Pradědova 100 – derniéra?

Někdy v půlce prázdnin spustili organizátoři Pradědovky registraci a zároveň oznámili, že to bude letos naposled. O tom co podniknu o víkendu na přelomu září a října bylo rozhodnuto. Potřetí se postavím na start tohoto závodu.

Loni jsem účast pojal spíše jako vydařený večírek a následnou procházku proti kocovině. Letos jsem do toho chtěl jít trochu zodpovědnějc. Abych se před startem dobře vyspal, tak jsem si za poukaz na 1000 Kč vyhraný na Šlápotách, pořídil nafukovací karimatku. A taky jsem se místo do tělocvičny zašil do třídy, kde jsme spali jen tři. Dobré spaní jsem ještě pojistil 4 kouksy  Kvasslava (tradičního dodavatele pěnivého moku na tento závod).

Ráno na startu jsem se cítil skvěle. Počasí mělo být skoro letní, jako bylo celé září, nic by tedy nemělo bránit dobrému výsledku. S úderem šesté je odstarzováno. Trasa jde po krátké rovince obcí hned do kopce, takže to rozbíháme opatrně. Jen Tomáš Štverák se nám ztratil z dohledu už na prvním kilometru a až do cíle už ho nikdo neviděl. S odstupem za ním se utvořila čtyřčlenná skupinka, ve které jsem se trochu svezl. Na první občerstvení na 12.km dobíháme za hodinu a 25 minut, skoro 10 minut za Tomášem. Ten kluk nám dává téměř minutu na kilometr a to nebyla žádná rovinka. Trochu se občerstvíme, vyzkouším nový kelímek v akci a pokračujeme kolem moderního areálu vápenky Omya (mimochodem jsem se dočetl, že se jedná o stavbu roku 2000). U hlavní brány je info cedule, která ohlašuje počet dní bez úrazu. Každý rok čekám jestli už se někdo zranil a furt nic. Každý rok je číslo o 365 vyšší. Následuje trochu oddechovější pasáž, kolem vápencového lomu a směrem k Horní Lipové. Té se my ale vyhneme a začneme pomalu stoupat na Lví Horu a přes útulnu Mates na Smrk. Ve stoupání na Smrk mi kluci trochu cukli a já se trase ocitnul sám. Naštěstí je bílý den a jsem na domácím hřišti, tak není potřeba se někoho držet, abych nezabloudil. Na kontrolu u spodní stanice lanovky v Ramzové dobíhám asi s šestiminutovým odstupem. 30 km za necelé 4 hodiny. Obsluhu zajišťuje Martin Fojtík s Lucií a já si vzpomenu na moje vítězné šlápoty před dvěma roky, kdy mě tato dvojka občerstvovala na poslední živé kontrole. V klidu si sním plněný rohlík z vlastních zásob a zaleju nabízeným Birrelem. Musím se posilnit, čeká mě poslední náročné stoupání na trase přes Obří Skály na Šerák. Pak už je to pohodička hřebenovka a z Pradědu z Kopce 🙂 Ale nepředbíhejme.

Cestou na Šerák si vždycky vzpomenu, jak jsem si na svém prvním Jesenickém maratonu říkal, že to tady jednou budu vybíhat jak Kilian Jornet. Ale nějak to furt nejde a spíš tu funím každý rok o něco pomaleji. Za vrcholem mě předběhne maďar Gábor Nyakas. Držím si ho na dohled až k odbočce na Vozku a tam mi zmizí v dáli.  Na vřesové studánce zajdu ze zvyku k pramenu, ale voda teče asi 1dcl/hod, tak to vydržím na občerstvovačku v Sedle. Chvíli sedám, něco sním zapiju to Birellem, který se tu bůhví proč opaluje na sluníčku, místo aby se chladil někde ve stínu. Peter Cisár tvrdí, že když je teplý, tak ho tolik nevypijem a organizátor ušetří. Tuto doměnku hned vyvrátím a se slovy „Aspoň mě nebude bolet v krku.“, srknu celou lahev.

Po svačince vyrazím na druhou polovinu hřebene. Cestou okouknu novou lávku pro pěší a hlavně pro lyžaře v zimě přes frekventovanou silnici. Kousek za silnicí najdu kelímek, hned je mi jasné, že ho ztratil Petr Martinovský, který si ho nechal stejně jako já doručit na start z Trailpointu. Tak ho seberu, abych mu ho mohl v cíli předat. Cesta na Praděd ubíhá celkem rychle, na Švýcárně je to s vodou taky špatné. Je vidět, že v létě bylo hodně sucho a podzimní deště ještě nepřišly.  Teď přetrpět asfaltový úsek přes Praděd na Ovčárnu. Na Pradědu si dám chvilku pauzu, musím vyměnit jedny garminy (Forerunner 220) za druhé (staré 305ky), ať mám hezky zaměřenou celou trasu. Sedím a čekám až se chytnou satelity, zvoní telefon a volá manželka. „Zrovna na tebe koukám.“ „Cože, ty jsi na Pradědu?“, začnu se rozhlížet. „Ne, koukám ze Svébohova na Praděd.“ Aha, už jsem myslel, že mě holky přijely povzbudit. Satelity se chytly, tak vyrážím dolů na Ovčárnu. Cestou ještě prohodím pár slov s Pavlem Fexou, který je tu výjimečně jen na procházce.

Po osmi hodinách v půli trasy na Ovčárně
Po osmi hodinách v půli trasy na Ovčárně

Na Ovčárně mě přivítá Honza Suchomel s Denisou Vlkovou. Polívku odmítám, dojím si svůj rohlík. Nesedím snad ani tři minuty a je tu Marek Navrátil. Kde se tu vzal, když jsme se nepotkali při seběhu z Pradědu? Některé pronásledovatele jsem potkal před odbočkou k Ovčárně a ti ještě nedorazili. Ještě si doplním vodu do bidonu a chystám se k odchodu. Marek si ještě dává něco k pití na baru, tak mu říkám, že mě stejně za chvíli dožene a jdu. Cestou na Vysokou Holi si zanadávám na blbečky co nerespektují zákaz vstupu na Petrovy Kameny. Jenom než vystoupám z Ovčárny nahoru jich napočítám kolem deseti. Cestou se pořád otáčím, kdy mě doběhne Marek, ale za mnou stále nikdo. Později se dozvídám, že měl nějaké zdravotní problémy a na Skřítku závod ukončil. Na Jelenní Studánce vyměním kohoutkovou vodu za pramenitou. Tady voda teče, sucho nesucho, pořád vydatně. Za chvíli ztracené kameny a šup dolů na Skřítek. Tady na mě začíná doléhat nějaká krize a tak když vidím lidi spokojeně vyvalené na trávě u pivka, mám chuť to zabalit a vyvalit se taky. Poslední autobus do Šumperka jede asi za půl hodiny, ale ne! Pokračuju. Začal bych si nadávat hned v autobuse. Na Rabštejn je to celkem rovina, tak to nějak doklušu, první si jdu pro kontrolu na vyhlídku, ať to mám z krku. Dole pod žebříkem krize dosahuje vrcholu, doluju ze sebe zbytky sil a lezu. Nahoře pokecám s mladým cyklistou. Když slyšel co mám v nohách a co mě ještě čeká, nějak se mu rozklepaly kolena. Sěběhnu dolů na chatu. Polívku musím zase odmítnout, tak vytahuju rohlík a dávám si velkou kofolu. Chvíli si posedím. Mezitím se tu staví Jarda číhal a Eliška Kaniová. Ti ještě nebyli na vyhlídce. Tak pomalu dopiju a vyrazím. V hlavě mi pořád hlodá myšlenka, že to zabalím. Na Hvězdě si dokonce zjišťuju odjezdy vlaků z Vikýřovic a Šumperka, že bych to vzal nejkratší cestou k vlaku. Mezitím kolem prosviští Jarda, a klape si to s hůlkama do kopce jako by se zrovna dobře vyspal. Chvilku za ním je tu i Eliška a ješitné chlapské ego ve mě zavelí k akci. Přece se nenechám porazit od baby. Tak ten mobil zase schovám a šlapu do kopce. Cestou na Kamenný vrch doženu i Jardu a zbytek cesty do cíle už dorazíme spolu. Za Kamenným vrchem si užiju krásný hřeben přes Smrčník a Volyň, který jsem loni šel už potmě. U Dobré nálady nasazujeme čelovky. Nad Libinou nás čeká ještě poslední živá kontrola, chvilku posedíme, dáme Birell a když přibíhají další čelovky tak mizíme. Libinou probíháme, pak se cesta zase zvedne k nádraží a potom dál na Bradlo. Jarda má málo vody, tak hledáme studánku Běžínku. Pamatuju se, že před třemi roky se šlo přímo kolem ní, teď je trochu mimo trasu. Až doma nad mapou pak zjišťuju, že trochu mimo trasu jsme byli my a ne studánka, když jsme sešli z modré značky. Na Bradlo na kontrolu jsme došli tak jako tak. Když jsme odbíhali z rozcestí pod Bradlem, tak jsme naposled zahlídly čelovky našich pronásledovatelů. Při seběhu z Bradla do Kamenné narazíme na jinou studánku, vypadá jako nově postavená, tak si doplníme vodu.

marné hledání studánky Běžínky
marné hledání studánky Běžínky

Poslední multikopec Bílé kameny a Trlina už mi nepřišel tak hrozný jak jsem čekal. Vidina cíle mi asi dodávala sil. Do Postřelmova dobíháme třináct minut před půlnocí, tedy v čase 17:47. Nakonec to nebylo tak slavné, jak jsem ráno na startu doufal, ale jsem rád, že jsem se na Hvěždě rozhodl pokračovat a nevzdal to. Krize nakonec nějak vyšuměla. Asi jsem podcenil doplňování energie, Bombus tyčinek jsem měl dost, ale neměl jsem pocit hladu, tak jsem zapomínal průběžně pojídat až mi došly síly. Dávat na to pro příště pozor! Byl to skvělý závod na závěr léta. Celý odběhnutý s letní výbavou, kdyby se běžel jen o pár dnů později, už by to bylo spíše na sněžnice 🙂 Snad se ještě někdy na Pradědově 100 proběhnem.

O pár dní později při odznačování trasy. foto Honza Suchomel
O pár dní později při odznačování trasy. foto Honza Suchomel

Boty: Inov-8 Trairoc 255

Záznam trasy:  1. část  2. část

Výsledky a mezičasy: http://2016.tonerman.cz/pr7.html

Web závodu: http://pradedova-100.webnode.cz/

100MKMK – Malé Karpaty jedním vrzem

Loni se mi s 207 kilometrovou trasou v Malých Karpatech nepodařilo poprat až do konce, tak jsem si to letos musel přijet zopakovat. Na start jsme přijeli na poslední chvíli, takže zatímco jsme se přeslíkali v jedné tělocvičně, v té druhé Slavo vykládal o záludnostech na trati. Nic jsme neslyšeli, tudíž jsme nebyli vystrašení dopředu a mohli jsme vyrazit s čistou hlavou, bez zbytečných obav. Ještě když jsme byli nastoupení na startovní čáře, Slavo upozorňoval na možnost, v průběhu závodu přestoupit na kratší trasu bez hrozby DNF. To byla ovšem informace, kterou jsem slyšet nechtěl, protože taková blbá myšlenka, když se po 100 km usadí v nevyspané palici, tak začne hlodat a může taky to odhodlání zvládnout celou 207 km trasu pěkně nahlodat.

100mkmk-start
Hrstka odvážných na startu. (foto: Aleš Zavoral)

Úderem 22 hodiny zazněl startovní výstřel a pětapadesát masochistů vyrazilo do jasné noci ozářené měsícem skoro v úplňku. 150 m po startu někteří neodolali a zastavili v první neoficiální občerstvovačce na Chtelnické pouti. Dvěma z nich se tato taktická zastávka vyplatila a zvítězili na 170 km trase, třetímu se ovšem krutě vymstila a skončil na 22 km. Při takové délce závodu bych měl problém ho klasifikovat jako DNF, spíše bych se přiklonil k DNS. My ostatní jsme si to klusali po asfaltce z Chtelnice směrem na výtok. Pro letošek jsem zvolil strategii držet se Suchomela, protože má pomalejší začátek, tak neheozí přepálení tempa hned po startu, a do cíle dorazí vždycky  🙂 Takže běžím hezky vedle něj ve skupince asi 5 běžců. Za chvilku proběhneme přes Výtok, kde nás bude čekat občerstvení na 160 km, prozatím tudy ale jen prosvištíme. Doběhneme až na další rozcestí, kde máme odbočit na modrou značku, ale taky už máme mít první kontrolu, kterou nikdo z nás neviděl. Shodneme se, že tam opravdu nebyla a pokračujeme dál, vracet se a hledat ji se nikomu nechtělo. Nebýt mě, tak jsme přeběhli i druhou kontrolu, které jsem si všiml na poslední chvíli. Další kontrola je občerstvovací stanice v Hradišti pod Vrátnom na 22 km, dobíháme sem za 2:10. Na to co máme ještě před sebou trochu rychlé, ale zatím nebyly žádné kopce, tak mi tempo přijde rozumné. Asi od 10 km se mi taky v nových botách začaly vysouvat vložky z bot přes patu ven. Několikrát jsem to spravil, ale pak jsem je definitivně vyndal a běžel bez vložek. Kromě těchto dvou peripetií si toho moc nepamatuju až na druhou občerstvovačku v Rozbehoch. Trasa není nijak extra zajímavá aby mi utkvěla v paměti, navíc běžím ve skupině a navigaci nechávám těch co mají GPS nebo to tu znají. První dvě občerstvovačky se odbudou celkem rychle, dáme pivo, kofolu, ionťák nebo vodu do bidonu na cestu, zobnu nějaké arašídy, ovoce, nebo pečivo a vyrážíme dál. Za Rozbehama už začíná být trasa zajímavá, napřed jen asfaltka kolem větrných elektráren. Potom se přehoupneme přes menší kopec k vodní nádrži Buková, kterou po hrázi oběhneme a na druhé straně už nás čeká první větší stoupání Ostrý kameň. Na něm je celkem zachovalá a rozsáhlá zřícenina hradu, my si  ji neplánovaně prolezeme celou tam a zpět, abychom nasáli taky trochu historie kraje, kterým probíháme. Po kulturně-historické vložce pokračujeme správným směrem po hřebenu na vrchol Záruby. První z několika vrcholů nad 700 m n.m. Z vrcholu už je to jen kousek do údolí na Jahodník, chatová oblast, kde nás stejně jako loni, čeká občerstvovačka na 55 a 130 km. A taky výborná rajská polívka. Do lednice si tu odložím z batohu plněné housky, ať je netahám celý den na slunku. Až se sem večer vrátím budou se hodit na další cestu. Zatímco sedíme a doplňujeme energii, tak se úplně rozednilo, takže čelovky jdou do pinglu s tím, že je vytáhneme zase tady při příští návštěvě. Když se nehýbeme tak je po ránu trochu zima, navíc když jsou všechny hadry co máme na sobě propocené, proto posezení moc neprotahujeme a pokračujeme do nového dne vstříc novým zážitkům.

Cesta z Jahodníku pozvolna stoupá až pod Čiernou skalu a na mě přichází první spánková krize. Tu jsem očekával, přichází přibližně současně se svítáním na každé stovce, která startuje na noc. Naštěstí netrvala dlouho a jak se pořádně rozednilo byla ta tam. Čierna skala je krátký, ale výživný stoupáček, který mě dokonale probral. Při seběhu do plaveckého Mikuláše mi zmizel z dohledu Peter Mazán, tak jsem na křížení cest radši zastavil a kouknul do itineráře, ale hned mě doběhnul Honza a nasměroval mě rovně dolů kopcem. Proběhneme Plaveckým Mikulášem a odbočíme po zelené značce na Jeleniu horu a přes vrcholek Javorinka běžíme na rozcestí Amonova Lúka. Tady se potkáváme s Petrem, který nám utekl, šel loňskou trasou a vynechal tak jednu z kontrol. Odtud už je to kousek kolem zříceniny Plaveckého hradu do Plaveckého podhradí na další občerstvovačku na 74 km. Mají tu wi-fi tak sectrochu zdržíme  🙂 K jídlu byly těstoviny se zeleninou, hurá, omaštěné máslem, chjo, ale mám hlad tak je beru. Po prvním soustu jsem myslel, že vrhnu. Opravdu bylo máslo vždycky tak nechutné? Vždyť jsem to dřív jedl a chutnalo mi. Naštěstí to přebila notná dávka kečupu.

Z Plaveckého podhradí se vydáváme vzhůru do kopce asi 500 výškových metrů na 3-4 km na další sedmistovku – Vápenná (752m n.m.).  A dál je to jako na houpačce. Do údolí a nahoru na Petrklín, zase dolů a prozměnu nahoru na další sedmistovku Vysokou (754 m n.m.). Odtud už je to pohodovější a dá se normálně běžet až na Čermákovu louku. Tady s Honzou vyzujeme boty a nohy strčíme mezi chladící se piva (škoda, že ne naše) do studánky. Lázeň několikrát opakujeme a jako znovuzrození se vydáváme na cestu. Oproti loňsku zase trochu změna a do Harmónie nejdem přes Zochovu chatu, ale obloukem ji obejdeme. V dědině narážíme na Michala Stehlíka, který běžel před námi, prý už hodinu hledá občerstvovačku. Tak jsme ho tam dovedli.

100mkmk-harmonia_2
Peter Mazán, já, Honza Suchomel (foto: Aleš Zavoral)

Občerstvovačku v Harmónii (105 km) obsluhují zkušení stovkaři Aleš Zavoral a Honza Sedlák. Takže posedíme v příjemné atmosféře, Peter si dává asi 150tého šlofíka, já si dám pivo, pojím nějaké oříšky, zavolám domů, že už jsem v půlce a radši se vydám na cestu. Před náma tu byl René Mráz s nedostižným náskokem a Juraj Macák, který prý vypadal celkom vyřízený. Chvíli přede mnou vyrazil ještě Roman Babulic, takže bych měl být na čtvrté pozici.

100mkmk-harmonia
S chutí do druhé stovky! (foto: Aleš Zavoral)

Pomalu stoupám na kopec jménem Kukla a podle kontrolních nálepek zjišťuju, že jsem třetí. Kousek za vrcholem už mě dobíhá Honza s Petrem. Oběhneme hrad Červený kameň a běžíme do Časté. Peter si skočí na rum do místní knajpy a já hned špatně odbočím. Naštěstí mě Peter hned zas volá zpět na správnou cestu. Mezitím nás předběhl Honza, který prozměnu špatně proběhl další křižovatku. Cestou z Časté do Dolan se pěkně nacpeme ostružin, kterých tu podél cesty mezi vinohrady a polem rostou neskutečné kvanta. V Dolanech po výstupu křížovou cestou krátce spočineme na místním hřbitově a za soumraku dobíháme přes Majdan a Lošonec podruhé na chatu do Jahodníku – 130 km.

Na chatě mi hned přinesou z lednice moje odložené housky, dám si dvojmo rajskou polívku a protože nastává druhá probdělá noc tak pivo měním za kafe. Ještě doplnit vodu do camelu, vylovit z pinglu čelovku a můžu vyrazit. Peter si dává 324tého šlofíka, tak se do noci vydávám sám. A na příštích 12 hodin už to bude jen na mě. Z chaty seběhnu k hospodě kde duní do noci diskotéka a zahnu do lesa, ale čeká mě teď asi 10km asfaltu. Přeběhnu mírný kopec a dostanu se na cestu do Smolenice, jde na mě spací krize, na chvilku sedám u infotabule, dám si jeden mikrospánek a jdu dál. Je to teď po rovině, ale běžet se mi nechce, za chůze usínám. Podél cesty v lese slyším v polospánku nějaký šelest, asi srnka, v klidu za chůze podřimuju dál. Najednou mě probere zachrochtání, zaječím leknutím a rázem si to mažu tempem 4 min/km. Po pár krocích se vzpamatuju, ale když už jsem dostal tu adrenalinovou vzpruhu, tak toho využiju a běžím až do Smolenice. Je to z kopce, tak se zastavím až na hlavní silnici v dědině.  Chvilku jdu, ale pak si říkám že musím využít toho asfaltu a uběhnout co nejvíc, ať to odsýpá. Před Smolenickým nádražím, které je až v Trstíně, předbíhám dva borce co jdou nejkratší 130 km trasu. V Trstíně trochu tápu, ale rychlý dotaz na cestu to vyřešil a běžím dál. Za Trstínem odbočíme z hlavní cesty a vezmeme to lesem. Byla by to v pohodě cesta, ale zařádili si tu lesáci, tak radši jdu, než abych si při běhu zvrtnul kotník. Když vyjdu z lesa na polní cestu, tak už se rozběhnu, Naháč a další občerstvení je na dohled.

Občerstvovačka je na statku na návsi. Obsluha příjemná. Kluci vypili ve dvou litr rumu a protože se furt cítili nějak střízlivě (a taky tak vypadali), tak jeden z nich vyrazil do hospody ještě pro litr Jamesona. Dal bych si taky a poseděl s nimi, ale mám ještě nějaké povinnosti na trase 🙂 Sním si svou plněnou housku, ochutnám hruškový likér, doplním bidon a pokračuju. Čeká mě asi 13 km na Výtok.

Nejdřív pěknou pěšinou kolem potoka a pak krátký stoupáček k ruinám kláštera Katarínka. Na to že je kolem půlnoci je tu celkem živo. Hned jak vylezu z lesa vyruším zamilovaný páreček na lavičce. Uvnitř zříceniny je taky nějaké romantické nasvícení svíčkama, za klášterem na louce se válí nějaká dvojice a když se u odbočky ke studánce rozhlížím kudy pokračuje modrá značka, tak se od studánky ozve důrazná výzva ať pokračuju po cestě. Bůhví co se tam dělo, sodoma gomora :-). No nic, zjišťovat to nebudu a uposlechnu rozkazu. V Dobré Vodě naberu dobrou vodu, najdu správnou polní cestu a přes pole přeběhnu na Výtok. Před bránou je naváděcí koridor ze svíček, který mě zaparkuje až u stolu. Dám si další kafe, vyslechnu instrukce kde je ukrytá poslední „mrtvá“ občerstvovačka, moc se nezdržuju a vyrážím na poslední cca maraton do cíle. Ve stoupání z Výtoku musím vyprázdnit střeva. Srát v podřepu když mám 160 km v nohách a druhou probdělou noc skoro za sebou je trochu adrenalinový zážitek, jestli to ustojím nebo bude bláto na hřišti. Dobře to dopadlo. Za odměnu si dám na kopci malý kufřík, když přejdu první rozcestí, kde jsem měl odbočit. Ne že bych ho neviděl, ale nějak mě to nenapadlo. Další rozcestí – Malá Klenová – je naštestí jen o 300m dál, ale sem mám přijít až ráno a z opačného směru. Aspoň jsem si to omrknul, abych potom trefil. Napodruhé se teda vydám správně směr Brezová pod Bradlom. Ve městě bylo po nějaké akci, na náměstí podium a všude bordel. Naštěstí už je tu liduprázdno. Za hřbitovem mě čeká poslední prudké stoupání na trase na Bradlo. Nějaká neoficiální scéna za městem ještě jede, takže to mám kousek s hudební kulisou. Pěšina lesem na vrchol je stále strmější, na posledních metrech si připadám jako bych lezl po zdi. Vrchol zdolávám se svítáním. Nahoře mě čeká jen kanystr s vodou na lavičce, ale za chvíli slyším pohyb ve stanu a obsluha už leze ven. Objednám si kafe a trochu piva. Zase schovám čelovku a vyrazím do dalšího dne. Mám před sebou ještě něco kolem 30 km, ale už žádné velké kopce ani strmé krpály. Z bradla je to pohodový seběh, nejprve lesní cestou a potom se napojím na asfalt, kterého už bude do cíle většina. Rozcestí s hlavní silnicí před Dlhým Vrškom okupují telata z přilehlé ohrady. Napřed čumí jak telata na nový vrata, kdo že to k nim pádí z kopce. Až když už jsem nebezpečně blízko, tak splašeně prchají zpět do ohrady, dráty nedráty. Asi farmář zapoměl zapnout elektřinu. Na silnici potkávám v protisměru místního běžce na raním výklusu. V seběhu z Dlhého Vršku se mi asi vyplaví veškeré dostupné endorfiny do krve a mě přepadá absolutní euforie, běžím jako bych vyběhl teprve před deseti minutami, chce se mi smát, chce se mi brečet, nevím co první, tak pouštím obojí. Takhle si to užívám až dolů k Šindelovcom. Tam se vyrovná cesta a taky hladina endorfinů. Po rovince už neběžím. Šlapu a vytahuju k snídani poslední plněnou housku. Za Mosnákovcama se zase rozbíhám a snažím se běžet až do Pusté vsi. Vyhlížím amfiteáter, který je psaný v itinetáři. Napřed si ho spletu s bioplynovou stanicí v místním kolchoze, ale za dalších asi 300 m už jsem u něj a odbočuju dolů do Dolní Pusté vsi. Před sebou mám poslední stoupání asi 3 km do mírného kopce na Malou Klenovou, potom už bude jen 8 km z kopce. Už se těším jak to rozběhnu. Ty 3 kilometry do kopce se neskutečně vlečou a zhruba v půlce kopce mě začne bolet pravé lýtko. Začínám propadat panice, že mě ten závěrečný úsek do Chtelnice půjdu jak lazar dvě hodiny, místo abych to seběhl za 40 minut. Naštěstí panika byla předčasná a na Malé Klenové se opravdu rozbíhám. Není to ideální, ale běží to. Po chvíli mě šipka stočí ostře doprava. Za pvním stromem je v tašce avizované poslední ovčerstvení, ale pivo tam nedali. No nic, kofola musí stačit. Před chtelnicí míjím odbočku do dědiny a vybíhám na pole, tak to stočím nejbližší cestou k dědině. Tam jen mrknu do mapy, kterou ulicí se vydat a běžím do cíle. Na náměstí proběhnu spící poutí, schody před tělocvičnou beru jedním skokem a v tělocvičně lehám na žíněnku hned za dveřmi.

Video z fotopasti Honzy Sedláka na odchodu z Harmónie.

Boty: Inov-8 Trailoc 255

Jídlo: kromě zmíněného občerstvení v reportu, jsem v posledních závodech postupně přešel z gelů na tyčinky od Bombus Natural Energy

Trasa: http://mapy.hiking.sk/?trasa=zIxPe

Web závodu: http://www.100mkmk.wbl.sk/Zakladne-informacie.html

Výsledky: http://www.100mkmk.wbl.sk/Vysledky.html

Článek: 100_mkmk_2016-clanok.pdf

Malofatranská 100 – DNF

Letos jsem se konečně podíval taky na Malou Fatru. Ne že bych tu ještě nikdy nebyl, ale rozhodně jsem tu ještě nezávodil. Hned po registraci na závod, který byl vyprodaný za pár minut, jsem zarezervoval penzion pro celou rodinu i s babičkou, takže neúčast připadala v úvahu jen v případě nohy v sádře nebo jiného, běh vylučujícího zranění. Na závod jsem se těšil a i po fyzické stránce jsem se cítil připravený. Něco natrénováno i odzávoděno na jaře bylo, tak proč by to nemělo vyjít, že jo.
V pátek podvečer jsem si odbyl prezentaci. Pozdravil jsem staré známé a nějakou tu virtuální FB známost přetavil ve skutečnou. U toho jsem ochutnal pivko ze Zbyňovaru, výhradního dodavatele piva do cíle závodu, a hned jsem byl zase o trochu víc namotivovaný dokončit úspěšně celou trasu.
Po přespání na penzionu jsem vyrazil na start. V turistickém centru Terchovec hodím batožinu do cíle na správnou hromadu, ještě jednou navštívím WC a jdu ke startovní bráně. Fotím si ten dav před startovní bránou a najednou slyším mohutný odpočet posledních vteřin do startu.

5,4,3,2,1, start a já stojím kdesi vzadu s foťákem v ruce :-)
5,4,3,2,1, start a já stojím kdesi vzadu s foťákem v ruce 🙂

Tak to jsem trochu prošvihl a nezbývá než začít ze zadních řad. Začátek je stejně jenom formální výběh k plechové soše Juraja Jánošíka a sešup po mokré trávě dolů na silnici. Hodně lidí jsem pak na silnici viděl s hnědou prdelí od bláta, takže jsem byl rád, že se mi ten travnatý sjezd podařil ukočírovat a na konci ladně přejít seskokem za zídky do běhu na silnici. Tady můžeme začít závodit a tak se rozběhnu a pohodovým tempem předbíhám ostatní. Cestou hodím řeč s Petrou Mückovou a za chvíli jí zase uteču spolu s Peterem Mazánem, kterého se pak držím až pod Velký Rozsutec. Po cca 3,5 km dobíháme na Starý Dvor a odbočujeme z hlavní cesty a za chvíli začínáme stoupat do sedla Príslop a odtud přes vrcholky Baraniarky, Žitné, Kraviarske, které tvoří krásný hřeben, do sedla za Kraviarskym a odtud dolů do Vrátne.

vrcholky Baraniarky a Žitné z Kraviarskeho
vrcholky Baraniarky a Žitné z Kraviarskeho

V seběhu nás povzbuzují kluci stoupající vzhůru do sedla. Dole u silnice je první občerstvovačka, banány jsou zelené tak dávám pomeranč, oříšky, avokádo, na cestu beru 2 fíky a vodu do bidonu do ruky a jdeme ve skupince asi 4 běžců stoupat po žluté na Grúň a pak sbíhat po modré do Štefanové. Odtud začíná dlouhé stoupání k vrcholu Velkého Rozsutce (1609 mn.m.). Cestou na nahoru nějak zpomaluju. Asi v půlce stoupání kolem proletí Petra a ještě si u toho povídá s ostatními jako by byla jen někde na procházce. Vrchol Rozsutce je sice mimo trasu, ta se stáčí na rozcestí pod vrcholem do sedla Medziholie, ale já si tam vyskočím, těch pár minut ztráty neřeším. Na vrcholu dostanu za odměnu napít Corgoňa od holčiny, co na všechny zvršku křičela ať tam nelezem, že tam nic neni, a nechám si udělat vrcholovku.

vrcholovka Velký Rozsutec
vrcholovka Velký Rozsutec

Na rozcestí pod Rozsutcem ještě chvíli spekulujeme, kde že je ta kontrola a když ji nikde nevidíme, tak běžíme dolů. Na kontrolu narazíme až ve spodní části seběhu do sedla Medziholie, hodně lidí ji přehlídlo a museli se vracet. Ani se jim nedivím, když letí dolů, tak koukají více pod nohy, než na stromy okolo.  Do sedla se mi podaří seskákat celkem rychle, ale pak už tempo začalo slábnout. Do kopce na Stoh (1608 mn.m.) jsem vyrazil společně s Romanem Babuličem a jednou holkou. Naštěstí. Protože hned ve spodní části stoupání jsem si nevšiml rozcestí a vydal jsem se cestou, která vrchol Stohu obcházela. Naštěstí Roman kouknul na GPSku a nasměroval nás zpět na správnou cestu. Nahoru to šlo pomalu a ztěžka. Kousek pod vrcholem mě předběhnul Honza Suchomel a v následném seběhu zmizel v dáli přede mnou. Pro mě v sěběhu začalo utrpení v podobě křečí, které se co chvíli hlásili o slovo v některém ze svalů ve stehnech. Doufal jsem, že pod kopcem to povolí a v ne tak prudkém stoupání na Poludňový grúň to zade půjde. Ale marně. Držely se mě potvory křečovitě až na chatu pod Kľačianskou Magurou. Kde to šlo, cpal jsem do sebe magnezko, na Chatě pod Chlebom, jsem si dal zeleninový vývar, chvíli spočnul, ale všechno marné. Jak sem se rozešel byly zase zpět. Tady někde jsem se rozhodl skončit v cíli MF 50. Přestal jsem závodit a šel turisticky. Furt mě někdo předbíhal. V sedle Priehyb mě doběhla dvojice kluků, povídali jak loni skončili taky předčasně v cíli padesátky, a tak se letos už na stovku radši ani nehlásili. Zkoušel jsem se s nimi rozběhnout, chvíli to i celkem šlo. Pokud stoupání nebo klesání nepřekročilo asi 0,002%.  Na chatě pod Kľačianskou Magurou jsem dal pauzu při které mě dohonil Dalik Hota. Nikam jsem nespěchal a v klidu doplnil energii. Dál se pokračovalo lesní cestou z mírného kopce, tak jsem se rozběhl a ono to celkem šlo. Aj sem začal přemýšlet, že přehodnotím rozhodnutí skončit. Křeče byly tytam, ale běda jak se klesání trochu víc naklonilo, svaly po x hodinách v křeči úpěli bolestí. Ale do cíle padesátky to už byl jen kousek, tak jsem opatrně sestupoval s posledního kopce do Lipovce, to je jakési předměstí Vrútek a Martina. Na konci ulice jsem se ještě schladil ve Studánce a občerstven se dal do klusu na poslední necelý kilometr, abych mohl říkat že jsem tu padesátku doběhl.

Zbyňovar – spešl edišn

Na kontrole jsem ohlásil svůj konec a začal logisticky řešit přesun pro věci do cíle stovky ve Fačkovském sedle. Našel jsem dva spolujezdce, kteří měli stejný problém a auto zaparkované v Těrchové. Tam nás odvezla paní co si takto zkrátila čekání na doběh příbuzenstva. V Terchové jsem dal mezipivo v pivovaru Vŕšky a následoval přesun do Fačkova, sprcha a pak čekání na doběh prvních závodníků. Závěr závodu se ještě zdramatizoval, protože nad Fatrou se začalo blýskat. Pro nás co jsme to sledovali v suchu u pivka to byla celkem fajn podívaná, ale ne tak pro závodníky na trase a tak přišlo rozhodnutí organizátorů závod nejprve pozastavit a posléze zrušit úplně. Do cíle se tak nakonec podívalo pouze 25 nejrychlejších, kteří při ukončení závodu byli už za poslední živou kontrolou a nemohli být na trase zastaveni. Tak jsem mohl v cíli k vítězství zase pogratulovat Jožovi Harčaríkovi,  stejně jako v Praze na Šutru.

A já i když jsem nedokončil, tak jsem spokojený, že jsem se zúčastnil a absolvoval aspoň tu padesátku. I když čas 11:26 není bůhvíjaký. U nás bych si trénink s parametry cca 55 km/+4300 m  těžko zaběhl.

web závodu: http://www.mf100.sk/

Týnišťské šlápoty 2014 aneb Orlické hory křížem krážem

Tak jsem se, konečně, podíval taky na Olafovy Týnišťské šlápoty. Letos byly celé v Orlických horách bez výletů na Kralický sněžník a do Polska jako v předchozích ročnících. Trasa nás s okolím Deštného v O.h. seznámila opravdu důkladně a tak jsem za pár hodin proběhl snad všechny cesty po kterých jsme na svatební cestě chodily celý týden 🙂 Ale to až po 45 km, které jsme museli uběhnout, aby jsme se do Deštného dostali.
Start byl za soumraku v Žamberském pivovaru Kanec. Kupodivu čelo závodu vyrazilo celkem pohodovým tempem kolem 6 min/km, takže tradiční přepálený začátek se nekonal 🙂 I tak jsme na čele byly chvíli po startu jen tři a někde za první kontrolou kolem 6 km už jsem běžel jen s Láďou Erbertem. Aspoň jsem byl klidnější, že nebudu bloudit. Toho jsem se ale vůbec nemusel obávat, protože trať byla značená skvěle a do podrobného itineráře, který jsme na startu vyfasovali, jsem nahlížel jen pro ujištění a abych věděl po které značce na nejbližších kilometrech koukat.
V Rokytnici zrovna byla v plném proudu místní pouť, tak jsme se chvíli motali ulicí a náměstím plnou lidí. Značku jsme v tom davu naštěstí neztratili a vyběhli ven z města správnou cestou.
Na 20km byla kontrola na rozhledně na Annenském vrchu, tam se ukládal ke spánku nějaký kluk. Napřed jsem myslel, že je to živá kontrola. Chudák, chtěl si užít trochu klidu a romantiky pod letní oblohou plnou hvězd. Když jsme mu řekli, že se za námi se valí víc jak stovka lidí a v nejbližších 3-4 hodinách to tu bude jak na Václavským Václaváku, kde je jak známo moc člověků, tak se začal balit a hledat si klidnější místo na spaní. My jsme pokračovali dál přes Říčky v O.h. na Zakletý. První trochu náročněší stoupání sjezdovkou nahoru, kde už na nás na nájezdové rampě blikal čelovkou Olaf. Vypadal, že zrovna přijel a málem nás nestihl.
Za Zakletým, někde kolem 30km jsem trošku přidal a rázem jsem to táhl na čele sám. Cesta mi příjemně utíkala, běželo se po hřebeni kolem Kunštátské kaple, pěknýma pěšinkama. Asi jsem se nějak moc kochal, protože jsem se málem přerazil o nějaký kořen (naštěstí nebyl bludný ten kořen), a narazil si palec na pravé ruce. Chvíli jsem měl problém i udržet flašku v ruce, ale po pár km bolest přešla. Pak už to bylo jen přes Zdobnici do Luisina údolí, tak si říkám, že se asi poběží z kopce, když je to do údolí. Ale kdepak do tohohle údolí se běží do kopce. A z údolí to bylo z kopce do Deštného. Čipová kontrola v hotelu Orlice, nabízeli mi polívku, ale je mi horko, potím se jak vůl, tak odmítám. Jen se na záchodech trochu opláchnu, doplním vodu do flašky a běžím dál, směr Šerlich. Ani to moc nebolelo a jsem nahoře. Od Masarykovy chaty musíme seběhnout kousek do Polska pro kontrolu a stejnou cestou zpět. U chaty se potkávám s Láďou, navedu ho na vracečku a pokračuju přes Bukačku na Sedloňovský Černý kříž, kde je další vracečka k Hájovně. Tentokrát trochu delší, si říkám cestou dolů, ale pak to nahoru uběhne ani nevím jak. Cestou nahoru zas potkám Láďu, ztrátu odhaduju na 20 min. Potom byl dlouhý seběh po asfaltu zpět do Deštného.
Teď už jsem si polívku dal. Na terase jsem se přeslíkl do suchého trika, snědl polívku pozdravil pár lidí co teprve přicházeli do Deštného poprvé. Dlouho jsem nevysedával, aby mě Láda nedohnal (ještě by ho to namotivovalo) a vyrazil zpět do kopce do Luisina údolí (co je to za divné údolí, když se do něj jde vždycky do kopce 🙂 a odtud do ještě většího kopce na Velkou Deštnou. Jenom na otočku, aby se neřeklo, že jsme vynechali nevyšší vrchol Orlických hor. Cestou potkávám studánku, tak než dorazím nahoru vypiju vodu a cestou zpět si napustím z pramene. Kousek na Luisiným údolím opět potkávám Láďu a než odbočím z hlavní cesty ke Sv. Matoušovi, potkám ještě Micala Peitze na třetím místě a to bylo naposled co jsem viděl své stíhače. Teď zbývá ještě potřetí seběhnout po sjezdovce do Deštného a na protější kopec vyběhnout na Supovu vyhlídku. Pan Sup bude asi nějakej V.I.P., má tady fotku s Chuckem Norrisem :-). No a konečně můžeme nadobro opustit Deštné a Orlické hory a vydat se do nížin směr Týniště. Nějaké kopečky ještě budou, ale budou se pomalu ztrácet až se změní v placku. 
Ale napřed od Supa po modré směr Antoniino údolí, těsně před tím potkávám v lese v autě Egona jak hledá Olafa a za chvilku dobíhám na příjemnou občerstvovačku na rozcestí Mýto. Dávám chleba se sýrem a půl lahváče a šupem dolů (tak je to správně) do údolí, tady cestou u nějaké samoty trochu tápu kudy tudy po žluté, ale nakonec to trefuju správně skrz dvorek. Na silnici jsem vytřepal bordel z bot a přezul se do suchých ponožek. Kousek z kopce po silnici a pak šup zas houštím do kopce na místní vrchol Planer a hned zas zpět do údolí abysme vyběhli na stejnou silnici asi o kilometr dál pod zříceninou hradu Klečkov, ty jak známo bývají na kopci, takže zase vzhůru. Ještě že tu byly šipky na každém druhém stromě, jinak bych ten hrad asi ani nenašel. Z hradu pak seběhneme do vesnice Proloh a dál po modré do Skuhrova. Tady taky býval hrad, dnes už po něm skoro nic nezbylo, ale byl na kopci a teď je tam rozhledna. Kde by asi tak mohla být nejbižší kontrola? Pod kopcem je hospoda, podle rozvrhu na dveřích je ještě zavřeno, ale dveře jsou dokořán, tak si jdu vyptat vodu. Paní co chystá kuchyni mi ochotně doplní. Vyšlápnu si na rozhlednu abych zjistil, že kontrolu někdo zničil a sebral fix. Oznamuju to smskou Olafovi a valím směr Kvasiny na další živou kontrolu. Tady už začíná jít do tuhého, teplota se šplhá do závratných výšin a další cesta je vesměs na přímém slunci po silnici nebo mezi poli. V Kvasinách se moc nezdržuju, jen doplním vodu, namočím šátek na hlavě a cestou od kontroly smlsnu energy tyčku. Do cíle něco přes dvacet, tak volím taktiku mít to co nejrychleji za sebou. Ale běžet v kuse v tom vedru se stovkou v nohách mi moc nejde, tak běžím vždycky nějakých pět minut a pak to proložím minutkou chůze. Cesta celkem ubíhá, někde na 103 km mi vypne Garmin a jak teď pořád nekoukám kolik mi zbývá, tak to odsýpá ještě líp 🙂 Tady někde taky narážím na poslední živou tajnou kontrolu. Lupnu půlku lahváče doplním vodu do flašky a pokračuju. 
Ve Voděradech si dávám jediný malý kufr. Správně jsem se napojil na modrou značku, ale měl jsem hned zahnout vlevo pryč z dědiny, místo toho jsem se podíval do dědiny, kde značka končila/začínala. Mrknu do itineráře a tam je to černé na bílém – Voděrady, modrá vlevo – tak zpět a teď už správně směr Stojavka. Desítku za 40 asi nedám, takže pod patnáct to nebude, ale už cítím cíl a tak běžím víceméně bez zastavení. Zastaví mě až Olaf těsně před Týništěm, kterému chybí doznačit posledních asi 600 m, hned dává telefonické echo do cíle, aby mě čekali a doprovází mě abych trefil. Ještě nás na těch posledních metrech před cílem musí protáhnout kopřivama a ostružiním a pak už mi ukáže pěšinu, po které přibíhám ke sportovní hale na sídlišti U Dubu. 
Čas 15:15. No není to pod 14 hodin, jak jsem na startu doufal, ale na to jaké bylo horko, a že jsem většinu běžel sám, to jde. Láďa Erbert dobíhá hodinu a něco po mě. To už mám za sebou osvěžující chladivou sprchu a spokojeně sosám točené pivo.
Na Jesenické stovce mi batoh Inov8 pro vítěze vyfoukl Vašek Král, tak teď jsem se zahojil. Dostal jsem Inov8 Race Pro Extreme 4, tak bych ho měl co nejdřív někde vyzkoušet 🙂
Konečné výsledky: http://2014.tonerman.cz/ts8.html
Fotky: 

2014 – XXX. týden

Po     volno
         tento týden mě čekají Týnišťské šlápoty, takže do pátku lehce odpočinkový režim. V pátek večer pak bude možnost sledovat průběh závodu TADY
Út     15 km; 1:15; trail, nastoupáno 478 m
         klasické lesní kolečko, žádná divočina 🙂
St      volno
Čt     12,9 km; 1:04; trail, nastoupáno 300 m
         lehký podvečerní výklus do Svébohova a zpět, zkontrolovat jak se má dcerka u babičky 🙂
Pá – So     118 km; 15:15; trail, nastoupáno 4000 m
         Týnišťské šlápoty – 1. místo, díky všem co mi drželi palce 🙂
Ne     volno
          zasloužený odpočinek 🙂


Celkem 146 km.