Po 13 km; 1:10; trail, nastoupáno 386 m
lehčí trailík v přestávce mezi pracovníma schůzkama
Út volno
St volno – sauna
Čt volno
večer vyrážím směr Ústí nad Labem na UUU, takže mi držte palce
Pá 100 km; 11:21; trail, nastoupáno 2600 m
Ústecký univerzitní ultramaraton – výsledky zde
So volno
Ne 10,8 km; 0:57; silnice, rovinka
lehké vyklusání po ránu, nohy cítím, ale jde to. Myslel jsem, že to bude horší.
Celkem tento týden 124 km. Za září pak stejně jako v srpnu 337 km a vzalo mi to 31 hodin času a celkem tento rok to zatím dělá krásné číslo 2222 km.
Archiv pro štítek: závod
YES!enický maraton podruhé
Je 25. srpna, asi třičtvrtě na devět ráno a společně s dalšími běžci vystupujeme z vlaku ve Ramzové, všichni natěšení na start dalšího ročníku jesenického maratonu. Já jsem teda natěšený určitě. Po „mateřské“ dovolené jsem si chtěl konečně užít nějaký větší (čti delší) závod. Vždyť od květnového Šutru jsem byl jen na Běhu na Šerák a to jsem šel spíše v rámci tréninku. A těch 12,5 km si člověk neužívá moc dlouho. Takže hurá pro číslo a pomalu se připravit ke startu. Letos jsem vyfasoval číslo 6, škoda, radši bych 7 co jsem měl loni, ale přece nebudu pověrčivý. K číslu jsme dostali ještě lístek na pivo a guláš po závodě a mapku trati s telefonem na pořadatele a horskou službu. V ústraní se převlékáme a jdeme společně Ondrou Sikorou a Markem Procházkou trochu vyklusat. Na nějaké protahování před závodem moc nedáme, než vyběhneme na Šerák, tak budeme protažení, že se nám to ani líbit nebude. Ve třičtvrtě na deset je „povinný“ výklad trati a pak už se přesunujeme ke startu. Řadím se do předních řad, cesta není moc široká a chci se vyhnout zbytečnému předbíhání hned po startu.
Start
Stratuje se tradičně úderem desáté ranou papírovým pytlíkem. Rozbíhám s rozvahou, nechci to přepálit hned zkraje, ale zase si hlídám abych si udržel pozici. V prvním mírném seběhu trochu zrychlím, abych vyzkoušel jak jsou na tom nohy, do kopce zase trochu zvolním abych šetřil síly. Na 1 a půltém km, při sestupu k lávce přes Vražedný potok, jsem na chvíli myslel, že pro mě závod skončil dřív než pořádně začal. Při seskakování po kořenech a kamenech jsem si zvrtnul kotník až mi málem vyhrkly slzy. Ale spravilo to nějaké sprosté slovo od srdce a po padesáti metrech už jsem o tom nevěděl. V ten moment už jsem se, ale viděl zpátečním vlaku z Ramzové a pojmenování Vražedný potok by pro mě nabylo zcela nový význam.
Odtud se běží, kromě krátkého asi 400 metrového úseku po silničce vedené po vrstevnici, až na Šerák jen do stále prudšího kopce. Dokud se dá běžet, tak předbíhám několik pomalejších běžců. Od rozcestí pod obřími skalami se stezka začíná povážlivě zvedat. V dáli před sebou zahlídnu na čele Marka Procházku. Mezi námi nějakých pět běžců. Po chvíli zařadím první chodeckou vložku a až kousek pod vrchol jdu pěšky. Někteří pořád běží, ale na skoro 4 km dlouhém stoupání nezískají náskok víc jak 50m, tak je lepší šetřit síly. Před vrcholem se stoupání trochu zmírní, tak na občerstvovačku se zase rozbíhám. Stopnu si mezičas – 0:39:22. Vzpomenu si, že jsem si zapomněl vypsat mezičasy z loňska, abych mě srovnání. Aspoň se nebudu zbytečně stresovat. V rychlosti se napiju ionťáku, skousnu kousek čokolády, druhý dám do kapsy, ještě zapiju vodou a běžíme dál.
Tady už se začala formovat čtyřčlenná skupinka běžců – já, Ondra Sikora, Petr Vymazal a David Čermák, ve které poběžíme dalších asi 15 km než se začne postupně trhat. Loni mě Petr s Davidem porazili, první o 18 a druhý bez dvou o 10 minut, Ondru jsem předběhl o necelé tři minuty. To jsem samozřejmě na trati nevěděl a s kým jsem měl tu čest, často zjišťuju až zpětně.
Za Šerákem následuje zvlněná pasáž po turistických trasách přes Keprník na Vřesovou studánku. Kdybych tu byl na výletě s rodinkou, tak se budu kochat krásnými výhledy do kraje. Teď je naštěstí pod mrakem, viditelnost veškerá žádná, tak aspoň koukám pod nohy kam šlapu. Loni bylo vedro, tak jsem Vřesovou studánku využil jako neoficilání občerstvovačku, letos je teplota příjemná, tak probíháme bez povšimnutí.
Naběhneme na zpevněnou lesní cestu a začíná skoro čtyřkilometrový seběh na Červenohorské sedlo. V seběhu běžím většinou v čele naší partičky, hezky se nechám unášet gravitací a snažím se klást pohybu vpřed co nejmenší odpor.
Seběh do Červenohorského sedla
K občerstvovačce na Červenohorském sedle (cca 14,5 km) dobíháme v čase 1:21:40. Napiju se ionťáku, sháním se po vodě, která tady chybí, beru banán na cestu a pokračujeme. Za sedlem pokračujeme mírným stoupáním po lesní cestě, která se po pár kilometrech napojuje zpět na červenou turistickou značku. Odsud až na Švýcárnu se běží po příjemných lesních pěšinách, dřevěných lávkách, nahoru dolů, ale většinou nahoru. Ze sedla v 1000 m n.m. se musíme probojovat na Praděd do výšky 1492 m n.m. Na Švýcárnu dobíhám skoro společně s Petrem a Davidem, Ondra už se začal trochu propadat. Nevím, kde začal ztrácet. Z bezpečnostních důvodů je lepší se moc neohlížet, i tak jsem se několikrát natáhl, když jsem škobrtnul o nějaký šutr či kořen a vždycky tou nohou, co jsem si ji na začátku málem zvrtnul. Mezičas je 2:06:43 a jsme lehce za půlkou. Do cíle zbývá ještě nějakých 19,5 km.
Kluci z občerstvovačky vybíhají rychleji, ale hned je doženu a stoupání na Praděd absolvujeme bok po boku. Jakmile to stočíme na rozcestí na silnici na vrchol Pradědu, tak v protisměru potkáváme Marka Procházku na čele závodu a za chvíli i druhého a třetího v pořadí. Jsme tedy na 4 až 6 místě. Na otočce na vrcholu jsme téměř současně. Z následujícího seběhu na Ovčárnu jsem měl po loňsku celkem obavy, nohy už jsou přece jen unavené a čtyřkilometrový sešup po asfaltu jim na pohodě moc nepřidá. Ale nezbývá než se spustit dolů. Tak to rozbíhám. Tak nějak periferně vnímám, že David běží zároveň se mnou. Až na další občerstvovačce si uvědomuju, že jsme někde v tom sešupu setřásli Petra. Mezičas 2:40:07. Poslední možnost doplnit energii, vytahuju z kapsy energy gel (až mě je někdo bude dávat zadarmo, tak vám řeknu jaký :-), zakousnu čokoládu, kousek müsli tyčinky, zapíjím slanou vodou a vydávám se stíhat Davida, který nelenil a vyrazil kupředu.
Kousek za občerstvovačkou si nás odškrtne kontrola, potvrdí mi, že jsem opravdu na pátém místě, což mi vleje novou energii do žil (nebo že by to byl ten gel). Nicméně nás čeká poslední nepříjemné stoupání kolem Petrových kamenů, naposled místy přecházím do chůze, loni jsem si nahoře musel dokonce odpočinout. To letos zavrhuji.
Stoupání kolem Petrových kamenů
David získává nějakých 100 – 200 m náskok, tak ho musím stíhat. Ale v hlavě se trochu krotím, abych ještě před cílem nevytuhl a uklidňuju se, že jsem pátý, o čemž se mi ani nesnilo a můžu být naprosto spokojený. Jak se vyškrábu na Vysokou Holi, začnu se ohlížet jestli mám někoho v patách. Nikde nikdo, David pořád stejně daleko přede mnou, tak si konečně odskočím na malou. Chtělo se mi už někde od Červenohorského sedla. Nahoře fouká trochu silnější studený vítr, je hodně zamračeno, jako by chtělo pršet, ale naštěstí nezaprší. Co se týče počasí, byl to asi nejhorší úsek. Běžecky je to ale úsek příjemný. Vyšlapaný turistický chodníček, skoro po rovince. To mi ovšem nebrání zase asi 3x zakopnout. Naštěstí nic vážného, jenom kleknu na všechny čtyři, zakleju, zvednu se a pokračuju. Na Jelení studánce je možnost se napít pramenité vody, tak jí naposled využívám. Kontroluju čas a odhaduju cílový čas na 3:45. David si udržuje pořád asi 100 m náskok. Ještě kousek se běží po rovince, než doběhneme ke Ztraceným kamenům. Odtud už jen dolů až téměř do cíle. Sestup začíná drsně.
Sestup ze Ztracených kamenů
Nestabilní kameny, kořeny atd. Člověk musí zvažovat každé došlápnutí. Postupně se podklad zlepšuje až asi kilometr před cílem se napojí na asfaltovou lesní cestu, která vyúsťuje na parkovišti u motorestu Skřítek. Celý poslední kilometr se snažím ještě zabojovat o čtvrté místo, na parkovišti mě ještě vyburcují kamarádi půlmaratonci, tím ale upozorní i Davida přede mnou, od kterého mě dělí už je nějakých 15 – 20 m, ten se ohlídne ještě trochu zrychlí a nedá se předběhnout. Cílem probíhám z rukama nad hlavou jako bych vyhrál na olympiádě. Mačkám stopky – 3:41 a nějaké drobné. Nechce se mi tomu věřit. Oproti loňsku zlepšení skoro o půl hodiny. Pogratulujeme si s Davidem, prohodíme pár slov a jdu si někam vydechnout.
Co dodat, krásný závod v krásném prostředí Jeseníků. Letos navíc vyšlo počasí, pod mrakem, příjemných cca 15-20°C. To určitě pomohlo k lepším časům. Nejen já jsem se zlepšil. Marek posunul laťku zase o kousek výš a vylepšil rekord závodu o další 3 minutky na 3:27:08. Takže motivace do dalších let by byla.
Howgh!
Fotogalerie ze závodu (odsud jsem vybral i fotky do příspěvku):
http://leszczynski.rajce.idnes.cz/Jesenicky_maraton_2012
https://picasaweb.google.com/111266450637035088135/JesenickyMaraton2582012
http://numinek.rajce.idnes.cz/Jesenicky_maraton_2012/ – sice chybí běžci na čele závodu, ale je tu hezky zmapovaná trať od Červenohorského sedla do cíle se všemi jejími krásami
Ještě oficiální výsledky:
Týdenní kilometry – 34. týden
Po volno
Út 13,6 km; 1:05; asfalt, rovinka
stejně jako v neděli, vyklusání po rovince, vložených 6x200m tempem cca 3:00 min/km s meziklusem 200m
St 11,5 km; 1:00; rovinka
dnes jen lehké vyklusání bez nějakých vylomenin 🙂
Čt volno
Pá 10,7 km; 0:54; rovinka
teď už zbývá se jen dobře vyspat a zítra na Skřítku se uvidí jak dobře jsem se připravil 🙂
So 42 km; 3:41; trail, nastoupáno 1600 m
YES!enický maraton – 5.místo – oproti loňsku zlepšení skoro o půl hodiny, zadařilo se 🙂
Ne 15 km; 1:30; trail, nastoupáno 350 m
hezky zvolna, pomaloučku, nohy ani moc neprotestovaly, čekal jsem že to bude horší
Celkem 93 km
Týdenní kilometry – 31. týden
Po, Út volno
St 15,3 km; 1:23; trail, nastoupáno 350 m
Čt volno
Pá 13,5 km; 1:08; trail, nastoupáno 300 m
So 12,5 km; 1:09; trail, nastoupáno 1165 m
Běh na Šerák – v rámci přípravy na jesenický maraton jsem si vyběhl na Šerák
Ne 15,9 km; 1:12; asfalt, rovinka
trochu svižnější výklus po včerejším běhu na Šerák, chtěl jsem se jen proběhnout a nakonec jsem to postupně stupňoval až na tempo 3:45/km
Celkem 57 km.
Špacír 2012 – chuť vítězství
Milí mladí přátelé, tak i já už jsem si užil svých 15 minut slávy (bylo to spíš 15 hodin utrpení, ale na to se rychle zapomíná). Jak jsem již avizoval, jako testovací 100 km (ne)závod jsem zvolil Špacír, pořádaný každoročně partou lidí kolem vsetínských skautů. Nebudu vás napínat dlouhým vyprávěním a shrnu to v pár větách 🙂
Před cestou jsem zkontaktoval Honzu Suchomela, zkušeného to účastníka podobných taškařic a do Vsetína jsme vyrazili společně. Na akci jsem se nijak zvlášť nepřipravoval, kromě toho, že jsem si ve středu vyzkoušel jak se běhá s batohem na zádech. Prostě jsem doma sbalil co bylo, oblečení do deště i do sucha (ve finále je to pak stejně jedno co má člověk na sobě), nějaké ty kalorie na cestu (gely, musli tyčinky, jabka, rozinky), 3 bidony na vodu, MT101 a hurá do Vsetína.
Po příjezdu jsem se rychle zaregistrovali a šli doplnit energii do hospody, moc na výběr toho nebylo, tak jsen nepohrdl Valašským ražničim s bramborem a zapil to pivem. Honza i když věděl, že první jídlo bude až na cca 70km, tak si dal jen to pivo. Potom krátký předstartovní brífink a o půlnoci se vyrazilo.
Tento rok se šlo proti směru hodinových ručiček, tedy ze Vsetína po zelené tur. značce směrem na Ústí. Až do Ústí je to rovinka po asfaltové cyklostezce. Hned ze startu vyrazil nějaký provokatér kupředu, tak jsme se z Honzou taky rozběhli a za chvíli ho předběhli. To jsem ještě netušil, že to je až do cíle naposled, co vidím někoho z ostatních účastníků.
Za Ústím se cesta zvedá do kopce a postupně přechází z asfaltu na panelku a pak na lesní/polní cestu. Když jsme přijeli do Vsetína, tak bylo po dešti, teď jsme teprve poznali, co to bylo za průtrž. Bahna málem po kotníky, cesty rozježděné težkými stroji lesáků, zkrátka ideální terén.
I když jsem šel touhle cestou už několikrát a Honza třímal v ruce GPS-ku, pár kufrů se nám nevyhnulo. Někde kolem Filky jsme minuli odbočku vpravo do kopce a frčeli si to z kopce. Pomocí GPS jsme se zorientovali a vydali se lesem kolmo proti svahu hledat správnou cestu. Když jsme ji našli, zahlídli jsem za námi světla čelovek. Jsou nám v patách, tak jsem radši vyrazili dál. Za chvíli se cesta stočila podobným krpálem, jakým jsem se před chvílí škrábali nahoru, zase dolů a my jsme si mohli pár výškových metrů ušetřit. No nic, to zkrátka k těmhle akcím patří. Cestou na Makytu ještě pár kufírků bylo, ale nic moc hrozného.
Na Makytu jsem dorazil ve 3:10 už bez Honzy. Kousek před Makytou jsem na něj pomalu ale jistě začal získávat náskok. Na vrcholu jsem se občerstvil, zapudil jsem pokušení okoštovat některou z tradičně vystavených kořalek, na trámu pod stříškou odpočivadla a čekal jestli se Honza objeví. Po 10-15 minutách sice vidím ve svahu pod sebou světlo čelovky, ale pořád daleko, tak vyrážím dál sám. To bylo naposled co jsem viděl někoho v patách. Odtud už začala má osamocená pouť do cíle.
Z Makyty je to z prudkého kopce po státní hranici do Papajského sedla. Kousek pod vrcholem jsem chtěl doplnit vodu, ale přehlídl jsem v té tmě odbočku ke studánce. Snad mi bude voda stačit. Tak jak to šlo do sedla prudce z kopce, ze sedla směrem na Krkostěnou to jde zase pro změnu prudce do kopce. Ve stoupání opět místy ztácím stezku mezi spadanými stromy, ale teď není kam zabloudit, správná cesta je rovnou direkt nahoru. Nahoře jsem se trochu vydýchal s vědomím že od podobných krpálů mám na dalších asi 25 km klid. Dál to bude celkem pohodička po hřebenu. Jak se tak vydýchávám v tom pozdně nočním (brzy ranním) klidu lesa, tak najednou slyším tlukot svého srdce. Ne zevnitř, jako že tepe v žilách, ale normálně zvenku. Když jsem tak dýchal s otevřenou pusou, tak jsem ho normálně slyšel.
Jak jsem trochu popadl dech, vyrazil jsem kupředu. Za chvíli začlo svítat, vypínám čelovku a občas zastavuju abych si taky trochu vychutnal tu nádheru okolo. Kdy se zas takhle za úsvitu dostanu na někam na hřeben (za měsíc v Krkonoších :-). Údolí Velkých Karlovic tone v mlze, někde přede mnou rozsvěcují oblohu první paprsky a nalevo za horami zapadá rudý měsíc. Bohužel foťák jsem neměl, tak nechte zapracovat fantazii.
Kolem půl páté ráno probíhám kolem turistických chat na hřebeni (Kohútka, Spartak, Portáš). V tuhle hodinu mě asi nikdo s otevřenou náručí vítat nebude, u Portáše zastavím a dám si něco z vlastních zásob. doplním vodu do bidonu v ruce a pokračuju. Jak si to tak štráduju směrem na Malý javorník, kde se vzaly tu se vzaly, v trávě v rose vidím trojici stop. Říkám si do….le, to není možné, kde mě kdo předběhl. Běžím dál až narazím na trojici turistů, kteří si přivstali pokochat se východem slunce. Asi se taky divili, kde se tam beru a kam tak valím, že ani neposedím na tom pěkném odpočívadle. Zatím se mi běží celkem fajn, odpočívat netřeba 🙂 Cesta pokračuje přes Stratenec a Velký javorník. Při seběhu na Butorky jsem si málem ukopnul malíček na levé noze o nějakou pohozenou větev, zas tu ti lesáci nechali na cestě pěkný bordel, to si to po sobě nemůžou uklidit aspoň z té cesty. Chvíli nadávám, botu radši nesundávám, lepší nevědět (a nevidět). Za chvilku bolest ustupuje, tak to asi nebude nic vážného. Razím dál. Opět přichází na řadu rozjěžděné bahnité cesty. Za sedlem Lemešná zase trochu kufruju. Na jednom podezřelém rozcestí, všechny stromy vykácené značka nikde, jsem odbočil vlevo a správně bylo vpravo. Běžím asi dva kilometry a najednou modrá značka. A do….le. Tudy cesta nevede. Tak zpět a teď už tou správno cestou vpravo směrem k Makovskému průsmyku, kde už na mě čeká partyzán v supernadživotní velikosti. Do otevření mobilního bufetu U Partyzána, který slibovali organizátoři, zbývá ještě nějaká ta hodinka. V tuto dobu asi ještě vyspávají. Máme to my rychlíci těžké, ani občerstvit se nemůžem.
Tak na takové občerstvení jsem si musel nechat zajít chuť.
Před sebou mám teď pár kilometrů do kopce, tak se rozhoduju nezastavovat a pokračovat dál ať to mám co nejdřív za sebou. Pokračuju přes sedlo Čarták a Třeštík a zastavím se až na Vysoké. Cestou na vrchol Vysoké to byl samý spadený strom, furt něco obcházím, prodírám se houštím, nadávám si že sem to neobešel po vrstevnici, tak jako vždycky. Chtěl jsem být jednou za poctivce. Na Vrcholu si dám zasloužený odpočinek, pořádně se nasnídám a po čtvrthodince vyrážím zase se prodírat popadanými smrky a houštím, tentokrát cestou z vrcholu dolů. Dál už to byla až na Vsácký Cáb pohodlná hřebenovka, jen těch sil ubývalo a musel jsem se přemlouvat ke každému rozběhnutí. Jak se cesta začala jen trochu zvedat do kopce, přecházel jsem do chůze. Pořád jsem pokukoval na hodinky a počítal v kolik bych mohl být v cíli a postupně k výslednému času přidával další minuty. Na Čartáku za Soláněm jsem si chvíli odpočinul, s chutí vypil polotmavého Birrela, doplnil jsem vodu do bidonů a s tím, že nejlepší bude to mít rychle zas sebou vyrazil k cíli. Pořád jsem čekal, že už mě přece musí někdo dohonit. Od Vysoké už to byla spíš rychlá turistika než běh, ale nikdo se za mnou neobjevil. Nejhorší úsek mě čekal na závěr.
Ze Vsáckého Cábu je to většinou po asfaltu a z kopce. Mým nohám se to vůbec nelíbilo, ale nejlepší řešení bylo minimalizovat utrpení a doběhnout co nejdřív do cíle. Ta asfaltka se zdála nekonečná. Myslel jsem že už budu jen klesat do Vsetína, ale ten byl ještě přes jeden kopec. Za každou zatáčkou byla další a Vsetín furt nikde. Když se konečně přede mnou objevil, bylo to dolů z takového kopce, že jsem zvažoval válení sudů dolů jako nejlepší alternativu. nakonec jsem přemluvil nohy, ať to ještě chvilku vydrží, kouknul jsem na hodinky, bylo to na hranici rekordu trasy, tak jsem se rozběhl. Ve městě jsem se radši přeptal na cestu, abych ještě nekufroval uprostřed Vsetína pár metrů před cílem. Pán byl naštěstí znalý a nasměroval mě nejkratší cestou. Na základně mě nikdo nevítal, tak brzo asi nikoho nečekali 🙂 Tak jsem zazvonil na zvonec, kterým se tu tradičně ohlašují dokončivší špacírníci. Výsledný čas 14:07, 4 minuty za rekordem trasy 🙁 Co už nadělám, aspoň je příští rok co zlepšovat.
Na uvítanou jsem dostal Sangrii a vyžádal jsem si škopek se studenou vodou, nechal si ho přinést před barák na sluníčko, strčil do něj nohy a vyhlížel jsem pronásledovatele. První dva se objevili necelých 40 minut po mě. Jedním z nich byl Tomáš Polášek, vítěz v kategorii mix do 30 let, extrémní 24 hodinovky na Lysé hoře. Takže nějaká konkurence přece jenom byla. Honza dokončil v čase něco přes 16 hodin, tak jsme mohli vyrazit na vlak.
P.S.: Nakonec je toho trochu víc než pár vět, ale kam se hrabu na Stínovy seriály.
Kartička s profilem k odšktávání prošlých míst na trase.
