství (i když dobré umístění samozřejmě potěší, a tajně jsem doufal, že jako zábřežák, tento závod s cílem v mém městě vyhraju), ale o lidech, které při tom poznám, o společných zážitcích, o tom posezení u piva v cíli s čekáním na další závodníky, o tom, že každý kdo sebral odvahu postavit se té porci km je vítězem. Vítězem nad svou leností a podvratnými živly v naší mysli, které nám říkají, že na to nemám, tak na co se honit, když stejně nedojdu do cíle.
Někdo říkal, že nejlepší trénink na ultra je založit rodinu, já říkám, že nejlepší trénink na život je ultra.
I když jsem letos běžel po hřebenu Jeseníků už potřetí, tak jsem si to zase užil. Proběhl jsem si nějaké nové trasy, které jsem ještě neznal. Oproti jarní Jesenické stovce jsem si užíval i to, že po celou dobu závodu jsem měl nohy v suchu 🙂 Poznal jsem nové lidi se stejným postižením, u některých jsem si jen, jak říká 12Honza, spojil ty nicneříkající nuly a jedničky s konkrétními lidmi. Zase jsem si připoměl, že ultratraily nejsou o vítězství (i když dobré umístění samozřejmě potěší, a tajně jsem doufal, že jako zábřežák, tento závod s cílem v mém městě vyhraju), ale o lidech, které při tom poznám, o společných zážitcích, o tom posezení u piva v cíli s čekáním na další závodníky, o tom, že každý kdo sebral odvahu postavit se té porci km je vítězem. Vítězem nad svou leností a podvratnými živly v naší mysli, které nám říkají, že na to nemám, tak na co se honit, když stejně nedojdu do cíle.
Někdo říkal, že nejlepší trénink na ultra je založit rodinu, já říkám, že nejlepší trénink na život je ultra.
Web závodu: Pradědova 100vka
