Archiv pro štítek: ultratrail

Týnišťské šlápoty 2014 aneb Orlické hory křížem krážem

Tak jsem se, konečně, podíval taky na Olafovy Týnišťské šlápoty. Letos byly celé v Orlických horách bez výletů na Kralický sněžník a do Polska jako v předchozích ročnících. Trasa nás s okolím Deštného v O.h. seznámila opravdu důkladně a tak jsem za pár hodin proběhl snad všechny cesty po kterých jsme na svatební cestě chodily celý týden 🙂 Ale to až po 45 km, které jsme museli uběhnout, aby jsme se do Deštného dostali.
Start byl za soumraku v Žamberském pivovaru Kanec. Kupodivu čelo závodu vyrazilo celkem pohodovým tempem kolem 6 min/km, takže tradiční přepálený začátek se nekonal 🙂 I tak jsme na čele byly chvíli po startu jen tři a někde za první kontrolou kolem 6 km už jsem běžel jen s Láďou Erbertem. Aspoň jsem byl klidnější, že nebudu bloudit. Toho jsem se ale vůbec nemusel obávat, protože trať byla značená skvěle a do podrobného itineráře, který jsme na startu vyfasovali, jsem nahlížel jen pro ujištění a abych věděl po které značce na nejbližších kilometrech koukat.
V Rokytnici zrovna byla v plném proudu místní pouť, tak jsme se chvíli motali ulicí a náměstím plnou lidí. Značku jsme v tom davu naštěstí neztratili a vyběhli ven z města správnou cestou.
Na 20km byla kontrola na rozhledně na Annenském vrchu, tam se ukládal ke spánku nějaký kluk. Napřed jsem myslel, že je to živá kontrola. Chudák, chtěl si užít trochu klidu a romantiky pod letní oblohou plnou hvězd. Když jsme mu řekli, že se za námi se valí víc jak stovka lidí a v nejbližších 3-4 hodinách to tu bude jak na Václavským Václaváku, kde je jak známo moc člověků, tak se začal balit a hledat si klidnější místo na spaní. My jsme pokračovali dál přes Říčky v O.h. na Zakletý. První trochu náročněší stoupání sjezdovkou nahoru, kde už na nás na nájezdové rampě blikal čelovkou Olaf. Vypadal, že zrovna přijel a málem nás nestihl.
Za Zakletým, někde kolem 30km jsem trošku přidal a rázem jsem to táhl na čele sám. Cesta mi příjemně utíkala, běželo se po hřebeni kolem Kunštátské kaple, pěknýma pěšinkama. Asi jsem se nějak moc kochal, protože jsem se málem přerazil o nějaký kořen (naštěstí nebyl bludný ten kořen), a narazil si palec na pravé ruce. Chvíli jsem měl problém i udržet flašku v ruce, ale po pár km bolest přešla. Pak už to bylo jen přes Zdobnici do Luisina údolí, tak si říkám, že se asi poběží z kopce, když je to do údolí. Ale kdepak do tohohle údolí se běží do kopce. A z údolí to bylo z kopce do Deštného. Čipová kontrola v hotelu Orlice, nabízeli mi polívku, ale je mi horko, potím se jak vůl, tak odmítám. Jen se na záchodech trochu opláchnu, doplním vodu do flašky a běžím dál, směr Šerlich. Ani to moc nebolelo a jsem nahoře. Od Masarykovy chaty musíme seběhnout kousek do Polska pro kontrolu a stejnou cestou zpět. U chaty se potkávám s Láďou, navedu ho na vracečku a pokračuju přes Bukačku na Sedloňovský Černý kříž, kde je další vracečka k Hájovně. Tentokrát trochu delší, si říkám cestou dolů, ale pak to nahoru uběhne ani nevím jak. Cestou nahoru zas potkám Láďu, ztrátu odhaduju na 20 min. Potom byl dlouhý seběh po asfaltu zpět do Deštného.
Teď už jsem si polívku dal. Na terase jsem se přeslíkl do suchého trika, snědl polívku pozdravil pár lidí co teprve přicházeli do Deštného poprvé. Dlouho jsem nevysedával, aby mě Láda nedohnal (ještě by ho to namotivovalo) a vyrazil zpět do kopce do Luisina údolí (co je to za divné údolí, když se do něj jde vždycky do kopce 🙂 a odtud do ještě většího kopce na Velkou Deštnou. Jenom na otočku, aby se neřeklo, že jsme vynechali nevyšší vrchol Orlických hor. Cestou potkávám studánku, tak než dorazím nahoru vypiju vodu a cestou zpět si napustím z pramene. Kousek na Luisiným údolím opět potkávám Láďu a než odbočím z hlavní cesty ke Sv. Matoušovi, potkám ještě Micala Peitze na třetím místě a to bylo naposled co jsem viděl své stíhače. Teď zbývá ještě potřetí seběhnout po sjezdovce do Deštného a na protější kopec vyběhnout na Supovu vyhlídku. Pan Sup bude asi nějakej V.I.P., má tady fotku s Chuckem Norrisem :-). No a konečně můžeme nadobro opustit Deštné a Orlické hory a vydat se do nížin směr Týniště. Nějaké kopečky ještě budou, ale budou se pomalu ztrácet až se změní v placku. 
Ale napřed od Supa po modré směr Antoniino údolí, těsně před tím potkávám v lese v autě Egona jak hledá Olafa a za chvilku dobíhám na příjemnou občerstvovačku na rozcestí Mýto. Dávám chleba se sýrem a půl lahváče a šupem dolů (tak je to správně) do údolí, tady cestou u nějaké samoty trochu tápu kudy tudy po žluté, ale nakonec to trefuju správně skrz dvorek. Na silnici jsem vytřepal bordel z bot a přezul se do suchých ponožek. Kousek z kopce po silnici a pak šup zas houštím do kopce na místní vrchol Planer a hned zas zpět do údolí abysme vyběhli na stejnou silnici asi o kilometr dál pod zříceninou hradu Klečkov, ty jak známo bývají na kopci, takže zase vzhůru. Ještě že tu byly šipky na každém druhém stromě, jinak bych ten hrad asi ani nenašel. Z hradu pak seběhneme do vesnice Proloh a dál po modré do Skuhrova. Tady taky býval hrad, dnes už po něm skoro nic nezbylo, ale byl na kopci a teď je tam rozhledna. Kde by asi tak mohla být nejbižší kontrola? Pod kopcem je hospoda, podle rozvrhu na dveřích je ještě zavřeno, ale dveře jsou dokořán, tak si jdu vyptat vodu. Paní co chystá kuchyni mi ochotně doplní. Vyšlápnu si na rozhlednu abych zjistil, že kontrolu někdo zničil a sebral fix. Oznamuju to smskou Olafovi a valím směr Kvasiny na další živou kontrolu. Tady už začíná jít do tuhého, teplota se šplhá do závratných výšin a další cesta je vesměs na přímém slunci po silnici nebo mezi poli. V Kvasinách se moc nezdržuju, jen doplním vodu, namočím šátek na hlavě a cestou od kontroly smlsnu energy tyčku. Do cíle něco přes dvacet, tak volím taktiku mít to co nejrychleji za sebou. Ale běžet v kuse v tom vedru se stovkou v nohách mi moc nejde, tak běžím vždycky nějakých pět minut a pak to proložím minutkou chůze. Cesta celkem ubíhá, někde na 103 km mi vypne Garmin a jak teď pořád nekoukám kolik mi zbývá, tak to odsýpá ještě líp 🙂 Tady někde taky narážím na poslední živou tajnou kontrolu. Lupnu půlku lahváče doplním vodu do flašky a pokračuju. 
Ve Voděradech si dávám jediný malý kufr. Správně jsem se napojil na modrou značku, ale měl jsem hned zahnout vlevo pryč z dědiny, místo toho jsem se podíval do dědiny, kde značka končila/začínala. Mrknu do itineráře a tam je to černé na bílém – Voděrady, modrá vlevo – tak zpět a teď už správně směr Stojavka. Desítku za 40 asi nedám, takže pod patnáct to nebude, ale už cítím cíl a tak běžím víceméně bez zastavení. Zastaví mě až Olaf těsně před Týništěm, kterému chybí doznačit posledních asi 600 m, hned dává telefonické echo do cíle, aby mě čekali a doprovází mě abych trefil. Ještě nás na těch posledních metrech před cílem musí protáhnout kopřivama a ostružiním a pak už mi ukáže pěšinu, po které přibíhám ke sportovní hale na sídlišti U Dubu. 
Čas 15:15. No není to pod 14 hodin, jak jsem na startu doufal, ale na to jaké bylo horko, a že jsem většinu běžel sám, to jde. Láďa Erbert dobíhá hodinu a něco po mě. To už mám za sebou osvěžující chladivou sprchu a spokojeně sosám točené pivo.
Na Jesenické stovce mi batoh Inov8 pro vítěze vyfoukl Vašek Král, tak teď jsem se zahojil. Dostal jsem Inov8 Race Pro Extreme 4, tak bych ho měl co nejdřív někde vyzkoušet 🙂
Konečné výsledky: http://2014.tonerman.cz/ts8.html
Fotky: 

2014 – XXX. týden

Po     volno
         tento týden mě čekají Týnišťské šlápoty, takže do pátku lehce odpočinkový režim. V pátek večer pak bude možnost sledovat průběh závodu TADY
Út     15 km; 1:15; trail, nastoupáno 478 m
         klasické lesní kolečko, žádná divočina 🙂
St      volno
Čt     12,9 km; 1:04; trail, nastoupáno 300 m
         lehký podvečerní výklus do Svébohova a zpět, zkontrolovat jak se má dcerka u babičky 🙂
Pá – So     118 km; 15:15; trail, nastoupáno 4000 m
         Týnišťské šlápoty – 1. místo, díky všem co mi drželi palce 🙂
Ne     volno
          zasloužený odpočinek 🙂


Celkem 146 km.


48. Krakonošova 100

Už dvakrát jsem se na tuto stovku přihlásil a vždycky mi do toho něco vlezlo. Před dvěma lety se narodila dcera, loni to byla oslava jejích prvních narozenin. Tak jsem letos nenechal nic náhodě, naplánoval jsem dovolenou, zajistil ubytování a vzal rodinu do Krkonoš sebou. Ve středu jsem si ještě cvičně vyběhl na Žalý a pak už byl jen odpočinkový režim před závodem. 
Z Dolních Štěpanic, kde jsme byli ubytovaní, jsem to měl do Vrchlabí kousek, takže odpadlo dlouhé cestování před a po akci. A mělo to svoje nesporné výhody. Oproti jiným stovkám jsem na startu stál odpočatý s chutí běžet a ne si jít lehnout. To se pozitivně projevilo i v samotném závodě. Nepocítil jsem žádnou krizi z únavy. 
Trasa K100.
Před startem na náměstí (xxxx mn.m.) si na pódium zavolali loňského vítěze Michala Veselého (čas 10:25) a jednoho z dřívějších držitelů traťového rekordu Milana Mikuláška s rekordem 12:50. Tak jsem aspoň viděl koho se mám držet. Přece jenom nemám Krkonoše tak prochozené a nechtěl jsem zbytečně kufrovat. Hned po startu jsem tedy vyrazil na čele v těsném závěsu za Michalem a Matějem Švecem. Hned od stratu se běží asi 6 km do kopce na první kontrolu na vrcholu Přední Žalý 1019 mn.m. Tam byly kluci ještě kousek přede mnou a říkal jsem si jestli se mám hnát za nimi nebo se nechat doběhnout někým zezadu. Radši jsem zvolil první variantu a cestou ze Žalého, po odbočce směrem na Horní Mísečky jsem je na příjemně klesající rovince docvakl a dál jsme běželi ve třech.  
Michal a Matěj v čele, já jsem jim v patách 🙂
Další kontrola byla na Horních Mísečkách. V nabídce byl jenom horký čaj, tak jsem si jen spařil hubu a ani se nenapil. Zatím jsem žízeň ani hlad neměl, občas jsem usrkl vody z kejmlu a to mi prozatím stačilo. Za Horníma Mísečkama jsme si ještě užívali lesní cesty a stezky kde nám Michal trochu utekl ale dohnali jsme na dlouhém asfaltovém klesání do Harrachova, kde byla další kontrola na cca 30 km. Tady už jsem radši vytáhl něco ze svých zásob, dal jsem si energeticky nabušennou ovocnou dřeň, kterou jsem dostal v balíčku na VltavaRunu. Nechal si napustit vodu do bidonu, který už jsem si dál nesl v ruce, protože z kejmlu jsem se zapomínal napít. Na cestu jsem si ještě vzal chleba z marmeládou a mohli jsme vyrazit dál. Z Harachova se stoupalo přes Krakonošovu snídani k Vosecké boudě a s přibívajícími výškovými metry se začlo i ochlazovat, tak jsem u Vosecké boudy oblékl mikinu, kterou jsem shodil ve stoupání pod vrcholem Žalého, a místo trenýrek natáhl dlouhé elasťáky. Přitom jsem vytřepal kamínky z bot a mohli jsme vyrazit na hřeben. Tady už místy celkem slušně foukalo a byl jsem rád, že jsem se přioděl. Poté co jsme překonaly nejvyšší místo této části hřebene Krkonoš, tak už se víceméně jen klesalo ke Špindlerově a Lužické boudě. Cestou nám ještě začlo pršet a tak jsme na Lužickou dobíhaly za deště. Na nohách jsem měl relativně nové a neozkoušené Merrelly Allout Fuse a nevěděl jsem jak se budou chovat, na mokrých kamenech ze kterých tu jsou vystavěny chodníky, ale botky nezklamaly a nějakého podklouznutí jsem se nemusel obávat.  V technických sebězích nám to každému šlo trochu jiným tempem, tak jsme se občas trochu roztrhli, ale běželi jsme pořád na dohled od sebe a na Lužickou už jsme dolbíhali zase společně. Tady nás čekala polívka a čaj. Tak jsem si dal do bidonu čaj s citronem a nechal si ho trochu naředit studenou vodou aby nebyl tak horký. V rychlosti jsme snědli polívku, přitom jsme si ujasnili jestli chceme běžet na rekord nebo nám stačí doběhnout pod 11 hodin. Shodli jsme se na druhé variantě a vyrazili jsme do druhé půlky závodu. Na to že mám v nohách 50 km jsem se cítil skvěle, žádná únava ani hlad jen chuť pokračovat stejným tempem do konce. 
Od Špindlerovy boudy se neběží po hřebeni přes Luční boudu, ale sbíhá se dolů na polskou stranu na rozcestí pod Pielgrzymami a přes Mysliwski dom na Sněžku. Kdo tu někdy šel tak ví, že je to terén náročný za světla natož tak po tmě a v mlze. Je pořeba hlídat každý krok, každý došlap abych se někde nepřerazil. Kluci jsou pořád kus přede mnou. Ani nemůžu kontrolovat jestli před sebou vidím jejich čelovky, protože jak zvednu zrak z cesty přede mnou tak to zavání držkopádem. Co chvíli zajedu nohou po kotníky do bláta a jak jsme si  ještě u Špindlerovy boudy pochvalovali, že i když sprchlo, tak jsme relativně v suchu, tak teď už to, aspoň co se týče noh, neplatilo. Ale i tenhle náročný úsek skončil a pak už to byly víceméně pohodové horské chodníčky a pěšinky po kterých jsme doběhli až na další kontrolu – Domek Mysliwski. Chvilku jsme spočinuli a vypili flašku nabídnuté vody. Měli tam příjemně teploučko, takže posedět dýl by bylo fajn, ale jsou nám v patách, tak musíme valit dál.  Kolem jezer na polské straně Krkonoš až na Sněžku se jde po různě dlážděných chodnících, tak se běží bez problémů a taky pokud to není moc do kopce tak běžíme. Největší krpál co nám stojí v cestě je už jen sněžka. Tady si říkám, že vertical kilometer opravdu není nic pro mě. Sice to netrvá tak dlouho, ale tyhle krkolomné stoupáky mě vždycky berou hodně sil. Na sněžce fouká studený větr. My se naštěstí, i když právě svítá, můžeme aspoň na chvíli schovat v poštovně, kde je další kontrola. Nefunguje jim wi-fi, tak si nás zapisují pěkně postaru na papír. Já toho využiju k občerstvení a dám si druhou nadupanou ovocnou dřeň a hlavně si dám na nohy suché ponožky. Vylézt ven do toho vichru není nic příjemného a když si postesknu, že by se hodily rukavice, tak mi Michal nabídl svoje co měl v batohu, že on má ruky schované v rukávech a nepotřebuje je. To mě pomohlo, protože ruky mě vždycky mrznou jako první. 
Ze Sněžky na další kontrolu na Pomezních boudách to bylo celkem rychlé. Jen se seběhlo dolů z kopečka a pak zas trochu do kopečka a jsme tam. Cestou jsem se ještě jednou pěkně natáhnul, když jsem koukal na rozcestník a noha mi zajela do toho příčného járku co bývá na horských cestách a už jsem letěl. Naštěstí bez následků. Na pomezních boudách už nás vyhlíželi a zdaleka nám mávali. Zase chvilku odpočinek, doplnil jsem čaj do bidonu a dal si jednoho birella. Do cíle nám  zbývá asi 25 km, které budou většinou po asfaltu. Ale zase na druhou stranu už je světlo, nemusím koukat pod nohy, tak se rozhlížím po kraji a dívám se na místa které znám věštinou jen z pořadu Panorama na ČT. Jo, je tu krásně, hlavně takhle po ránu, když všichni spí a nepotkáme ani živáčka, až na asi dvě pekařské auta. 
Michal si už nějakou dobu stěžuje na žaludek a že nemůže běžet tak rychle, jak by chtěl. Na kontrolu do Pece pod Sněžkou dobíháme ještě všichni tři společně, ale hned jak začneme stoupat z Pece směrem na Hrnčířské boudy, tak ho necháváme za sebou a pokračujeme s Matějem ve dvou. Chvíli si užíváme pěkný úsek přes mokřiny po dřevěných lávkách. Pak už zbývá jen vytrpět seběh lesní cestou do Horního Lánova, občas by to šlo i trochu rozbalit ale nohy už to moc nedávají. Z Horního Lánova už jen vyběhnout na louky a už vidíme věže Vrchlabského zámku a kostela. Do města se vbíhá ulicí přímo naproti DDM Pelíšek, takže už nemusíme nikde kličkovat ulicemi. Cílem probíháme společně v čase 10:40:27.  V cíli, jakoby nás tak brzo ani nečekali, si klidně posedávali za rohem, tím pádem ani nemáme nějaké pěkné cílové foto 🙂
Těsně po doběhu, povinný telefonát domů 🙂
Takže svůj soukromý cíl doběhnout pod jedenáct hodin jsem si splnil, že to bylo zároveň i vítězství už je jen třešnička na dortu. Pořád jsem od někoho slýchal jak je Krakonošova stovka rychlá a hodně běžecká a čekal jsem asi větší konkurenci. Rychlá stovka to určitě je, až na pár technických úseků a hodně prudkých kopců (např. Sněžka) by se dala určitě celá běžet. Taky by mohla být ještě trochu rychlejší, kdyby se z mého pohledu nejhorší úsek od Špindlerovy Boudy dolů k Pielgrzimům běžel za světla a ne v noci (a navíc v mlze). Celkově se mi trasa hodně líbila, místy dost asfaltu, ale vystřídaly se spravědlivě všechny možné terény a ve výsledku je to krásně různorodá trať a nepůsobí ani při té délce nijak monotónně. Velkou výhodou pro mě bylo, že jsem se hned na začátku chytil a celé to absolvoval s kluky co znají trasu nazpaměť a nemusel jsem vůbec řešit nějaké rozcestí a podobné věci co by mě určitě zdržovali, nemluvě o zbytečném kufrování. A ten traťový rekord nám vlasntně unikl jen o fous, tak třeba za rok!

Mezičasy:
Žalý – 00:37:21(3)
H. Mísečky – 01:27:02
Harrachov – 02:37:13
Lužická b. – 04:52:57
Sněžka – 06:57:00
Pomezni b. – 07:49:49
Pec p.S. – 09:01:11
Vrchlabi – 10:40:27

2014 – XXV. týden

Po     16 km; 1:17; trail, nastoupáno 434 m
         přes Lupěné lesem do Hněvkova a kolem Nemilky zpět do zábřeha,
Út     16,5 km; 1:19; trail, nastoupáno 478 m
        Variace na mije klasické lesní kolečko, při jednom ze seběhů jsem si zvrtnul kotník, naštěstí bez následků, ale radši jsem to trochu zkrátil.
St     15 km; 1:16; trail/asfalt, nastoupáno 582
         dnes mi začala dovolená v Krkonoších, takže první výběh byl z Dolních štěpanic, kde jsme ubytovaní rovnou přes louky do kopce, abych se napojil na modrou a potomdál po žluté na Žalý, zpátky bylo v plánu po červené ale v Benecku jsem nějak přehlídl odbočku, a tak jsem cestu zpět měl celou z kopce po silnici a vynechal jsem Kotelskou vyhlídku. 
Čt     volno

         celodenní výlet do Liberecké ZOO a na Ještěd
Pá-So    100 km; 10:40; trail, nastoupáno 3500 m
        Krakonošova 100 – 1.-2. místo – na potřetí se mi konečně podařilo postavit na start a hned z toho bylo vítěztví na této rychlé stovce.
Ne     volno
          zasloužený aktivní odpočinek, turistika s rodinou z Dolních Štěpanic na Žalý a zpět po červené přes Benecko cca 15 km, tentokrát už jsme odbočku nepřehlídli

Celkem 147 km

Jesenická 100

Abyste neřekli, že jsem se s váma nepodělil o zážitky, tak něco málo letošní Jesenické stovce.
Letošní zimní objemový trénink byl nebyl vůbec objemový, protože jsem se musel učit a do toho stíhat práci atd. Takže v dubnu jsem na vyladění formy naběhal neuvěřitelných 59 km 🙂 Běhat jsem pořádně začal týden před Borákem, kam jsem se přihlásil na maraton abych se trochu rozklusal. Potom mě nohy řekli, že jsem to asi trochu přehnal, tak týden před závodem jsem zase ubral a spíš odpočíval. Ale do Šumperka jsem se na start nakonec vydal.
Všichni tak nějak počítali, že se o vítězství bude rozhodovat mezi loňskými medailisty, tedy Karlem Axmannem, Vaškem Králem a mnou. Karel bohužel nemohl běžet, tak to zbývalo na mě a Vaška. Tak jsme hned od startu vyrazili na čele. U Vaška to byla taktika Vlčího Dolu, napálit to od startu co to dá a pak už to vedení nějak udržet. U mě to byla spíš potřeba držet se někoho kdo zná trasu. Ta se v úvodní části mezi Šumperkem a Ramzovou od loňské dost lišila. Taky museli dát polovině lidí organizátoři 30 min penalizaci za vynechání tajné kontroly na náměstí v Branné, ale furt lepší než je všechny diskvalifikovat. Určitě bych dopadl stejně 🙂 Hned od začátku nás do trojice doplnil David Tkacz z Polska. Pobíhal kolem jako ratlík co má radost, že ho vzal páníček na výlet. Chvíli byl před náma chvíli za náma, všechno podle něj bylo „fantastic“, občas si i zazpíval. Ale jinak fajn kluk. A tak jsme to spolu táhli vcelku svižným tempem společně ve třech až na Vozku. Tady mě dohnal hlad a musel jsem něco zakousnout. Zatímco spánkovou krizi před rozedněním jsem jakž takž překonal, tak tohle už jsem ignorovat nemohl. Takže jsem na kontrole vytáhl jídlo a pomalu chůzí pokračoval, jenže kluci mezitím rychle seběhli dolů a jejich náskok už se mi stáhnout nepodařilo. Když jsem dorazil na sedlo pod Vřesovkou, tak jsem je ještě zahlídl nahoře před Vřesovou studánkou. Určitě to nebyl nepřekonatelný náskok, ale šel jsem si dál svým tempem a nesnažil se je nějak plánovaně dohánět. Nakonec závod byl teprve v polovině a stát se může cokoliv. 
Na vřesové studánce jsem doplnil vodu a začal jsem sbíhat do Červenohorského sedla, když jsem byl skoro dole, tak jsem je zase zahlídl, jak kopce v protějším svahu probíhají po cestě skrz sjezdovku, takže jejich náskok byl zatím stejný. Stejně daleko před sebou jsem je zahlídl ještě na rozcestí pod Pradědem, při stoupání z Ovčárny kolem Petrových kamenů, tam jsem jim byl asi nejblíž a naposled když jsem byl na Jelení studánce. Občas jsem se ohlédnul, jestli někdo nepronásleduje taky mě, ale nikde ani živáčka a tak jsem si sám se sebou spokojen pokračoval pro třetí místo. Na skřítku mě tajná kontrola informovala, že přiběhli před dvaceti a odběhli před deseti minutama, takže náskok byl víceméně konstantní a vydržel až do cíle. Ze skřítku už je to většinou asfalt a mírně zvlněný profil, tak jsem se snažil přecházet do chůze co nejméně. Ovšem nohy už začínaly protestovat a tak jsem do chůze přecházel častěji než jsem měl v plánu. V cestě mi stál už jen poslední výraznější kopec – Prostřední skála. Pamatoval jsem si jak jsem loni na něm měl už všeho dost a tak jsem se moc netěšil, ale letos mi tak strašný nepřipadal. Asi už jsem otrlejší a jen tak něco mě nerozhodí. Takže prostřední skálu jsem překonal bez obtíží, zato seběh do Vikýřovic byl utrpení. Nohy ve Vivobarfoot už byly celkem omlácené a kameny na cestě mi dávaly co proto. Dolů jsem tak jako tak musel, takže nezbývalo než zatnout zuby a seběhnout to co nejrychleji, ať to mám za sebou.
Ve Vikýřovicích jsem si ještě drobně zakufroval, vydal jsem se špatnou ulicí, ale uvědomil si to asi po 300 metrech, ale při rychlosti běhu po 100 km a víc jak 3000 m převýšení to byly ty 4 minuty, které mi chyběli, abych to dal pod 12 hodin a možná i těch 5 co jsem v cíli ztrácel na druhého Davida Tkacze.
Nakonec jsem tedy zopakoval třetí místo z loňského nultého ročníku skoro jsem trefil i ten loňský čas. 
Těsně po doběhu.