ŠUTR 72

Po letech jsem se zase vypravil do Prahy na city trail ŠUTR, tentokrát 4 kolovou varietu, uváděnou jako 72km, ale ve výsledku necelých 70km. Na start jsem dorazil víc jak dvě hodiny předem. Protože jsem nechtěl spoléhat na vlaky ČD (tzn. času dost),tak jsem jel konkurencí se žlutými soupravami s větším předstihem. A tak jsem mohlo pozorovat jak se obyčejný palouk příměstského lesíku mění na zázemí trailového závodu. A abych jen tak nezavazel, tak jsem i ruku k dílu přiložil. Původní záměr byl vyklusat po Jesenické 100 a za ničím se nehnat, ale jako už tradičně se to po startu nějak rozběhlo a tak se zase závodilo.

Na ŠUTRu to po startu ani jinak nejde, protože se startuje z kopce do Šáreckého údolí. Tam se dřív běželo po silnici, teď je tam nová pěšina po louce, takže ubylo asi půl kilometru asfaltu. První kopec, chvíli běžím pak zkušeně přejdu do chůze. Bude se to 4x opakovat, tak je lepší šetřit síly. Velkou část prvního kola jsem běžel na čele s Josefem Rajským, který mi prozradil, že ten kluk bez trika za námi je Jozef Harčarík, co vyhrál podzimní šumavský ŠUTR. Když jsem před závodem koukal na startovku, jména mi nic neříkaly, protože nemám čas sledovat výsledkové listiny všech závodů. Proto jsem tak trochu doufal, že se podaří vyhrát i když se moc nepoženu, ale jak se zdá, o vítězství budu muset bojovat. Do cíle prvního kola jsme všicnhi tři doběhli s minimálními rozestupy, ale do druhého kola jsme vyběhli první já s Jozefem H. a ty za námi už jsme neviděli. V cíli prvního kola jsem prohodil pár slov s Vítkem Kněžínkem, který měl původně být už na trati trojkolky, ale nakonec běžel jen jedno kolo. Na občersvtvení jsem vypil ionťák a snědl nějaké banány. Z nachystaného drop bagu jsem si vzal do ruky na cestu gel, do kapay oříškovou tyčku a nechal si natočit čistou vodu do bidonu do ruky. Už v prvním kole sluníčko na nekrytých úsecích trati pěkně pražilo. To bude ve čtvrtém kole paráda.

DSC_1514
občerstvení po prvním kole, zatím je fajn.

Do druhého kola jsme s Jozefem vyběhli společně a pokračovali spolu skoro celé kolo. V druhé půlce ale začal trochu zaostávat a všiml jsem si, že musí zastavovat a protahovat nohy. Asi křeče. Ucítil jsem příležitost a do cíle druhého kola jsem doběhl s mírným náskokem.

Na občerstvení jsem se musel prodírat davem, protože se právě chystal start nejpočetnější skupiny jednokoláků, interně jsem si je pojmenoval trakaři. Doufal jsem, že stihnu vyběhnout do třetího kola ještě před nimi, ale Michal to odstartoval zrovna ve chvíli, kdy jsem se odlepil od občerstvení. Tak jsem počkal až se dav vyřítí přes startovní čáru, zprdnul jsem Michala, že to mohl chvíli pozdržet a vyrazil jsem do davu.

mňam
mňam

Ještě než jsem doběhl dolů do údolí na silnici, tak jsem předběhl asi padesát lidí, pak už jsem tempově zapadl a běžel společně s nimi. Třetí kolo bylo tedy takové společenské a celkem mi to uteklo, i když už jsem začínal zpomalovat. Vyšší teplota, na kterou jsem při průběhu letošního jara zatím nebyl aklimatizovaný, se začínala projevovat. Na občerstvení před čtvrtým kolem jsem do sebe pro jistotu nalil i magnesko.

Do posledního kola jsem šel odhodlaně, ale s vědomím, že to ještě bude těžký boj, hlavně se sebou samým a s únavou. Trakaři si dokroužili své kolečko a já jsem na trati zase osaměl. Z kopce do údolí to ještě šlo, i po rovince jsem běžel souvisle, ale běda jak se cesta trochu zvedla. Stačil nepatrný náznak kopce a hned jsem šel do chůze. Občas jsem někoho předběhl, pár čtyřkoláků o kolo, asi i nějaké trojkoláky. Jaký mám náskok na Jozefa jsem nevěděl, ale pokud nezpomaloval jako já, tak se ten náskok musel rychle zmenšovat. Jak rychlé to bylo, jsem poznal před občerstvením v polovině kola, když se najednou zjevil vedle mě. Postěžoval si na krizi a že mu to vůbec neběží. Zkusil jsem chytit jeho tempo, ale vydržel jsem jen k občerstvovačce. Zatímco já jsem sbíral poslední zbytky sil abych se rozběhl na posledních 9 km, tak on jen rychle vypil vodu a byl v trapu. Bylo jasné že první už nebudu. Hlavně to nějak dobojovat. Vždyť je to už jen třikrát z kopce a do kopce, na závěr oblíbené schody a po nich lehký výklus do cíle. Ten jsem musel spojit i s lehkým protažením, protože se mě pár desítek metrů před cílem zakousla do lýtek křeč. Ale těch pár kroků už jsem doběhl.

konečně v cíli, vyždímaný jako hadr.
konečně v cíli, vyždímaný jako hadr.

V cíli jsem toho měl opravdu plné brejle. Dehydratace asi byla celkem slušná, a to jsem od druhého kola běžel s lahví v ruce a průběžně upíjel. Zatímco jsem doplňoval vypocené tekutiny a spotřebovanou enegii, tak byl konečně čas na pokec s Vítkem Kněžínkem. Potom jsem si dal úspornou sprchu z lávhe (to bych neřekl, že se zvládnu po 70km umýt necelým litrem vody 🙂 a užíval si příjemného odpoledne mezi běžci při čekání na vyhlášení vítězů.

PS: ale na tři kola jsem byl stejně první já  🙂

Vyhlášení vítězů
Vyhlášení vítězů

Celkový čas a časy jednotlivých kol (srovnání s vítězem)
1  515  Jozef Harčarík  6:31:06  (1:27:13;  1:34:17;  1:44:24;  1:45:14)
2  577  Jiří Helleší  6:41:27  (1:27:13;  1:33:15;  1:43:06;  1:57:55)

Boty: Inov-8 Trailroc 255 (na šutru překonaly 1000km a jsou jako nové, jen podrážka je trochu sjetá)

Jídlo: 3x gel, 2x oříšková tyčka, na občerstvovačkách chipsy, banány a pomeranče

Záznam gps: https://www.strava.com/activities/583547394

Web závodu: https://sutr54.wordpress.com/

Výsledky: https://docs.google.com/spreadsheets/d/1KHIlO6mjaifsbjoVYH6YzpkWg3q6I-_7rfImTrlx0As/pubhtml

4. Jesenická 100

Čtvrtá účast na Jesenické 100 dopadla nad očekávání dobře. Zatím jsem byl na všech ročnících, tak jsem ani letos nemohl vynechat. Navíc když je to za humny a závod mi i s cestou zabere asi 18 hodin, tak je to skoro povinnost. Tak jsem se hezky doma navečeřel a kolem osmé večer vyrazil autem na start do Šumperka. Tělocvična už byla plná, tak jsem nafasoval čipy, kontrolkartu, mapu a itinerář a šel pozdravit známé a trochu relaxovat před startem. Letos byla novinkou závodu čipová časomíra a hlavně GPS tracking pro 20 vybraných běžců, mezi nimi i moje maličkost. Tyto běžce bylo možné sledovat online na webu follow.me.cz. Hned jsem to na sebe nabonzoval na FB, abych měl na sebe bič pro případ, že mě to nebude bavit a budu pomýšlet na vypuštění závodu.

Po Lazovce jsem si dal za úkol držet po startu tempo na uzdě. Napřed jsem chtěl jít společně s Honzou Suchomelem a Petrou Mückovou, ale hned po startu jsem byl kus před nimi, tak jsem se rychlostí přizpůsobil Vojtovi Vozdovi a spolu jsme odběhli asi 80 km závodu. Byly chvíle, tak jako v každém závodě, kdy mě to přestávalo bavit a klidně bych pár kilometrů šel pěšky, ale když běžel Vojta, tak jsem se rozběhl taky. Ve dvou se to zkrátka lépe táhne. V průběhu závodu na mě nedolehla žádná větší krize, spíš jenom únava po probdělé noci, ale ta se většinou s vycházejícím sluncem postupně vytrácí a nejinak tomu bylo i tentokrát. Ze začátku to bylo přece jen trochu rychlé, ale ne moc a do Branné jsme dobíhali s průměrným tempem cca 6 min/km. Po rychlém občerstvení banánem pomerančem a redbullem jsme vyrazily směr Ramzová. Někde u Banjaluky se najednou z vedlejší cesty asi 100m před námi vyřítilo 5 běžců, tak jsme měli trochu škodolibou radost, že zabloudili a my jsme stáhli jejich náskok. Ale kluci to asi chtěli rychle dohnat, tak nám zase rychle foukli a pokračovali jsme víceméně osamoceně. Občas jsme někoho předběhli, občas někdo předběhl nás, pořadí jsem neřešil. Odhadoval jsem, že je před náma asi 10 lidí. Do kopce na Obří Skály a dál na Šerák jsem Vojtovy trochu utekl, ale za vrcholem jsem se zdržel svačinou a váháním na rozcestí kudy dál, tak mě zase doběhl. Cesta ubíhala a celkem rychle jsme se přehoupli přes Vozku, Vřesovou Studánku, Červenohorské sedlo a Jezerníky ke Švýcárně. Tady jsme doplnili vodu a pokračovali po asfaltu k Ovčárně. Těsně před Ovčárnou jsme předběhli běžce, který si musel odskočit do křoví. Někde na Vysoké holi nás doběhl a zjistili jsme, že to byl Marek Navrátil. Proběhl kolem nás, postěžoval si na krizi, ale běžel jako by chytil druhý dech, žádná chůze do kopce jako my dva s Vojtou. To mě dodalo chuť závodit a zkusit ho honit, ale zdál se rychlý. Znovu jsme se s ním potkali u občerstvovačky na Skřítku, ale pokračoval dál ještě než jsme doplnili energii. S Vojtou jsem to táhl ještě pár kilometrů ke kontrole Smrčina, kde nás začal někdo dobíhat. U kontrolního stanoviště jsem byl trochu dřív a viděl jsem, že už za mnou běží spolu, tak jsem nečekal a vyrazil jsem stíhat Marka. Toho jsem doběhl, kousek za kontrolou Vysílač, kterou jsem vynechal. Nějak jsem si z loňska nepamatoval, kde přesně je kontrola umístěná a ve stoupání lesní cestou jsem navíc hrabal v batohu něco k jídlu, u toho telefonoval domů a přitom přehlídl odbočku k vysílači. Když jsem na druhém kopci u jiného vysílače chtěl hledat kontrolu, Marek mě vyvedl z omylu, už jsem ji přešel. No co už, vracet se mi nechce, s bednou už nepočítám, tak jdu s Markem dál.

Zkratka nezkratka, zkrátka vynechání kontroly :-)
Zkratka nezkratka, zkrátka vynechání kontroly 🙂

Běžel jsem s ním do Rapotína, kde jsem mu na rovince městem utekl. Nějak mi nevyhovovalo jeho, teď už pomalejší tempo, než předváděl na hřebeni. Nebo jemu moje rychlejší? Když jsem se u Zámeckého parku na Kraji Velkých Losin škrábal do kopce na Strážník a dál na Přední Bukový, už jsem ho za sebou neviděl.

Při seběhu do Rejchartic jsem doběhl dalšího závodníka, který se mě ptal na kamaráda se kterým se nahánějí na trase, jestli jsem ho nepředbíhal. Nikoho odpovídajícího popisu jsem si nevybavoval. V Rejcharticích byl naložený v autě, tak ho aspoň pozdravil a pokračoval se mnou. Stěžoval si na křeče a že mu docházejí síly, ale držel se mě zuby nehty. Za Rejcharticemi jsme doplnili vodu u studánky. Měli jsme před sebou poslední kopec, Městské skály, pak už je to jen dolů. Setřásl jsem ho až na poslední kontrole Kokeš. Když jsem sbíhal z Kokeše k Tulince, před sebou jsem uviděl další kořist, přidal jsem do kroku abych ho dohnal. Vypadal že už nemůže, ale když jsem proběhl kolem něj, tak nasadil tempo a rázem byl zase 30 m přede mnou, myslel jsem že mi uteče. V závěrečném kopci k cíli jsem ho ještě doběhl, asi 150m před cílem předběhl aby mě v zápětí na rovince zase o pár metrů utekl. Potom ale zaváhal a zamířil ke stolům, které stály venku a já mezitím vpadl dveřmi do tělocvičny do cíle. Stejně mě díky chybějící kontrole porazil i když jsem cílem padnul první já. Ale takový finiš po 100km, to bych nečekal, že v sobě sebereme tolik sil. Od Tulinky je to do cíle asi 1,7 km, škoda že garmini nevydrželi až do konce abych si to stopnul. Poslední kilometr musel být tak za 3:30 🙂

Doběhl jsem tedy s časem 12:39 na čtvrtém místě, kdybych měl všechny kontroly, zopakoval bych si dvě třetí místa z 0. a 1. ročníku. Těžko říct o kolik by mě zdržel kopec ke kontrole vysílač (nebo případné vrácení se pro proběhnutou kontrolu). Jestli bych pak ještě Zdeňka Hrušku doběhl a střihl si s ním ten krásný finiš. Nakonec jsem ve výsledcích spolu s ostatními hříšníky uveden mimo oficiální pořadí. Ale jak se říká, vždyť jde o hovno.

zleva medailisté Zdeněk Hruška, Petr Hének, Václav Král. Dále já a Ondřej Kovářík s cenou útěchy za disqalifikaci.
zleva medailisté Zdeněk Hruška, Petr Hének, Václav Král. Dále já a Ondřej Kovářík s cenou útěchy za disqalifikaci.

Výsledky: jesenickastovka.cz/vysledky-2016

Jídlo:
3 x oříšková tyčinka, 3x gel, 2x banán, 1/2 pomeranče
+ přežraný před závodem, vytrávilo až na 85 km

Srovnání s předchozími ročníky:
2013 12:12, 100 km, 3650 m
2014 12:04, 100 km, 3650 m
2015 15:27, 103 km, 4150 m
2016 12:39, 103 km, 4150 m

Časový postup po trase dle GPS trackingu.
Start pá, 23:00:00
1.Rejchartice 23:37:15
2.Horní Bohdíkov so, 00:23:13
3.Tři Kameny 01:11:18
4.Františkov 01:49:23
5.Branná 02:08:05
6.Pěchotní srub 02:36:10
7.Ramzová 02:56:16
8.Šerák 04:02:27
9.Vozka 04:46:36
10.Červenohorské sedlo 05:30:44
11.Švýcárna 06:26:54
12.Ovčárna 07:01:00
13.Jelení studánka 07:41:11
14.Skřítek 08:19:15
15.Smrčina 08:55:21
16.Vysílač 09:27:25
17.Rapotín 10:03:32
18.Buková 10:31:44
19.Městské skály 11:09:45
20.Kokeš 11:27:46
Cíl So, 11:39

Lazovka 2016

Lazova 100 2016 - diplom

První závod z letošní termínovky si můžu odškrtnout. O víkendu jsem úspěšně dokončil Lazovku. 110 km s pozitivním převýšením cca 3450 m. Startovalo se s úderem zvonu kostela o šesté ráno. Pro nás rychloturisty ideální, protože si můžeme užívat výhledy a panoramata od začátku do konce a čelovka se nese v batohu pouze pro případ nenadálé události, která by zapříčinila zatmění na trase. A že bylo na co koukat, trasa vedla krásnou jarní přírodou Bílých Karpat. Po cestě jsme běželi přes několik pamětihodností, které by stály za samostatný rodinný výlet. Škoda, že když běžím tak se mi nechce fotit. Fotit by se aj chtělo, ale kdo má furt lovit mobil na zádech, že jo. Jednu fotečku jsem ale udělal. Pod hradem Branč jsem lovil něco ksnědku – mimochodem, žena mi koupila výborné raw ovocné tyčinky od firmy Damodara,  takové komprimované ovoce  🙂 –  tak jsem ho teda vytáhl. A ten hrad si vyfotil.

Branč - cca 35 km
Branč – cca 35 km

Na start jsem se těšil, první stovka od Týnišťských šlápot před dvěma roky, kterou jsem bral víc vážně, než že se půjdu jen provětrat. Je pravda že zimní objemy v tréninku byly +/- 0 km, což způsobil na začátku prosince zvrtlý kotník, ale březen a duben jsem už po opatrném únoru i něco v kopcích naběhal. Když pak Slavo vyhlásil motivační bonus v podobě startovného na další tři ročníky pro ty, co se zvládnout porvat s tratí za méně než 12 hodin, tak jsem si říkal, že by to snad, při ideální konstelaci nebeských těles, mohlo klapnout. Nebudu vás napínat, neklaplo to. Ale rozběhnuto to bylo dobře. Ještě na Velké Javorině, odkud už bylo víceméně z kopce, snad jen kromě toho krpálu pod Čachtickým hradem z Višňového. Kdybych do to ho šlápnul, tak by to klaplo. Ale někde za Vrbovcama, se začaly projevovat neexistující zimní tréninkové objemy a nohy i když síly na to aby běžely měli, začaly bolet, hlavně stehna a to tak, že dost. Takže jsem si svůj limit na dokončení přehodnotil a posunul o hodinu. Cestou po silnici z Velké Javoriny mě doběhnul Mário Jánoš, se kterým jsem držel krok do Višňového. Tam jsem si dal konečně pivo, na chvilku jsem si sedl, ale Mário hned vyrazil dál. Po krátkém odpočinku jsem do kopce vyrazil sám. Před Velkým Plešivcem mě ještě doběhl Honza Suchomel a s tím už jsem to do cíle dotáhl. Cestou jsme ještě sebrali totálně vyšťaveného Tomáše Čtveráka, kterého jsme předali do péče jeho support teamu asi 5 km před cílem před vesnicí Šípkové. Odtud už zbývalo jen proběhnout vesnicí, kde mi u hospody chromý občan nabízel svůj vozík a jeho kumpáni mě zvali na pivo, a pak pokračovat po silnici do cíle ve Vrbovém. Tam nás ještě jeden běžec předběhl, asi měl větší žízeň, ale my už jsme si jen pohlídali aby to bylo pod 13 hodin. Nakonec výsledný čas 12:57 na 13-14 místě.

lazovka_filipovske-udoli
Kontrola Filipovské údolí – 59 km

Trasa: https://www.strava.com/activities/555142923

Web závodu: http://www.lazovka.wbl.sk

Výskedky: http://www.lazovka.wbl.sk/Vysledky-2016-.html

Týnišťské šlápoty 2014 aneb Orlické hory křížem krážem

Tak jsem se, konečně, podíval taky na Olafovy Týnišťské šlápoty. Letos byly celé v Orlických horách bez výletů na Kralický sněžník a do Polska jako v předchozích ročnících. Trasa nás s okolím Deštného v O.h. seznámila opravdu důkladně a tak jsem za pár hodin proběhl snad všechny cesty po kterých jsme na svatební cestě chodily celý týden 🙂 Ale to až po 45 km, které jsme museli uběhnout, aby jsme se do Deštného dostali.
Start byl za soumraku v Žamberském pivovaru Kanec. Kupodivu čelo závodu vyrazilo celkem pohodovým tempem kolem 6 min/km, takže tradiční přepálený začátek se nekonal 🙂 I tak jsme na čele byly chvíli po startu jen tři a někde za první kontrolou kolem 6 km už jsem běžel jen s Láďou Erbertem. Aspoň jsem byl klidnější, že nebudu bloudit. Toho jsem se ale vůbec nemusel obávat, protože trať byla značená skvěle a do podrobného itineráře, který jsme na startu vyfasovali, jsem nahlížel jen pro ujištění a abych věděl po které značce na nejbližších kilometrech koukat.
V Rokytnici zrovna byla v plném proudu místní pouť, tak jsme se chvíli motali ulicí a náměstím plnou lidí. Značku jsme v tom davu naštěstí neztratili a vyběhli ven z města správnou cestou.
Na 20km byla kontrola na rozhledně na Annenském vrchu, tam se ukládal ke spánku nějaký kluk. Napřed jsem myslel, že je to živá kontrola. Chudák, chtěl si užít trochu klidu a romantiky pod letní oblohou plnou hvězd. Když jsme mu řekli, že se za námi se valí víc jak stovka lidí a v nejbližších 3-4 hodinách to tu bude jak na Václavským Václaváku, kde je jak známo moc člověků, tak se začal balit a hledat si klidnější místo na spaní. My jsme pokračovali dál přes Říčky v O.h. na Zakletý. První trochu náročněší stoupání sjezdovkou nahoru, kde už na nás na nájezdové rampě blikal čelovkou Olaf. Vypadal, že zrovna přijel a málem nás nestihl.
Za Zakletým, někde kolem 30km jsem trošku přidal a rázem jsem to táhl na čele sám. Cesta mi příjemně utíkala, běželo se po hřebeni kolem Kunštátské kaple, pěknýma pěšinkama. Asi jsem se nějak moc kochal, protože jsem se málem přerazil o nějaký kořen (naštěstí nebyl bludný ten kořen), a narazil si palec na pravé ruce. Chvíli jsem měl problém i udržet flašku v ruce, ale po pár km bolest přešla. Pak už to bylo jen přes Zdobnici do Luisina údolí, tak si říkám, že se asi poběží z kopce, když je to do údolí. Ale kdepak do tohohle údolí se běží do kopce. A z údolí to bylo z kopce do Deštného. Čipová kontrola v hotelu Orlice, nabízeli mi polívku, ale je mi horko, potím se jak vůl, tak odmítám. Jen se na záchodech trochu opláchnu, doplním vodu do flašky a běžím dál, směr Šerlich. Ani to moc nebolelo a jsem nahoře. Od Masarykovy chaty musíme seběhnout kousek do Polska pro kontrolu a stejnou cestou zpět. U chaty se potkávám s Láďou, navedu ho na vracečku a pokračuju přes Bukačku na Sedloňovský Černý kříž, kde je další vracečka k Hájovně. Tentokrát trochu delší, si říkám cestou dolů, ale pak to nahoru uběhne ani nevím jak. Cestou nahoru zas potkám Láďu, ztrátu odhaduju na 20 min. Potom byl dlouhý seběh po asfaltu zpět do Deštného.
Teď už jsem si polívku dal. Na terase jsem se přeslíkl do suchého trika, snědl polívku pozdravil pár lidí co teprve přicházeli do Deštného poprvé. Dlouho jsem nevysedával, aby mě Láda nedohnal (ještě by ho to namotivovalo) a vyrazil zpět do kopce do Luisina údolí (co je to za divné údolí, když se do něj jde vždycky do kopce 🙂 a odtud do ještě většího kopce na Velkou Deštnou. Jenom na otočku, aby se neřeklo, že jsme vynechali nevyšší vrchol Orlických hor. Cestou potkávám studánku, tak než dorazím nahoru vypiju vodu a cestou zpět si napustím z pramene. Kousek na Luisiným údolím opět potkávám Láďu a než odbočím z hlavní cesty ke Sv. Matoušovi, potkám ještě Micala Peitze na třetím místě a to bylo naposled co jsem viděl své stíhače. Teď zbývá ještě potřetí seběhnout po sjezdovce do Deštného a na protější kopec vyběhnout na Supovu vyhlídku. Pan Sup bude asi nějakej V.I.P., má tady fotku s Chuckem Norrisem :-). No a konečně můžeme nadobro opustit Deštné a Orlické hory a vydat se do nížin směr Týniště. Nějaké kopečky ještě budou, ale budou se pomalu ztrácet až se změní v placku. 
Ale napřed od Supa po modré směr Antoniino údolí, těsně před tím potkávám v lese v autě Egona jak hledá Olafa a za chvilku dobíhám na příjemnou občerstvovačku na rozcestí Mýto. Dávám chleba se sýrem a půl lahváče a šupem dolů (tak je to správně) do údolí, tady cestou u nějaké samoty trochu tápu kudy tudy po žluté, ale nakonec to trefuju správně skrz dvorek. Na silnici jsem vytřepal bordel z bot a přezul se do suchých ponožek. Kousek z kopce po silnici a pak šup zas houštím do kopce na místní vrchol Planer a hned zas zpět do údolí abysme vyběhli na stejnou silnici asi o kilometr dál pod zříceninou hradu Klečkov, ty jak známo bývají na kopci, takže zase vzhůru. Ještě že tu byly šipky na každém druhém stromě, jinak bych ten hrad asi ani nenašel. Z hradu pak seběhneme do vesnice Proloh a dál po modré do Skuhrova. Tady taky býval hrad, dnes už po něm skoro nic nezbylo, ale byl na kopci a teď je tam rozhledna. Kde by asi tak mohla být nejbižší kontrola? Pod kopcem je hospoda, podle rozvrhu na dveřích je ještě zavřeno, ale dveře jsou dokořán, tak si jdu vyptat vodu. Paní co chystá kuchyni mi ochotně doplní. Vyšlápnu si na rozhlednu abych zjistil, že kontrolu někdo zničil a sebral fix. Oznamuju to smskou Olafovi a valím směr Kvasiny na další živou kontrolu. Tady už začíná jít do tuhého, teplota se šplhá do závratných výšin a další cesta je vesměs na přímém slunci po silnici nebo mezi poli. V Kvasinách se moc nezdržuju, jen doplním vodu, namočím šátek na hlavě a cestou od kontroly smlsnu energy tyčku. Do cíle něco přes dvacet, tak volím taktiku mít to co nejrychleji za sebou. Ale běžet v kuse v tom vedru se stovkou v nohách mi moc nejde, tak běžím vždycky nějakých pět minut a pak to proložím minutkou chůze. Cesta celkem ubíhá, někde na 103 km mi vypne Garmin a jak teď pořád nekoukám kolik mi zbývá, tak to odsýpá ještě líp 🙂 Tady někde taky narážím na poslední živou tajnou kontrolu. Lupnu půlku lahváče doplním vodu do flašky a pokračuju. 
Ve Voděradech si dávám jediný malý kufr. Správně jsem se napojil na modrou značku, ale měl jsem hned zahnout vlevo pryč z dědiny, místo toho jsem se podíval do dědiny, kde značka končila/začínala. Mrknu do itineráře a tam je to černé na bílém – Voděrady, modrá vlevo – tak zpět a teď už správně směr Stojavka. Desítku za 40 asi nedám, takže pod patnáct to nebude, ale už cítím cíl a tak běžím víceméně bez zastavení. Zastaví mě až Olaf těsně před Týništěm, kterému chybí doznačit posledních asi 600 m, hned dává telefonické echo do cíle, aby mě čekali a doprovází mě abych trefil. Ještě nás na těch posledních metrech před cílem musí protáhnout kopřivama a ostružiním a pak už mi ukáže pěšinu, po které přibíhám ke sportovní hale na sídlišti U Dubu. 
Čas 15:15. No není to pod 14 hodin, jak jsem na startu doufal, ale na to jaké bylo horko, a že jsem většinu běžel sám, to jde. Láďa Erbert dobíhá hodinu a něco po mě. To už mám za sebou osvěžující chladivou sprchu a spokojeně sosám točené pivo.
Na Jesenické stovce mi batoh Inov8 pro vítěze vyfoukl Vašek Král, tak teď jsem se zahojil. Dostal jsem Inov8 Race Pro Extreme 4, tak bych ho měl co nejdřív někde vyzkoušet 🙂
Konečné výsledky: http://2014.tonerman.cz/ts8.html
Fotky: 

2014 – XXX. týden

Po     volno
         tento týden mě čekají Týnišťské šlápoty, takže do pátku lehce odpočinkový režim. V pátek večer pak bude možnost sledovat průběh závodu TADY
Út     15 km; 1:15; trail, nastoupáno 478 m
         klasické lesní kolečko, žádná divočina 🙂
St      volno
Čt     12,9 km; 1:04; trail, nastoupáno 300 m
         lehký podvečerní výklus do Svébohova a zpět, zkontrolovat jak se má dcerka u babičky 🙂
Pá – So     118 km; 15:15; trail, nastoupáno 4000 m
         Týnišťské šlápoty – 1. místo, díky všem co mi drželi palce 🙂
Ne     volno
          zasloužený odpočinek 🙂


Celkem 146 km.