Archiv autora: pancha

Milí mladí přátelé, tak i já už jsem si užil svých 15 minut slávy (bylo to spíš 15 hodin utrpení, ale na to se rychle zapomíná). Jak jsem již avizoval, jako testovací 100 km (ne)závod jsem zvolil Špacír, pořádaný každoročně partou lidí kolem vsetínských skautů. Nebudu vás napínat dlouhým vyprávěním a shrnu to v pár větách 🙂

Před cestou jsem zkontaktoval Honzu Suchomela, zkušeného to účastníka podobných taškařic a do Vsetína jsme vyrazili společně. Na akci jsem se nijak zvlášť nepřipravoval, kromě toho, že jsem si ve středu vyzkoušel jak se běhá s batohem na zádech. Prostě jsem doma sbalil co bylo, oblečení do deště i do sucha (ve finále je to pak stejně jedno co má člověk na sobě), nějaké ty kalorie na cestu (gely, musli tyčinky, jabka, rozinky), 3 bidony na vodu, MT101 a hurá do Vsetína.

Po příjezdu jsem se rychle zaregistrovali a šli doplnit energii do hospody, moc na výběr toho nebylo, tak jsen nepohrdl Valašským ražničim s bramborem a zapil to pivem. Honza i když věděl, že první jídlo bude až na cca 70km, tak si dal jen to pivo. Potom krátký předstartovní brífink a o půlnoci se vyrazilo.

Tento rok se šlo proti směru hodinových ručiček, tedy ze Vsetína po zelené tur. značce směrem na Ústí. Až do Ústí je to rovinka po asfaltové cyklostezce. Hned ze startu vyrazil nějaký provokatér kupředu, tak jsme se z Honzou taky rozběhli a za chvíli ho předběhli. To jsem ještě netušil, že to je až do cíle naposled, co vidím někoho z ostatních účastníků.

Za Ústím se cesta zvedá do kopce a postupně přechází z asfaltu na panelku a pak na lesní/polní cestu. Když jsme přijeli do Vsetína, tak bylo po dešti, teď jsme teprve poznali, co to bylo za průtrž. Bahna málem po kotníky, cesty rozježděné težkými stroji lesáků, zkrátka ideální terén.

I když jsem šel touhle cestou už několikrát a Honza třímal v ruce GPS-ku, pár kufrů se nám nevyhnulo. Někde kolem Filky jsme minuli odbočku vpravo do kopce a frčeli si to z kopce. Pomocí GPS  jsme se zorientovali a vydali se lesem kolmo proti svahu hledat správnou cestu. Když jsme ji našli, zahlídli jsem za námi světla čelovek. Jsou nám v patách, tak jsem radši vyrazili dál. Za chvíli se cesta stočila podobným krpálem, jakým jsem se před chvílí škrábali nahoru, zase dolů a my jsme si mohli pár výškových metrů ušetřit. No nic, to zkrátka k těmhle akcím patří. Cestou na Makytu ještě pár kufírků bylo, ale nic moc hrozného.

Na Makytu jsem dorazil ve 3:10 už bez Honzy. Kousek před Makytou jsem na něj pomalu ale jistě začal získávat náskok. Na vrcholu jsem se občerstvil, zapudil jsem pokušení okoštovat některou z tradičně vystavených kořalek, na trámu pod stříškou odpočivadla a čekal jestli se Honza objeví. Po 10-15 minutách sice vidím ve svahu pod sebou světlo čelovky, ale pořád daleko, tak vyrážím dál sám. To bylo naposled co jsem viděl někoho v patách. Odtud už začala má osamocená pouť do cíle.

Z Makyty je to z prudkého kopce po státní hranici do Papajského sedla. Kousek pod vrcholem jsem chtěl doplnit vodu, ale přehlídl jsem v té tmě odbočku ke studánce. Snad mi bude voda stačit. Tak jak to šlo do sedla prudce z kopce, ze sedla směrem na Krkostěnou to jde zase pro změnu prudce do kopce. Ve stoupání opět místy ztácím stezku mezi spadanými stromy, ale teď není kam zabloudit, správná cesta je rovnou direkt nahoru. Nahoře jsem se trochu vydýchal s vědomím že od podobných krpálů mám na dalších asi 25 km klid. Dál to bude celkem pohodička po hřebenu. Jak se tak vydýchávám v tom pozdně nočním (brzy ranním) klidu lesa, tak najednou slyším tlukot svého srdce. Ne zevnitř, jako že tepe v žilách, ale normálně zvenku. Když jsem tak dýchal s otevřenou pusou, tak jsem ho normálně slyšel.

Jak jsem trochu popadl dech, vyrazil jsem kupředu. Za chvíli začlo svítat, vypínám čelovku a občas zastavuju abych si taky trochu vychutnal tu nádheru okolo. Kdy se zas takhle za úsvitu dostanu na někam na hřeben (za měsíc v Krkonoších :-). Údolí Velkých Karlovic tone v mlze, někde přede mnou rozsvěcují oblohu první paprsky a nalevo za horami zapadá rudý měsíc. Bohužel foťák jsem neměl, tak nechte zapracovat fantazii. 

Kolem půl páté ráno probíhám kolem turistických chat na hřebeni (Kohútka, Spartak, Portáš). V tuhle hodinu mě asi nikdo s otevřenou náručí vítat nebude, u Portáše zastavím a dám si něco z vlastních zásob. doplním vodu do bidonu v ruce a pokračuju. Jak si to tak štráduju směrem na Malý javorník, kde se vzaly tu se vzaly, v trávě v rose vidím trojici stop. Říkám si do….le, to není možné, kde mě kdo předběhl. Běžím dál až narazím na trojici turistů, kteří si přivstali pokochat se východem slunce. Asi se taky divili, kde se tam beru a kam tak valím, že ani neposedím na tom pěkném odpočívadle. Zatím se mi běží celkem fajn, odpočívat netřeba 🙂 Cesta pokračuje přes Stratenec a Velký javorník. Při seběhu na Butorky jsem si málem ukopnul malíček na levé noze o nějakou pohozenou větev, zas tu ti lesáci nechali na cestě pěkný bordel, to si to po sobě nemůžou uklidit aspoň z té cesty. Chvíli nadávám, botu radši nesundávám, lepší nevědět (a nevidět). Za chvilku bolest ustupuje, tak to asi nebude nic vážného. Razím dál. Opět přichází na řadu rozjěžděné bahnité cesty. Za sedlem Lemešná zase trochu kufruju. Na jednom podezřelém rozcestí, všechny stromy vykácené značka nikde, jsem odbočil vlevo a správně bylo vpravo. Běžím asi dva kilometry a najednou modrá značka. A do….le. Tudy cesta nevede. Tak zpět a teď už tou správno cestou vpravo směrem k Makovskému průsmyku, kde už na mě čeká partyzán v supernadživotní velikosti. Do otevření mobilního bufetu U Partyzána, který slibovali organizátoři, zbývá ještě nějaká ta hodinka. V tuto dobu asi ještě vyspávají. Máme to my rychlíci těžké, ani občerstvit se nemůžem.

Před sebou mám teď pár kilometrů do kopce, tak se rozhoduju nezastavovat a pokračovat dál ať to mám co nejdřív za sebou. Pokračuju přes sedlo Čarták a Třeštík a zastavím se až na Vysoké. Cestou na vrchol Vysoké to byl samý spadený strom, furt něco obcházím, prodírám se houštím, nadávám si že sem to neobešel po vrstevnici, tak jako vždycky. Chtěl jsem být jednou za poctivce. Na Vrcholu si dám zasloužený odpočinek, pořádně se nasnídám a po čtvrthodince vyrážím zase se prodírat popadanými smrky a houštím, tentokrát cestou z vrcholu dolů. Dál už to byla až na Vsácký Cáb pohodlná hřebenovka, jen těch sil ubývalo a musel jsem se přemlouvat ke každému rozběhnutí. Jak se cesta začala jen trochu zvedat do kopce, přecházel jsem do chůze. Pořád jsem pokukoval na hodinky a počítal v kolik bych mohl být v cíli a postupně k výslednému času přidával další minuty. Na Čartáku za Soláněm jsem si chvíli odpočinul, s chutí vypil polotmavého Birrela, doplnil jsem vodu do bidonů a s tím, že nejlepší bude to mít rychle zas sebou vyrazil k cíli. Pořád jsem čekal, že už mě přece musí někdo dohonit. Od Vysoké už to byla spíš rychlá turistika než běh, ale nikdo se za mnou neobjevil. Nejhorší úsek mě čekal na závěr.
Ze Vsáckého Cábu je to většinou po asfaltu a z kopce. Mým nohám se to vůbec nelíbilo, ale nejlepší řešení bylo minimalizovat utrpení a doběhnout co nejdřív do cíle. Ta asfaltka se zdála nekonečná. Myslel jsem že už budu jen klesat do Vsetína, ale ten byl  ještě přes jeden kopec. Za každou zatáčkou byla další a Vsetín furt nikde. Když se konečně přede mnou objevil, bylo to dolů z takového kopce, že jsem zvažoval válení sudů dolů jako nejlepší alternativu. nakonec jsem přemluvil nohy, ať to ještě chvilku vydrží, kouknul jsem na hodinky, bylo to na hranici rekordu trasy, tak jsem se rozběhl. Ve městě jsem se radši přeptal na cestu, abych ještě nekufroval uprostřed Vsetína pár metrů před cílem. Pán byl naštěstí znalý a nasměroval mě nejkratší cestou. Na základně mě nikdo nevítal, tak brzo asi nikoho nečekali 🙂 Tak jsem zazvonil na zvonec, kterým se tu tradičně ohlašují dokončivší špacírníci. Výsledný čas 14:07, 4 minuty za rekordem trasy 🙁 Co už nadělám, aspoň je příští rok co zlepšovat.
Na uvítanou jsem dostal Sangrii a vyžádal jsem si škopek se studenou vodou, nechal si ho přinést před barák na sluníčko, strčil do něj nohy a vyhlížel jsem pronásledovatele. První dva se objevili necelých 40 minut po mě. Jedním z nich byl Tomáš Polášek, vítěz v kategorii mix do 30 let, extrémní 24 hodinovky na Lysé hoře. Takže nějaká konkurence přece jenom byla. Honza dokončil v čase něco přes 16 hodin, tak jsme mohli vyrazit na vlak.

P.S.: Nakonec je toho trochu víc než pár vět, ale kam se hrabu na Stínovy seriály.