Archiv pro štítek: ultramaraton

UUU – Ústecký univerzitní ultramaraton

O tomto závodě jsem začal uvažovat hned jak Kostěj zveřejnil první informace o jeho konání. Kdysi jsem uvažoval o Silva Nortica Ultramaratonu, ale tam mě odrazoval vysoký podíl asfaltu na trase. Kostěj rád běhá v přírodě, takže na jeho trase bylo asfaltu minimum, pouze nejnutnější průběhy vesnicemi. A taky je to jeden z mála ultra trailů pro běžce, a ne žádný dálkový pochod. I když pro nás, co si chceme jednou zkusit UTMB jsou nevyhnutelné, pokud nechceme jezdit na kvalifikační závody za hranice naší vlasti. Ale zpět k UUU. 
Rozhodl jsem se, že nevyužiju možnosti přespání na kolejích před závodem. Stejně bych oka nezahmouřil a tak jsem vyrazil vlakem ve čtvrtek ve 20:44 ze Zábřehu přes Prahu do Ústí nad Labem. Tam jsem dorazil asi hodinu po půlnoci. Na nádraží jsem kouknul na mapu města a vydal se hledat místo startu, rektorát UJEP na ulici Hoření. Bylo to jednoduché, furt do kopce. Na místě jsem byl sám, všude tma, tak jsem vybalil karimatku a na chvilku se natáhl. Spát mi nešlo, tak jsem si aspoň chvíli četl. Před 3. hodinou konečně Kostěj otevřel kancelář závodu, kde pár závodníků už nocovalo. Vybalil jsem si svých pár švestek a pomalu se začal připravovat na start. Ještě jsem musel podepsat prohlášení, které jsem ani nečetl a vybrat si číslo. 7 už nebyla, 1 taky zadaná, tak jsem sáhnul po 14. Teď ještě vymyslet na co ji přišpendlit. Start nad ránem, takže bude zima, ale do cíle plánuju doběhnout kolem 16. hodiny a to už bude teplo. Nakonec jsem připnul na trenky, které jsem natáhl přes dlouhé elasťáky, s tím že na 50 km sundám elasťáky a nechám si jen trenky a odpadne nutnost předělávat číslo. Ještě jsem přemýšlel jestli sebou tahat vodu, ale na trase mají být dvě občerstvovačky + plus all inclusiv na otočkách 25, 50 a 75 km, takže jsem se rozhodl běžet na lehko, jen s gelem a kouskem čokolády v kapse. 
Přesně ve 4:00 se na start postavilo 27 natěšených běžců a mohli jsme vyrazit. Naštěstí nikdo nevyrazil zběsile dopředu, protože já jak se znám, bych se hnal za ním a mohlo by to špatně skončit. Všichni rozbíhají zvolna s respektem ke kilometrům co máme před sebou. Někdo 100 a většina jen 50. Běžíme ve skupině, aspoň se nemusím soustředit na cestu a nechám se vést davem. Trasa vede nejkratší cestou z města, kolem hydrometeorologického ústavu přes Žežice, kde se napojíme na žlutou turistickou trasu a po té běžíme do Blanska, kde je na kraji obce pod zříceninou první „vodní“ občerstvovačka. Naštěstí místní cestu trochu znají, tak nebloudíme. Pokračuje se dál do vesnice Lipová, tam začínáme trochu tápat, protože se dostáváme do míst kde se běží přes pastviny, a cesta je značená fáborky z červenobílé vymezovací pásky na prutech na dohled od sebe. Na dohled jo, ale za bílého dne. Po tmě s čelovkama máme trochu problémy. Největší kufr přijde kousek za Lipovou, kdy vyběhneme z lesíka na pastvinu, máme se dát podle lesa doprava, ale nějaký chytrák nás vede spíš přes pastvinu vlevo. Jenomže on běží podle trasy zveřejněné na webu závodu, ve které došlo k drobným změnám, na které nás Kostěj upozorňoval. Ozývají se hlasy, že je něco špatně, že už dlouho nebyla žádná značka, ale celá skupina běží dál. Nakonec doběhneme k občerstvovačce do Čermné, tak jsme všichni spokojení, že jsme zpátky na trase. Našemu bloudění ale není konec. Dál se vydáváme podle pokynů obsluhy na občerstvovačce po značce přes most. Jak si tak běžíme, najednou proti nám běží dva běžci. Říkáme jim, že jdou špatně, oni zase že jdeme špatně my, tak si běžíme zase každý svým směrem. Dobíháme k ohradníku a zase špatně odbočujeme, dlouho není žádná značka, tak se asi půl km vrátíme zpět k ohradníku a zjistíme, že fáborky jsou na sloupcích. Zase jsme našli cestu, a tak běžíme dál, potkáme další skupinku, která tvrdí že běžíme špatně. My jak mezci – ne to vy běžíte špatně, nás sem poslali z občerstvovačky. Porovnáme km – oni 13, my 17. Pořád pokračujem svým směrem, až doběhneme k podezřele povědomému místu. Bahnité místo rozdupané dobytkem. Tady už jsme jednou byli. Tak konečně dáme za pravdu těm co běželi v „protisměru“ a otáčíme. Ještě jedou probíháme občerstvovačkou v Čermné a pokračujeme, teď už správným směrem na Libouchec a dál na otočku v Tisé. Cestou sladíme tempo se Zdeňkem Kolmanem, se kterým to pak táhnu až na 75. km. Za Libouchcem vybíháme do kopce a pak už jen kousek po vrstevnici a jsme v Tisé. Počítáme kolik lidí je před námi a tipujeme kolik jich asi běží celou 100km trasu. Na otočku jsme dorazili společně v čase 3:08:14 na průběžném 13. místě a s 5 km navíc. Zdeněk má svůj tým, který objíždí občerstvovačky a dělá mu všude podporu. Já si musím vystačit sám. Z kapsy vytáhnu gel, dám si banán a nějaké ovoce, zapíjím vším možným a vyrážíme zpět do Ústí.
Nasadili jsme celkem ostré tempo a vydali jsme se na stíhací závod s cílem stáhnout ztrátu do otočky na 50km na minimum, což se nám celkem daří. Občas mrknu na garmina a sleduju jak se postupně sekundu po sekundě vylepšuje průměrné tempo. Až mám strach abysme to moc nepřepálili. Na každé občerstvovačce zjišťujeme ztrátu, moc se nezdržujeme a běžíme dál. Ve stoupání do kopce z Libouchce do Čermné předbíháme jdoucí Karolínu Tippeltovou, vítěznou ženu na 50km. Když sbíháme z kopce do Čermné, tak už vidíme pravděpodobně vedoucího běžce (maximálně druhého v pořadí) ve stoupání do protějšího kopce za občerstvovačkou. Tam nám řekli že jsou před náma ještě 3 a ten první má asi 25 min náskok. Takže jsme viděli druhého a třetí před chvilkou vyběhl. Tak neleníme a makáme. Z Čermné je to opět do kopce, kde na louce předbíháme Louku, ten nám otevře ohradník a ušetří nám ohýbání hřbetu. Patrika Černého na průběžném druhém místě předbíháme na lesní cestě mezi Blanskem a Žežicema asi 3 km před Ústím. Prvního už se nám doběhnout nepodaří, ale na základně zjišťujeme, že běžel jen 50 km, takže jsme se probojovali na čelo závodu, s mezičasem 5:32:25. 
Na základně svlékám dlouhé elasťáky, nechávám si jen trenky, vyměním propocené triko za suché a taky přezouvám promáčené ponožky. Hned se nohy cítí líp, když jsou v suchu. Na cestu si opět beru gel do kapsy, nepohrdnu ani nabízenou müsli tyčinkou, doplníme tekutiny a pojíme nějaké dobroty. Ještě si se Zdeňkovým podpůrným týmem domlouváme polívku v restauraci na 75 km a vyrážíme zpět na trať. Cestou vtipkujeme jak si to rozdáme až na cílové čáře. Na druhém kole je příjemné to, jak nás všichni co jsou ještě na trase první 50, ať už je to pro ně konečná nebo pokračují dál, povzbuzují a nahrazují tak chybějící davy diváků :-). V první půlce jsem měl největší obavy z toho, že na mě přijde krize z nevyspání, chvílemi jsem cítil, že bych usnul hned jak dosednu na prdel, ale ve druhé půli mám pocit, že mě únava z přibývajícími kilometry spíš opouští. Zdeňek se stále drží se mnou, ale postupně se začíná propadat. Do Čermné už dobíhám z mírným náskokem, ještě na něj počkám a pokračujeme společně, ale v seběhu do Libouchce ho ztrácím a potkáme se až na otočce v Tisé, kde už má skoro 7 min ztrátu. Já dobíhám v čase 8:21:01. Než přiběhne, tak stihnu sníst polívku a trochu odpočinout a když se objeví, tak já vyrážím zpět na posledních 25 km do Ústí. Když vybíhám od restaurace, tak mi nějaký turista v mysliveckým říká, že mě už dnes viděl v Ústí. S úsměvem mu odpovím že je to celkem možné a vydám se na cestu.
Do kopce už to fakt nejde, takže zařazuju chodecké vložky. Zato po rovince to jde celkem snadno. Nohy už jedou tak nějak automaticky, co jiného jim zbývá. Cestou postupně v protisměru míjím všechny co měli dost sil a vydali se do druhého kola. Vzájemně se povzbuzujeme. Při tom osamoceném běhu s tolika kilometry v nohách to psychicky dost pomůže. To samé platí pro občerstvovačky. Jako poslední míjím Martinu Němečkovou když mi chybí nějakých 5-6 km do cíle. Chtěla původně běžet jen 50, tak se ptám jak to, že pokračuje. Odpověď byla prostá. Prostě o 15 minut nestihla 8hodinový limit pro 50km trať, tak se otočila a pokračovala dál, aby ve výsledcích neměla místo času DNF. 
Za Žežicema na silnici už mě z dálky fotí univerzitní fotograf, který se pak nestihne přesunout do cíle, takže nemám cílové foto 🙂 Zbývá mi už jen poslední přeběh přes louku a pak už kolem hydrometeorologického ústavu vbíhám do Ústí. Z kopce po asfaltu to po 100 km není žádná slast, ale běžím s úsměvem, protože už vidím cíl. Je to jen kousek. Dobíhám k cíli, nikde ani živáčka, přebíhám přes cílovou čáru a mířím k budově. Všichni si tam spokojeně vysedávají a ani neví, že tu mají vítěze 🙂 Tak na ně ode dveří zařvu, kde je jako nějaká cílová páska a ovace. Kluk s mikrofonem pohotově ohlašuje vítěze a čas 11:21:04, Kostěj mi hned letí gratulovat. Já se svalím na židli a chci jen lahev s vodou a chvíli posedět. Pak si dám sprchu a čekám až doběhnou ostatní. Neodmítnu těstoviny s boloňskou omáčkou, poskytnu své první interview, pogratuluju dobíhajícím běžcům a na chvíli odpadnu do spacáku. Asi hodinku si zdřímnu a hned je mi líp.
Abych to nějak shrnul. Závod to byl podařený, skvělá trať s minimem asfaltu. Dobře značená, jen v noci je potřeba se pořádně rozhlídnout, než slepě vyrazím za někým, kdo údajně zná cestu a mohli jsme se vyhnout zbytečnému kufrování. Kopcovitá tak akorát, aby se to dalo skoro celé běžet. Kromě pár stoupání, na které už ve druhé půli nebylo sil. Organizace taky perfektní, občerstvovačky dobře zásobené, co se týče pestrosti občerstvení, tak mě to stačilo. Pokud bude Kostěj pořádat i napřesrok, určitě přijedu.

Výsledky: TADY
Fotky: facebook UJEP

Týdenní kilometry – 39. týden

Po     13 km; 1:10; trail, nastoupáno 386 m
         lehčí trailík v přestávce mezi pracovníma schůzkama
Út      volno
St      volno – sauna
Čt      volno
         večer vyrážím směr Ústí nad Labem na UUU, takže mi držte palce
Pá     100 km; 11:21; trail, nastoupáno 2600 m
          Ústecký univerzitní ultramaraton – výsledky zde
So      volno
Ne     10,8 km; 0:57; silnice, rovinka
          lehké vyklusání po ránu, nohy cítím, ale jde to. Myslel jsem, že to bude horší.


Celkem tento týden 124 km. Za září pak stejně jako v srpnu 337 km a vzalo mi to 31 hodin času a celkem tento rok to zatím dělá krásné číslo 2222 km.

Týdenní kilometry – 24. týden

Po     30 km; 2:35; trail, nastoupáno 1118 m
         příjemné podmračené počasí, po deštích v lese svěží vzduch, pěkně jsem si vynahradil včerejšek, kdy se mi nechtělo do deště 🙂
Út     volno
         práce a povinosti
St-Ne     volno
         prostě běhat nestíhám, jenom pracuju, jezdím za ženou a dcerkou do porodnice a mezi tím,  ve volných chvílích slavím. Původně jsem měl v plámu tento víkend Krakonošovu 100, místo toho jsem asi 14 h v kusen lil jedno pivo za druhým, takže taky slušný ultramaraton 🙂 Teď jdu spat (8:15 neděle ráno) a doufám, že se vzbudím ješte dnes abych se zajel podívat na ty moje zatíčka 🙂

Špacír 2012 – chuť vítězství

Milí mladí přátelé, tak i já už jsem si užil svých 15 minut slávy (bylo to spíš 15 hodin utrpení, ale na to se rychle zapomíná). Jak jsem již avizoval, jako testovací 100 km (ne)závod jsem zvolil Špacír, pořádaný každoročně partou lidí kolem vsetínských skautů. Nebudu vás napínat dlouhým vyprávěním a shrnu to v pár větách 🙂
Před cestou jsem zkontaktoval Honzu Suchomela, zkušeného to účastníka podobných taškařic a do Vsetína jsme vyrazili společně. Na akci jsem se nijak zvlášť nepřipravoval, kromě toho, že jsem si ve středu vyzkoušel jak se běhá s batohem na zádech. Prostě jsem doma sbalil co bylo, oblečení do deště i do sucha (ve finále je to pak stejně jedno co má člověk na sobě), nějaké ty kalorie na cestu (gely, musli tyčinky, jabka, rozinky), 3 bidony na vodu, MT101 a hurá do Vsetína.
Po příjezdu jsem se rychle zaregistrovali a šli doplnit energii do hospody, moc na výběr toho nebylo, tak jsen nepohrdl Valašským ražničim s bramborem a zapil to pivem. Honza i když věděl, že první jídlo bude až na cca 70km, tak si dal jen to pivo. Potom krátký předstartovní brífink a o půlnoci se vyrazilo.
Tento rok se šlo proti směru hodinových ručiček, tedy ze Vsetína po zelené tur. značce směrem na Ústí. Až do Ústí je to rovinka po asfaltové cyklostezce. Hned ze startu vyrazil nějaký provokatér kupředu, tak jsme se z Honzou taky rozběhli a za chvíli ho předběhli. To jsem ještě netušil, že to je až do cíle naposled, co vidím někoho z ostatních účastníků.
Za Ústím se cesta zvedá do kopce a postupně přechází z asfaltu na panelku a pak na lesní/polní cestu. Když jsme přijeli do Vsetína, tak bylo po dešti, teď jsme teprve poznali, co to bylo za průtrž. Bahna málem po kotníky, cesty rozježděné težkými stroji lesáků, zkrátka ideální terén.
I když jsem šel touhle cestou už několikrát a Honza třímal v ruce GPS-ku, pár kufrů se nám nevyhnulo. Někde kolem Filky jsme minuli odbočku vpravo do kopce a frčeli si to z kopce. Pomocí GPS  jsme se zorientovali a vydali se lesem kolmo proti svahu hledat správnou cestu. Když jsme ji našli, zahlídli jsem za námi světla čelovek. Jsou nám v patách, tak jsem radši vyrazili dál. Za chvíli se cesta stočila podobným krpálem, jakým jsem se před chvílí škrábali nahoru, zase dolů a my jsme si mohli pár výškových metrů ušetřit. No nic, to zkrátka k těmhle akcím patří. Cestou na Makytu ještě pár kufírků bylo, ale nic moc hrozného.
Na Makytu jsem dorazil ve 3:10 už bez Honzy. Kousek před Makytou jsem na něj pomalu ale jistě začal získávat náskok. Na vrcholu jsem se občerstvil, zapudil jsem pokušení okoštovat některou z tradičně vystavených kořalek, na trámu pod stříškou odpočivadla a čekal jestli se Honza objeví. Po 10-15 minutách sice vidím ve svahu pod sebou světlo čelovky, ale pořád daleko, tak vyrážím dál sám. To bylo naposled co jsem viděl někoho v patách. Odtud už začala má osamocená pouť do cíle.
Z Makyty je to z prudkého kopce po státní hranici do Papajského sedla. Kousek pod vrcholem jsem chtěl doplnit vodu, ale přehlídl jsem v té tmě odbočku ke studánce. Snad mi bude voda stačit. Tak jak to šlo do sedla prudce z kopce, ze sedla směrem na Krkostěnou to jde zase pro změnu prudce do kopce. Ve stoupání opět místy ztácím stezku mezi spadanými stromy, ale teď není kam zabloudit, správná cesta je rovnou direkt nahoru. Nahoře jsem se trochu vydýchal s vědomím že od podobných krpálů mám na dalších asi 25 km klid. Dál to bude celkem pohodička po hřebenu. Jak se tak vydýchávám v tom pozdně nočním (brzy ranním) klidu lesa, tak najednou slyším tlukot svého srdce. Ne zevnitř, jako že tepe v žilách, ale normálně zvenku. Když jsem tak dýchal s otevřenou pusou, tak jsem ho normálně slyšel.
Jak jsem trochu popadl dech, vyrazil jsem kupředu. Za chvíli začlo svítat, vypínám čelovku a občas zastavuju abych si taky trochu vychutnal tu nádheru okolo. Kdy se zas takhle za úsvitu dostanu na někam na hřeben (za měsíc v Krkonoších :-). Údolí Velkých Karlovic tone v mlze, někde přede mnou rozsvěcují oblohu první paprsky a nalevo za horami zapadá rudý měsíc. Bohužel foťák jsem neměl, tak nechte zapracovat fantazii. 
Kolem půl páté ráno probíhám kolem turistických chat na hřebeni (Kohútka, Spartak, Portáš). V tuhle hodinu mě asi nikdo s otevřenou náručí vítat nebude, u Portáše zastavím a dám si něco z vlastních zásob. doplním vodu do bidonu v ruce a pokračuju. Jak si to tak štráduju směrem na Malý javorník, kde se vzaly tu se vzaly, v trávě v rose vidím trojici stop. Říkám si do….le, to není možné, kde mě kdo předběhl. Běžím dál až narazím na trojici turistů, kteří si přivstali pokochat se východem slunce. Asi se taky divili, kde se tam beru a kam tak valím, že ani neposedím na tom pěkném odpočívadle. Zatím se mi běží celkem fajn, odpočívat netřeba 🙂 Cesta pokračuje přes Stratenec a Velký javorník. Při seběhu na Butorky jsem si málem ukopnul malíček na levé noze o nějakou pohozenou větev, zas tu ti lesáci nechali na cestě pěkný bordel, to si to po sobě nemůžou uklidit aspoň z té cesty. Chvíli nadávám, botu radši nesundávám, lepší nevědět (a nevidět). Za chvilku bolest ustupuje, tak to asi nebude nic vážného. Razím dál. Opět přichází na řadu rozjěžděné bahnité cesty. Za sedlem Lemešná zase trochu kufruju. Na jednom podezřelém rozcestí, všechny stromy vykácené značka nikde, jsem odbočil vlevo a správně bylo vpravo. Běžím asi dva kilometry a najednou modrá značka. A do….le. Tudy cesta nevede. Tak zpět a teď už tou správno cestou vpravo směrem k Makovskému průsmyku, kde už na mě čeká partyzán v supernadživotní velikosti. Do otevření mobilního bufetu U Partyzána, který slibovali organizátoři, zbývá ještě nějaká ta hodinka. V tuto dobu asi ještě vyspávají. Máme to my rychlíci těžké, ani občerstvit se nemůžem.

Tak na takové občerstvení jsem si musel nechat zajít chuť.

Před sebou mám teď pár kilometrů do kopce, tak se rozhoduju nezastavovat a pokračovat dál ať to mám co nejdřív za sebou. Pokračuju přes sedlo Čarták a Třeštík a zastavím se až na Vysoké. Cestou na vrchol Vysoké to byl samý spadený strom, furt něco obcházím, prodírám se houštím, nadávám si že sem to neobešel po vrstevnici, tak jako vždycky. Chtěl jsem být jednou za poctivce. Na Vrcholu si dám zasloužený odpočinek, pořádně se nasnídám a po čtvrthodince vyrážím zase se prodírat popadanými smrky a houštím, tentokrát cestou z vrcholu dolů. Dál už to byla až na Vsácký Cáb pohodlná hřebenovka, jen těch sil ubývalo a musel jsem se přemlouvat ke každému rozběhnutí. Jak se cesta začala jen trochu zvedat do kopce, přecházel jsem do chůze. Pořád jsem pokukoval na hodinky a počítal v kolik bych mohl být v cíli a postupně k výslednému času přidával další minuty. Na Čartáku za Soláněm jsem si chvíli odpočinul, s chutí vypil polotmavého Birrela, doplnil jsem vodu do bidonů a s tím, že nejlepší bude to mít rychle zas sebou vyrazil k cíli. Pořád jsem čekal, že už mě přece musí někdo dohonit. Od Vysoké už to byla spíš rychlá turistika než běh, ale nikdo se za mnou neobjevil. Nejhorší úsek mě čekal na závěr.
Ze Vsáckého Cábu je to většinou po asfaltu a z kopce. Mým nohám se to vůbec nelíbilo, ale nejlepší řešení bylo minimalizovat utrpení a doběhnout co nejdřív do cíle. Ta asfaltka se zdála nekonečná. Myslel jsem že už budu jen klesat do Vsetína, ale ten byl  ještě přes jeden kopec. Za každou zatáčkou byla další a Vsetín furt nikde. Když se konečně přede mnou objevil, bylo to dolů z takového kopce, že jsem zvažoval válení sudů dolů jako nejlepší alternativu. nakonec jsem přemluvil nohy, ať to ještě chvilku vydrží, kouknul jsem na hodinky, bylo to na hranici rekordu trasy, tak jsem se rozběhl. Ve městě jsem se radši přeptal na cestu, abych ještě nekufroval uprostřed Vsetína pár metrů před cílem. Pán byl naštěstí znalý a nasměroval mě nejkratší cestou. Na základně mě nikdo nevítal, tak brzo asi nikoho nečekali 🙂 Tak jsem zazvonil na zvonec, kterým se tu tradičně ohlašují dokončivší špacírníci. Výsledný čas 14:07, 4 minuty za rekordem trasy 🙁 Co už nadělám, aspoň je příští rok co zlepšovat.
Na uvítanou jsem dostal Sangrii a vyžádal jsem si škopek se studenou vodou, nechal si ho přinést před barák na sluníčko, strčil do něj nohy a vyhlížel jsem pronásledovatele. První dva se objevili necelých 40 minut po mě. Jedním z nich byl Tomáš Polášek, vítěz v kategorii mix do 30 let, extrémní 24 hodinovky na Lysé hoře. Takže nějaká konkurence přece jenom byla. Honza dokončil v čase něco přes 16 hodin, tak jsme mohli vyrazit na vlak.

P.S.: Nakonec je toho trochu víc než pár vět, ale kam se hrabu na Stínovy seriály.

Kartička s profilem k odšktávání prošlých míst na trase.
Statistika trasy vyexportovaná z programu Cyklotrasy.



Fotogalerie: Špacír 2012


ŠUTR54 aneb jak jsem se stal ultramaratoncem

K rozhodnutí vyzkoušet si tenhle „závod“ (tuto akci nepovažuji za závod v pravém slova smyslu, ale spíš za takové setkání běžců, proto ty uvozovky) jsem došel někdy po YES!enickém maratonu, když jsem procházel termínovku a přemýšlel kde si ještě otestovat formu do konce roku. No a když už jsem zvládl horský maraton, tak proč k těm 42 pár km nepřidat 
Při kupování jízdenek na vlak mě udělali radost České dráhy (a to se mi snad ještě nestalo, většinou mě dokážou akorát řádně nas..t), když v boji o klienta vyhlásili natruc Jančurovi promo akci a tak mě zpáteční jízdenka Zábřeh – Praha stála jen 310,- a místenky jsem měl zadara. Původně jsem chtěl jet Regiojetem, tak jsem jel aspoň za jeho cenu. Do Prahy jsme kupodivu dorazili asi o 5 min před plánovaným příjezdem, čímž mě ČD potěšili podruhé. V Praze jsem se šalinou přiblížil směr Divoká Šárka na zastávku Bořislavka a odtud už po svých na místo startu.
Cestou jsem se potkal s Honzou Havlíčkem, kterého jsem podle bot (VIVOBAREFOOT) a sportovní tašky přes rameno celkem snadno otipoval na účastníka ŠUTRu. Start/cíl jsme našli bez problémů. Na místě jsme byli asi z hodinovým předstihem, takže jsem se v klidu převlíknul, nachystal si občerstvení, 2 EnduroSnacky a slanou vodu do lahve. Jeden gel sem si vzal do kapsy, kdyby přišla krize někde na trati a druhý i s vodou jsem nechal na startu.
Startovalo se ve třech vlnách po 5 minutách. První šli ti co běželi jen jedno kolo, potom dvoukoloví a nakonec my blázni tříkoloví. Hned po startu sem se nechal strhnout ke zběsilému tempu, kterým vyrazil Honza Havlíček s ještě jedním borcem. Hned za startem byl celkem prudký sešup takže se dalo běžet rychle, ale dole na silnici jsem po pár metrech usoudil, že bych asi zaběhl svoji nejrychlejší desítku, ale tím bych vyčerpal své síly a padl někde za první občerstvovačkou. Začal sem teda pozvolna zpomalovat, ale i tak jsem první kolo zaběhl za 1:29 (tempo někde kolem 5:10 a to jsem měl v plánu běžet cca 5:30). Před vyběhnutím do druhého kola jsem se posilnil endurosnackem, ionťákem a banánem, spláchl jsem to vodou a pokračoval v běhu. Kousek za startem mě předběhl Vašek Koláčný. Musel sem si odskočit na malou, tak sem ho nechal běžet. V prvním kole bylo na trati celkem rušno, celou cestu jsem předbíhal pomalejší jedno/dvoukoláky. Ve druhém kole už to vypadalo jako bych byl na trati sám. Jak si tak běžím a užívám si, že mám trať jen sám pro sebe, tak koukám a zase mě předbíhá Vašek. Že by o kolo. Blbost! Musel si taky odskočit. Na velkou. Srovnali jsme tempo a zbytek závodu už jsme běželi spolu. Původně chtěl běžet jen dvě kola, že má příští týden svůj první maraton a nechce se moc vyšťavit. Já jsem taky nevěděl jestli se pustím do třetího kola, ale na občerstvovačce podruhém kole jsem si odpočinul doplnil energii a usoudil jsem, že se cítím líp než po půlce jesenického maratonu. Únava přijatelná, nohy nebolely,čas byl výborný, že by se na dokončení pod pět hodin nemuselo ani moc kvaltovat, tak bylo rozhodnuto. Vašek se taky nenechal dlouho přemlouvat a vyrazil se mnou. V půlce třetího kola jsme na občerstvovačce předběhli Štefana, který si běžel svá dvě kola, ke konci ještě Petra Ozogána a na závěrečných schodech nějaké dva kluky. Jeden z nich to nesl nelibě a v cílové rovince mě ještě trhnul. Pomyslnou cílovou čáru jsem protnul v krásném čase 4:58. Hned v cíli mi Michael Dobiáš pogratuloval k dokončení, já mu na oplátku poděkoval za pěkný závod a vrhnul jsem se na občerstvení, které bylo exluzivní.
Trať závodu byla naplánovaná dobře, jde vidět, že to tam Michael zná a chtěl nám ukázat, kde se mu příjemně běhá. Střídají se pohodové lesní cesty, technicky náročné seběhy a vyčerpávající výběhy, někdy i výšlapy. Myslím, že všechno bylo krásně vyvážené a nadávkované tak akorát. Mě se nelíbil jen úsek po asfaltu za zříceninou na Babě, hlavně v posledním kole, kdy už nastoupila únava a nohy bolely.
Organizace „závodu“ byla jedním slovem výborná. Kdo nezažil neuvěří.
ŠUTR54 byl můj první ultra závod a jen jsem si ověřil, co jsem tušil už po jesenickém maratonu, že (ultra)trail je těžce návykový a že se z téhle závislosti jen tak nevyhrabu.
Starovní číslo.