2014 – XIX. týden

Po     7,7 km; 0:39; asfalt, rovinka
Út      volno
St      11 km; 0:53; asfalt, rovinka
Čt      volno
Pá-So     100 km; 12:04; trail, nastoupáno 3200 m
Ne     volno

Celý týden byl spíš ve znamení odpočinku. Po loštickém maratonu jsem cítil, že jsem si asi po té pauze naložil trochu moc, a při tom krátkém vyklusání v pondělí a ve středu jsem měl obavu abych mohl vůbec běžet Jesenickou 100. Ale přece bych to nevzdal bez boje a na start jsem se postavil. Bohužel se pro nemoc nemohl zúčastnit Karel Axmann, tak jsem závod rozběhl na čele s Vaškem Králem já a trojici doplňoval David Tkacz z Polska. Na hřebeni jsme se rozdělili, kluci mi trochu poutekli, když jsem se musel na Vozkovi najíst a už jsem je nedohnal. Ještě někde kolem Jelenní studánky jsem je měl na dohled, ale pak už jsem je viděl až v cíli. Davida v závěru potrápil problém s nohou a tak Vašek obhájil první místo z loňského nultého ročníku. Já jsem nakonec taky zopakoval 3 místo. Vzhledem k tomu co jsem přes zimu (ne)naběhal je to super výsledek. A velký dík organizačnímu týmu kolem Martina Bence, super akce, za rok zas.

Výsledky a fotky: http://url1.eu/884

Tak a teď abych zas týden regeneroval, ať nepokazím příští víkend výsledek Rungo týmu na VltavaRumu.

Celkem 118 km.

Brtnické ledopády 2014

Už v průběhu loňského roku jsem avizoval, že letos se chci účastnit akcí Československé 1000, respektive akcí zařazených do Česko-Slovenského poháru v ultratrailu. Olaf po loňském zkušebním nultém ročníku rozšířil počet akcí na kterých se dají sbírat body, takže výběr je celkem pestrý. První na řadě byla Ledopádová 100, která se konala v rámci už 54. ročníku turistické akce Brtnické ledopády. Byla to moje první zimní stovka, tak jsem měl trochu obavy z mého nepříliš funkčního vybavení, ale dřív lidi taky lítali po horách jen ve flanelce a doma spíchnuté šusťákovce. Nakonec jsem to přežil bez úhony a neumrzl jsem.
Při prezentaci jsme vyfasovali čipy a itinerář trasy. Tentokrát to byla jen schématická mapa s trasou a vyznačeným značením po kterém máme putovat, minimalistické, ale mnohdy lepší než zmatená GPS.

Vpravo noční část, vlevo pak denní

Protože jsem toho v posledních týdnech před závodem moc nenaběhal, tak jsem měl v plánu si to užít více turisticky. Ale sotva jsme vystartovali z náměstí v německém Waltersdorfu, tak koukám kolem sebe a zjišťuju, že jsem zase na čele pelotonu. No nic, běží se dobře, pozvolna stoupáme po silnici na kraj města směrem ke sjezdovce. Tam pod lesem stojí auto a první ze tří tajných kontrol. Olaf si nás odškrtá a ty co se vydávají dál po cestě, nasměruje správným směrem do lesa. Nejkratší cestou nahoru. A tak šlapeme jeden za druhým ve stopách těch před námi na první vrchol na trase – Luž. Terén je příjemný, 10-20 cm pěkného prašanu. Stromy kolem krásně zasněžené a omrzlé, ve světle čelovek pěkné závodní prostředí. Při letošním způsobu zimi i dost vzácné, tak se snažím chvílemi i kochat. Dalším vrcholem na trase byl Tolštejn, kterým se pak po absolvování kolečka přes Velký Buk, Klíč, Bouřný a Pěnkavý vrch probíhalo ještě jednou. Ale než jsem se na to kolečko vydal, tak jsem ještě stihl zakufrovat, protože nevybaven technikou, ani řádnou mapou jsem slepě důvěřoval těm vybaveným GPS a následoval je špatným směrem. Po chvíli jsme prozřeli a vrátili se na trasu. Úplné čelo už jsme nikdy nespatřili, ale dohnali jsme skupinku a s těmi už jsem to +/- táhl až do konce společně s Honzou Suchomelem. Po absolvování okruhu zpět na Tolštejn jsme dali krátkou pauzu. Po čaji jsme vyrazili přes Jedlovou a Malý Stožec pokračovali směrem do cíle noční části v Krásné Lípě. Kontrola byla v restauračním zařízení IV. cenové – „U Kuruce“. Na výběr byl guláš v ceně startovného nebo kuřecí vývar za své. Ani z jednoho jsem nadšený nebyl, podle personálu bych tipoval, že guláš byl ze psa, ale vývar jsem si nakonec dal. Kdybysme tušili, že nabrání žufánku vývaru bude trvat tak dlouho, tak poběžíme rovnou dál. Vždycky mi po vyběhnutí z tepla hospody chvíli trvá něž se zahřeju a mrznou mi prsty na rukách. Ve městě jsme se zase málem vydali špatným směrem, ale tentokrát se hned vracíme na trasu. Teď je to jen přes kopec do Kyjova a dostáváme se do turisticky nejatraktivnější části trasy. Než jsme tam ale doběhli, tak jsme se nějak zakecali a zase přeběhli odbočku, takže na další kontrolu na Kinského vyhlídce se dostáváme z druhé strany a na schodech potkáváme ty, co jsme jim z Krásné Lípy utekli a teď nás zase předbíhají oni. A takové zvraty v pořadí nás budou provázet celý den 🙂 

Z Kinského vyhlídky už se Honza zorientoval a běželi jsme bez seběhnutí z trasy až na kontrolu č. 19. Takže jsme neminuli žádnou z jeskyní, vyhlídek a dalších turistických zajímavostí, které jsme měli cestou projít. Napřed to byl ještě výstup na Kyjovský hrádek a potom následovali přírodní atrakce podle kterých dostala celá akce jméno, takže jsme postupně navštívili Jeskyni víl, Varhany Velký ledový sloup a pak pře Brtnický hrádek ještě Oponu. Škoda jen, že letošní zima je tak mírná. Ze slibovaných ledopádů toho moc nebylo. Jen tu a tam pár rampouchů. O důvod víc si to někdy příště zopakovat. 
Na kontrolu č.18 dobíháme ještě před otevřením hospody, takže se jen necháme odčipnout v autě a pokračujeme ůdolímsměrem k hranicím s Německem. U Vlčí desky překročíme hraniční říčku Křinici a pokračujeme po německé straně z Niedermühle přes přístaviště Obere Schleuse na kontrolu K19 na Hermannsek, což je přístřešek na vyhlídce, kam se lezlo po schůdcích hodně úzkou průrvou ve skále. Nahoře pokračujeme dál po německé straně po červené značce. Jsme z toho německého značení ale trochu dezorientovaní a tak míjíme odbočku na zelenou a noříme se hlouběji do německa. Honzova GPS už od vlčí desky ukazuje nějak mimo, takže se nemůžeme pořádně zorientovat. Voláme přítele na telefonu – Olafa. Ten hned ví kde jsme  a vrací nás zpět na trasu. Na K20 – vyhlídka Taubenstein – sbíháme dohromady s dalšími dvěma skupinkami. S těmi se teď budem furt předbíhat až do cíle. Teď ale pokračujeme přes Bílý potok (Weissbachtal) do na K22 v hospodě U Oty, která byla cestou tam ještě zavřená. Tady se chvilku zdržíme, dáme pivo, fazolovou polívku, ve které bylo asi půl kila klobásy a 3, slovy tři  fazole. Taková vegetariánská polívka. Honza se nakopl slivovicí Cisár I., kterážto měla 76% alkoholu, že mi potom s přehledem uteče. Tak jsem dal taky trochu, abych mu stačil. Z hospody jsme vyrazili společně s Kubou Řídelem, který už tam seděl před námi. Jelikož jsme ale byli posilnění lihovinou, tak jsme mu v prvním kopci utekli. Ovšem ne na dlouho. Po další kontrole v hospodě U Krkovičky v Brtníkách, jsme se už asi viděli v cíli, tak jsme to vzali rovnou k pramenům Mandavy. Svůj omyl jsme zjistili až když jsme koukali přes údolí na vzdálenou rozhlednu na Vlčí hoře – cca 2 km vzdušnou čarou. Tak jsme to vzali nejkratří cestou polem nepolem , lesem nelesem tam a zase zpátky. Ve stoupání pod rozhlednou se zase míjíme s těmi, co jsme jim už utekli. Cestou z rozhledny potkáváme další co jsou nám v patách. Do cíle už je to jen kousek a už bloudit nebudeme. Pokud to jde tak běžíme, ještě mě pozlobí otlak na levém chodidle. Bolí to jako bych tam měl velký puchýř který právě prasknul. Jakž takž to rozbíhám a celkem to jde. Za chvíli doženeme Kubu a na silnici pod Vlčicí i trojici závodníků, co jsme se s nimi  potkali, když jsme se vraceli z neplánovaného výletu do Německa. Říkám si, že už je to opravdu jen kousek a tak do toho do kopce pořádně šlápnu. Po krátkém stoupání na Vlčici si udělám náskok, cestou už lovím kartičku z kapsy, ať se u kontroly nezdržuju, nahoře jen krátké zaváhání kterou cestou se vydat a už peláším z kopce dolů. Už padl soumrak a reflexní značky jdou ve světle čelovky pěkně vidět, tak je slěpě následuji jako bludičky. Olaf nám chtěl asi trochu ulevit, co se týče délky závodu, a tak se neobtěžoval hledáním trasy po cestách a namířil to les neles rovnou do kempu. Říkal tomu prasečí stezka, což celkem přesně vystihovalo skutečnost. Ale nakonec se dostanu na lesní cestu a přes pole do kempu. Po 20 hodinách a 18 minutách na nohou. Zatím můj nejdéle trvající závod.
Na nohy jsem tentokrát obul Inov-8 Roclite312 GTX, měl jsem je na testování a vzhledem k průběhu zimy a blížícímu se termínu mi nic jiného nezbylo. Moc dobrá volba to ovšem nebyla. Bolestivý otlak na chodidle, způsobený tím jak je bota úzká a chodidlo se nemůže přirozeně roztáhnout, už jsem zmínil. Taky se pomalu loučím s nehty na palci pravé a prsteníku levé nohy. Ale tím nechci říct, že je to špatná bota, jen bohužel není na moji nohu dost široká. Goretex fungoval dobře. Do boty nepustil mokro, ale na tak dlouhé trase se postupně noha začala koupat ve vlastní šťávě a po vyzutí v cíli bych boty mohl použít jako chemickou zbraň. Takže tyto boty už jen na tréninkové běhy do bláta a břečky v zimě. Na nic delšího než 20-30 km si je radši nebrat. 

2014 – IV. – VI. týden

Poslední 3 týdny šlo běhání stranou. Měl jsem moc práce, to by ani tak nevadilo, ale ještě semi ten pracovní nával sešel s termínem zkoušek. Takže volný čas, kterého mi stejně moc nezbývalo jsem věnoval „učení“ na zkoušku. Tu jsem nakonec neudělal, tak si to koncem dubna budu muset zopakovat 🙂

Vyběhl jsem celkem 5x:
15,3 km; 1:14; trail, nastoupáno 306 m
20,6 km; 1:40; trail, nastoupáno 526 m
107 km; 20:18; trail, nastoupáno 4400 m – Brtnické ledopády 2014 – bude report
11,7 km; 1:00; trail, nastoupáno 251 m
15 km; 1:14; asfalt, nastoupáno 180 m
Celkem to v těch třech týdnech včetně kufrování na ledopádech bylo nějakých 180 km.

Teď už bych měl zase běhat celkem pravidelně. Budu se do toho muset trochu nutit, nějak jsem zlenivěl 🙂 Taky jsem si všiml, že i když to u mě se strečinkem není žádná sláva, tak i to minimalistické protažení po každém běhu, tedy asi 5x týdně má nějaký efekt. Když jsem se teď po třech týdnech bez protažení zase rozhýbal, tak to bylo cítit, jak se svaly zkracují. Takže protahovat aspoň trochu po běhání má určitě smysl.

Malé ohlédnutí a vyhlídky

Další rok je za námi a stojíme na prahu nového. Loni jsem svoje běhání posunul o velký kus dál. Nejenom co do počtu naběhaných kilometrů, ale hlavně jsem se rozhodl soustředit se především na ultratraily. Podle toho jsem si taky vybíral závody, kterých jsem se zúčastnil. Ten výběr byl hodně ovlivněný finanční situací, takže jsem si vybíral závody, při kterých bych neutratil moc za startovné a cestu.  Ale do budoucna už to snad bude jen lepší. Nemohl jsem tak být všude, kde jsem chtěl. Ale asi to tak bylo lepší a vyhnul jsem se při své první ultra sezóně nějakým zraněním a zbytečnému vyčerpání.
Na to že se pořád považuju za začátečníka, tak se dostavily i dobré výsledky. Sezona byla ve znamení třetích míst. Začalo to Jesenickou stovkou, kde mě utekli jen zkušenější Vašek Král s Karlem Axmannem. Potom mě samotného překvapilo 3. místo na rychlém 70 km Ultramaratonu Borák v Lošticích. ….
Největší radost mám asi ze třetího místa na 100 mílovém TMMTR, hlavně proto že jsem se až do obrátky jako klíště držel za Danem Orálkem, který mi nakonec v druhé půli dle očekávání utekl. Já jsem si to trochu zkazil meším seběhnutím z trasy, což mě asi stálo 2. místo, které mě vyfoukl Pavel Sedlák, ale i tak jsem zaběhl o dvě hodiny rychleji než jsem plánoval.
Jediný závod, který nevyšel podle mých představ, byl YES!enický maraton. Marek Procházka svou neúčastí kvůli zranění, dal příležitost i jiným, aby ochutnali vítězství v tomto těžkém závodě. Využili toho opět Vašek s Karlem, kteří vyhráli společně, stejně jako na Jesenické stovce. Já jsem nakonec po překonání krize, kdy jsem uvažoval o ukončení závodu, doběhl sice ještě v čase pod 4 hodiny, ale stačilo to jen na 13. místo.
A poslední větší akce sezony byla Pradědova 100 a zase 3. místo, přesněji dělené 2-3. společně s Vaškem Králem.
Na příští rok plánuju už jenom ultratraily ze seriálu dálkových pochodů zařazených do CSUT (Česko-Slovenský pohár v ultratrailu). Do loňského zkušebního nultého ročníku byly zařazeny akce Česko-slovenské 1000, o jejímž složení se hlasuje do 10.1.2014. Chtěl bych jich absolvovat celkem 8. Ještě není jisté které to přesně budou, ale zatím předpokládám účast na Brtnických ledopádech, Malofatranské 100, na závěr roku EKUT (2 etapy na Loučení s turistickým rokem + Pražská 100, pak bych taky neměl zapomenout na proběhnutí v Jeseníkách, takže Pradědova 100 a Jesenická 100. Uvidíme jestli obě nebo jen jedna z nich. Konkrétní akce pak budu vybírat podle toho jak mi to bude vycházet s termínama. Samozřejmě zařadím i nějaké kratší závody, podle toho jak se budu cítit, bez nějakých ambicí na čas nebo umístění. 
Na závěr ještě trochu statistiky. Loni jsem naběhal celkem 4386 km, zabralo to 15 dní 18 hodin a 50 minut. Oproti předchozím rokům, kdy jsem nalítal cca 3000 km (2011 – 2897 km a 2012 – 3030 km), je to nárůst téměř o 50%.  Je jasné že do budoucna už to tak skokově neporoste, ale takových 5000 ročně by mohl být slušný standard. 
Taky se mě stal tester a recenzent běžeckých bot 🙂 Moje recenze na Mizuno Cursoris a Merrell Trail Glove jste si mohli přečíst na BezvaBěhu. Brzy se můžete těšit na další, tentokrát Inov8 Roclite 312GTX. 
Tak ať nám to v novém roce běhá bez zbytečných výpadků. 

Pradědova 100vka 2013

Po delší době zase něco delšího. Po šesti týdnech od Yesenického maratonu jsem vrátil na hřeben Jesníků. Tentokrát se startem v Jeseníku a cílem v Zábřehu, což pro mě znamená doběh skoro do postele :-). To byl taky hlavní důvod proč jsem dal letos přednost Pradědově stovce před UUU, kterého jsem se účastnil loni (pro připomenutí report). Bylo fajn neřešit po doběhu cestu domů a v klidu si posedět v cíli u piva a čekat na další běžce kteří dobíhali po mě. Ale zpět na start. 
Tam jsem se dostal vlakem. Cestoval jsem společně s Láďou S., pravidelným to čtenářem mých výplodů, a ještě jedním, jméno si nepamatuju :-). Z Jeseníku jsme to měli ještě asi 3 km na ZŠ v České Vsi, kde byla zřízena noclehárna a registrace. Což bylo na jednu stranu dobré, že jsem nemusel cestovat komplikovaně ráno autem na start a v neděli pro něj zpět, ale stejně jsem se moc nevyspal. Cizí prostředí, tvrdá zem, zkrátka chyběla mi moje postel. Takže ráno vstával víc rozlámaný než odpočatý. Ale na druhou stranu jsme před spaním u dobrého Loučenského piva mohli pokecat. Ráno měli snad všichni nastavený budík na 4:30, Takže to začalo pípat a zvonit ze všech stran 🙂 Všichni se oblékali, vyslíkali, přerovnávali si věci do svých běžeckých batůžků, snídali, mazali údy mastmi a prováděli všemožné další předzávodní rituály. V 5:15 byl plánovaný převoz autobusem na náměstí do Jeseníku. V 5:35 se zjistilo, že autobus nejde nafouknout a bude se muset otočit ještě jednou. Náměstí jako místo startu je sice pěkné, ale pro mnohé, mě nevyjímaje je tu jeden zádrhel – samá dlažba a domy, žádný keř, tudíž jsem neviděl kam bych si odskočil jako obvykle 5 minut před startem. Nakonec někteří objevili stinný kout u garáží v jednom rohu náměstí, tak jsem je následoval. A úderem šesté ranní se mohlo se startovat. Ještě krátký proslov Tomáše Zágorška a paní starostky Jeseníku, odpočet a start.
Měl jsem v plánu to ze začátku moc nehonit s tím, že závodit začnu až za Šerákem. Všichni vyrazili kupředu, ale po několika stech metrech, jak jsme zatočili do kopce, se pole začalo natahovat a řídnout. Zachytil jsem se trojice Štěpán Skripnik, Jan Fujáček a Pavel Paloncý, se kterými jsem vyběhl až na druhou kontrolu na Medvědí kámen. Tam jsem se trochu zamotal a než jsem se vymotal, tak mi utekli. Už bylo světlo, itinerář tratě, co jsme dostali byl dost podrobný, tak jsem bez obav vyrazil dál, krásnou pěšinou dolů z kopce směrem na další kontrolu k jeskyním Na Pomezí. Asi po dvou km jsem se napojil na lesní cestu a začalo mi být divné, že bych mi v seběhu tak utekli. Za mnou taky nikdo. Začal jsem propadat panice, že jsem blbě zakufroval hned na začátku a teď budu muset ty 2 km do kopce zpět. Naštěstí po chvíli vidím, jak se z kopce řítí běžec, ujišťuju se že běžíme správně a pokračujeme společně. Dobíháme na kontrolu vyslíkám bundu a rukavice jaké je mi horko. Pokračujeme kolem lomu směr Horní Lipová, začal foukat ledový vítr a musím se zase obléct jaká je mi zima.Ještě než doběhneme do Horní Lipové, kontroluju na garminu kolik máme za sebou a propadám panice podruhé, před asi kilometrem už měla být odbočka na zelenou značku. Ujišťujeme se, že jsme žádnou odbočku neviděli, tak pokračujeme dál a na odbočku narážíme asi za 300m – nějak se mi předběhl garmin proti itineráři 🙂 Seběhneme do Horní Lipové, trošku se rozkoukáme na křižovatce až uvidíme směrovku k Lesnímu baru. Tady si dávám první ze svých nadupaných houstiček a vyrážíme vzhůru směr Smrk. Na stoupání od Lesního baru jsem musel spotřebovat všechnu energii ze snědené housky. Naštěstí je pak kousek po rovince a další stoupání už není tak hrozné. Ze Smrku zase pěkný lesní seběh do Ramzové k další živé kontrole. Potkáváme první turisty. Na kontrole plním lahev ionťákem, nepohrdnu buchtou, na cestu banán a vyrážíme směrem k dalšímu vrcholu na trase, na Šerák. Cestou k Vražednému potoku ještě kvůli mě trochu zakufrujem a vyběhnem si nějakého půlkilometru zbytečně do kopce, ale to byl poslední zádrhel na trase. Stoupání na Šerák kolem obřích skal se mi asi nikdy neomrzí, vždycky to stojí za to a říkám si proč to dělám 🙂 Nahoru samozřejmě neběžíme a nějakej děda na túře si do nás rýpne, že jiní tudy běželi. To ovšem znamená, že náskok nebude zas tak velký. Kolem chaty Jiřího na Šeráku jen probíháme směr Červenohorské sedlo. Trasa je vedena přes Červenou horu. Tudy jsem ještě nikdy nešel, tak aspoň nějaká novinka na notoricky známé trase. Pak už zase známý seběh po červené na sedlo. Olaf nás informuje o ztrátě na vedoucího Martina Stárka (něco přes půl hodiny) a další závodníky. Na skupinku před námi máme asi 15 min. Vzhledem k tomu, že máme před sebou ještě asi 70 km, tak to je zanedbatelná ztráta. Cestou na Praděd začínám nechávat Davida za sebou. Na silnici k vrcholu Pradědu potkáván nejdřív Honzu Pačku a později, kousek pod vrcholem i trojici Skripnik, Fujáček, Paloncý. Na hoře si jen orazím razítko do příslušné kolonky, odskočím si pokračuju rychle dolů. Ve dveřích se ještě potkám s Davidem a valím na Ovčárnu. Tam přiběhnu ve chvíli kdy trojice přede mnou zrovna odchází. Jenom se zapíšu, doplním vodu a pokračuju dál. Na stoupání na Vysokou Holi vytahuju další housku a chystám si první gel. Cestou nahoru se občerstvím s tím, že nahoře to rozběhnu. Překvapí mě však silný protivítr. Je to jako běžet do kopce tak radši jdu. Prohodím posldeních pár slov s Davidem a pak už mu nadobro uteču. Vítr se trochu uklidnil, takže to jde. Někde u Jelenní studánky doženu Skripnika s Fujáčkem a přetahuju se s nima o pozici až na Skřítek, tam se ji utrhnu a posunu se na 5. místo. Cestou na Rabštejn ještě doběhnu Palonce, který si stěžuje, že mu to neběží z kopce. Chvíli pokecáme, ale je na mě nějaký pomalý, tak to čtvrté místo urvu dřív než doběhneme k chatě na Rabštejně. Tam vidím Vaška Krále, jak si to valí z kontroly na vrcholu zpět k chatě. Zamávám mu a běžím/jdu se taky pokochat výhledem. Když jsem si to nedávno cvičně probíhal, byla viditelnost veškerá žádná, tak si to chci vynahradit. U žebříku na vrchol se potkám s Honzou, kterého pak u chaty doběhnu a kus cesty pokračujeme společně. Já jsem rád, že neběžím sám. On je rád, že běží s někým, kdo to tu zná. Kousek za Libinou, ve stoupání na Bradlo, ho přece jen nechám za sebou a rázem jsem na bedně. Před Bradlem je studánka s příznačným názvem Běžínka, takže rychle dopíjím zbytek ionťáku a plním si plnou láhev té zázračné vody. Na Bradle se potkávám s Vaškem. Nenašel na kontrole nahoře voskovku, tak se musel vracet dolů pro mobil, který nechal dole, aby si podle instrukcí, vrchol aspoň vyfotil. Já foťák na mobilu nemám, tak jsem se chtěl alespoň rozhlídnout po kraji. Voskovku jsem přece jen našel zapadenou pod roštem, který tvoří vyhlídkovou plošinu. Vašek mi z Bradla ještě uteče, ale na kontrole v Rohli ho dobíhám a zbytek cesty už dotáhneme společně. Olaf na kontrole nemá vodu, takže tabletou ionťáku vylepším zbytek posvátné vody z Běžínky a doplním to nějakým ice tea. Výsledná je zajímavý a řekl bych i celkem chutný. Pro mě lepší než kokakola, tu moc nemusím. Stačí kelímek na kontrole. Taky se dozvídáme, že poslední účastníci ještě nedorazily na Červenohorské sedlo (já bych tam byl dřív i kdybych vzal rodinu na výlet 🙂 a taky, že se změnilo místo cíle v Zábřehu. Než kus za Rohlí vlezeme do lesa, začne se stmívat. Vytahujeme čelovky, já si ještě smlsnu housku a vycucnu před závěrečným stoupáním na Bílý kámen a Trlinu posledního carboša. Někde před Bílým kamenem jsem narazil na limit mého Garmina FR305, vydržel zanamenávat trasu 13 hodin a 5 minut. Samotné stoupání už není tak strašné, ale než se dostaneme na Trlinu, tak vystoupáme na asi 458 dílčích vrcholků, kdy už si myslíme, že je to ten pravý. Nakonec se na ni přece jen probojujeme. Poslední vrchol. Teď už jen prudký seběh do Lesnice a odtud po silnici do Zábřeha. Vašek má celkem solidní čelovku, tak se radši moc nekoukám dopředu, abych neviděl tu nekonečnou álej před náma a sleduju světýlko mé světlušky pár metrů před sebou na silnici. Přejezd v Zábřehu přebíháme po rovných 14 hodinách. Kousek od původního cíle už nás vyhlíží Tomáš Zágoršek, aby nám vysvětlil kde je cíl. Tam doběhneme společně v čase 14:11 na 2. místě.
I když jsem letos běžel po hřebenu Jeseníků už potřetí, tak jsem si to zase užil. Proběhl jsem si nějaké nové trasy, které jsem ještě neznal. Oproti jarní Jesenické stovce jsem si užíval i to, že po celou dobu závodu jsem měl nohy v suchu 🙂 Poznal jsem nové lidi se stejným postižením,  u některých jsem si jen, jak říká 12Honza, spojil ty nicneříkající nuly a jedničky s konkrétními lidmi. Zase jsem si připoměl, že ultratraily nejsou o vítězství (i když dobré umístění samozřejmě potěší, a tajně jsem doufal, že jako zábřežák, tento závod s cílem v mém městě vyhraju), ale o lidech, které při tom poznám, o společných zážitcích, o tom posezení u piva v cíli s čekáním na další závodníky, o tom, že každý kdo sebral odvahu postavit se té porci km je vítězem. Vítězem nad svou leností a podvratnými živly v naší mysli, které nám říkají, že na to nemám, tak na co se honit, když stejně nedojdu do cíle.
Někdo říkal, že nejlepší trénink na ultra je založit rodinu, já říkám, že nejlepší trénink na život je ultra.

Web závodu: Pradědova 100vka