První větší závod sezony za mnou. Na velikonoční sobotu jsem se postavil na start mého prvního skyrunningového závodu. Ještěd Sky Race s parametry 24,5km/+1600m. Závod byl pořádaný jako MČR ve Skyrace, sešla se tu tak česká horoběžecká elita i jelita (čti juniorská elita). Výsledné pořadí stejné jako startovní číslo bylo mým tajným cílem, ale reálně bych byl spokojený s umístěním do 50. fleku.
Trasu závodu jsem dopředu radši moc nestudoval, stačil letmý pohled na výškový profil a bylo jasné, že to nebude zadarmo. Hned po startu se vydáváme do kopce, napřed jen zvolna ale už za chvíli se před námi tyčí černá sjezdovka. Koukám dopředu, nikdo neběží, nemá to smysl. Všichni zapření o stehna a šlapou. Naštěstí nemám tepák, protože tohle bylo asi trochu mimo hodnoty ve kterých bych se měl pohybovat. Dnes to ještě bude bolet. Na vrcholu sjezdovky ze mě leje pot jak v sauně funím jak parní lokomotiva a nohy jsou na nečekaně rovné zemi trochu nejisté. Dožaduju se lehátka, ale povzbuzující Zdenda Kříž mě pošle vyklepat nohy během z kopce. Chvilku si vychutnám běh po relativní rovince než se trasa stočí vedlejší sjezdovkou zase dolů.
Na konci seběhu se mi na cestě lehce podlomí nohy, ale běžím dál. Mám pocit že mi to vůbec neběží a strašně se vleču, odstupy od borců přede mnou zůstávají ale stejné a podle garmina to taky není nejpomalejší. Tak je to asi jen můj subjektivní pocit. Stejně za chvíli zase šlapeme opření do stehen, krok za krokem a vyhlížíme konec kopce a první občerstvení na Pláních pod Ještědem. Ukazuje se že trať je dobře postavená nejen pro běžce, ale i pro diváky a kamarády běžců, kteří můžou křižovat trasu a povzbuzovat své favority postupně na několika místech na trati. Nejčastěji tak potkávám Zuzku Kocumovou, která povzbuzuje své kamarády. Jeden běží zhruba stejně jako já a další je podle hlášení asi minutu před náma.
Na občerstvení rychle vypiju ionťák a zapiju vodou. Do ruky si na cestu beru půl banánu, kdyby přišel hlad. Trasa pokračuje jak jinak dalším seběhem, přece bysme neběhali po rovince. Než se pořádně rozběhnu tak cestou z kopce vycucnu gel. V tomto závodě zkouším italskou značku EthicSport. Prázdný obal se mi v seběhu nedaří strčit do zadní kapsy, tak ho vrazím do ruky slečně se psem. Samozřejmě slušně poprosím a poděkuji, vše za běhu. Nechci se ohlížet, abych si nerozbil hubu, tak nevím jak se tvářila 🙂 Po seběhu musí přijít co? No jasně stoupáme, naštěstí je to trochu oddychovější pasáž a stoupáky nejsou tak hrozné. Až další kopec do Ájina průsmyku zase stojí za to. Pak zas chvilku pohodička k druhému proběhnutí občerstvovačkou na Pláních pod Ještědem. Tady začíná první útok na vrchol Ještědu, napřed se trochu zahřejeme výklusem k Ještědce a kousek dál po silnici, a pak už nás ženou sutí a přes kameny kolmo na vrstevnici.
První výstup na Ještěd
Nahoře mě jeden z povzbuzujících posílá doleva, pro jistotu se ptám, která je levá a snažím se rozběhnout udávaným směrem. Myslel jsem, že bude alespoň nějaké pití, ale ženou nás zase hned dolů. Kolega co sem s ním běžel od poslední občerstvovačky, se vyškrábal nahoru až po mě, ale dolů to napálil hlava nehlava a viděl jsem ho znovu až v cíli. Sěběh je napřed trochu o držku lesní pěšinou přes kořeny. Pak přeskočíme silnici a běžíme lesní cestou až skoro do Liberce. Než vběhneme do města, tak nás naštěstí zastaví občerstvovačka a ototočíme to o 180° podruhé dobýt Ještěd.
Na občerstvení zase beru ionťák a zapíjím vodou, do kapsy beru tabletu Enervit, pod vrcholem se bude hodit. Jak začnem stoupat, tak natalčím do hlavy druhý gel. Někde v půli kopce slyším moderátora vítat v cíli prvního běžce Ondru Fejfara, kouknu na garminy, má to pod dvě hodiny. A já ještě nejsem podruhé nahoře. Na vrchol mi chybí asi kilometr a do cíle 4 a půl. Pod vrcholem doběhneme pod dráty kabinové lanovky a poslední úsek na vrchol rubeme přímo pod ní. Nahoře opět fotí a povzbuzuje Michal Dobiáš, regulovčík mě směřuje na silnici, poslední občerstvovačka, dostameme flašku s vodou, tabletu enervit, preventivně ji hned sezobnu. Poslední seběh necelé 4km do cíle. Začínáme po asflaltce dolů z Ještědu kolem Ještědky. Potom po relativní rovince v protisměru prvního stoupání na Ještěd směrem k Pláním pod Ještědem, ale než tam doběhne, tak se cesta stočí k závěrečnému padáku pod sedačkovou lanovkou, kolmo na serpentýny bikerského sjezdu. Ještě mě předběhne Tomáš Štverák, čekal jsem ho dřív, ale ztracenou pozici vzápětí získám zpět, když prozměnu já předběhnu běžce, který už to dolů nedává. Dole poslední zatáčka a asi 150m do cíle, nikdo mě nestíhá, tak to taky neženu a užívám si to.
Hurá!
V cíli toho mám dost. Vezmou mi z kotníku čip, na hlavu dostanu finisherskou čelenku a vezmu místo na zemi vedle Toma než se trochu vzpamatuju.
Melounová párty v cíli 🙂
Výsledek nakonec není vůbec špatný, čas 2:27:55 – celkové 39. místo a 12. v kategorii 31-40 let. A závod samotný neměl chybu. Skvělá organizace, spousta kamarádů a počasí vzhledem k tomu co přišlo v neděli naprosto super.
Dlouho jsem nic nenapsal. A tak stejně jako jsem si dal předsevzetí do nového roku a začal jsem zase pravidelně trénovat, tak si do nové sezony dám předsevzetí něco napsat z každého závodu (pokud možno v řádu dnů po závodě, než to zapomenu). Zatím bych alespoň nastínil kde se letos proběhnu. Ti co mě sledují na facebooku už něco ví a ti ostatní se to dozví teď.
V letošní sezoně jsou důležité dvě věci. V první řadě je to podstatné zkrácení závodních distancí a v druhé řadě návrat k maratonu, kde bych se na podzim pokusil vylepšit osobní rekord z mého jediného maratonského pokusu v roce 2012 ve Stromovce. Plánované závody už jsem trochu tajně zveřejnil pod odkazem Plánované závody vpravo (na mobilu dole). Jsou tam i trmíny a odkazy, nebudu se teda opakovat a projdem si je jen stručně (ťukám to na mobilu cestou na Ještěd) jeden po druhém:
Ještěd Sky Race – už zítra se postavím na start závodu Honzy Dušánka, ze kterého mám možná větší respekt než ze Slavových 200 kilometrových 100MKMK. Je to sice krátké, ale zato rychlé, intenzivní a vertikální.
Pošemberský ultrakros – ještě kratší sprint, pro otestování rychlosti ideální. Ale hlavně je to Pošuk.
Jesenická 100 – je potřeba něco psát, já myslím že ne. Letos tedy se všema kontrolama, abych byl ve výsledcích 🙂
Půlmaraton údolím Moravské Sázavy – Pošuk bude test rychlosti, tady už to napálím naplno. Domácí certifikovaná trať. Pokus o osobák, snad to klapne.
Kysucký maraton – ještě nevím jestli pojedu, pokud jo, tak to bude jen testovací závod, abych si připoměl co to obnáší držet 3 hodiny v tempu.
Nízkotatranská stíhačka – ještě nemám potvrzenou registraci, parťák nemá zaběhnuté kvalifikační závody, tak čekáme zbudou-li místa na startovce. Snad to klapne. V záloze jsem měl JUT, ale ten letos nebude.
YES!enický maraton – po dvou vynechaných ročnících, kdy jsem se pokoušel o dokončení 100MKMK, se vracím na start mého oblíbeného závodu. Laťku mám z roku 2012 celkem vysoko, takže vylepšení bude závislé na mnoha faktorech. Uvidíme.
Brněnský masakr – tenhle závod mě láká od té doby co vzniknul, tak doufám že už to mají vyladěné a náležitě si to užiju.
Pražský maraton – ten pravý pražský maraton není v květnu, ale tradičně v říjnu. Letos 54. ročník. Tady bude první ostrý pokus o moje maratonské maximum.
Ústecký Vitasport maraton – no a na závěr, kdyby to v Praze nesedlo, jsem si nechal ještě jeden pokus. Případně zkusím ještě vylepšit.
Trailová závist – a na závěr sezony už jen krátké proběhnutí na okraji Prahy. Závod ultratrailistů Honzy Bartase a Zuzky Urbancové určitě bude stát za to.
Tak to jsou ty hlavní závody nastávající sezony. Mezitím si v rámci tréninku střihnu nějaké kratší lokální závody, ale moc toho asi nebude. Prozatím jsem si letos dal dva úvodní závody chlapáka Běh za břehem a Hněvkovský Běh Balatonem. Na prvním jsem si posunul osobák o nějakých 10 vteřin a 9. místo v nabité konkurenci chrtů natěšených na novou sezonu je myslím slušný. Druhý byl první ročník, takže není srovnání, ale průměrné tempo 4min/km na 11-kilometrové kopcovité trati a 5.flek je taky super. Pravidelný trénink zdá se nese první ovoce, tak jsem zvědavý, jak se to projeví zítra na Ještědu.
Někdy v půlce prázdnin spustili organizátoři Pradědovky registraci a zároveň oznámili, že to bude letos naposled. O tom co podniknu o víkendu na přelomu září a října bylo rozhodnuto. Potřetí se postavím na start tohoto závodu.
Loni jsem účast pojal spíše jako vydařený večírek a následnou procházku proti kocovině. Letos jsem do toho chtěl jít trochu zodpovědnějc. Abych se před startem dobře vyspal, tak jsem si za poukaz na 1000 Kč vyhraný na Šlápotách, pořídil nafukovací karimatku. A taky jsem se místo do tělocvičny zašil do třídy, kde jsme spali jen tři. Dobré spaní jsem ještě pojistil 4 kouksy Kvasslava (tradičního dodavatele pěnivého moku na tento závod).
Ráno na startu jsem se cítil skvěle. Počasí mělo být skoro letní, jako bylo celé září, nic by tedy nemělo bránit dobrému výsledku. S úderem šesté je odstarzováno. Trasa jde po krátké rovince obcí hned do kopce, takže to rozbíháme opatrně. Jen Tomáš Štverák se nám ztratil z dohledu už na prvním kilometru a až do cíle už ho nikdo neviděl. S odstupem za ním se utvořila čtyřčlenná skupinka, ve které jsem se trochu svezl. Na první občerstvení na 12.km dobíháme za hodinu a 25 minut, skoro 10 minut za Tomášem. Ten kluk nám dává téměř minutu na kilometr a to nebyla žádná rovinka. Trochu se občerstvíme, vyzkouším nový kelímek v akci a pokračujeme kolem moderního areálu vápenky Omya (mimochodem jsem se dočetl, že se jedná o stavbu roku 2000). U hlavní brány je info cedule, která ohlašuje počet dní bez úrazu. Každý rok čekám jestli už se někdo zranil a furt nic. Každý rok je číslo o 365 vyšší. Následuje trochu oddechovější pasáž, kolem vápencového lomu a směrem k Horní Lipové. Té se my ale vyhneme a začneme pomalu stoupat na Lví Horu a přes útulnu Mates na Smrk. Ve stoupání na Smrk mi kluci trochu cukli a já se trase ocitnul sám. Naštěstí je bílý den a jsem na domácím hřišti, tak není potřeba se někoho držet, abych nezabloudil. Na kontrolu u spodní stanice lanovky v Ramzové dobíhám asi s šestiminutovým odstupem. 30 km za necelé 4 hodiny. Obsluhu zajišťuje Martin Fojtík s Lucií a já si vzpomenu na moje vítězné šlápoty před dvěma roky, kdy mě tato dvojka občerstvovala na poslední živé kontrole. V klidu si sním plněný rohlík z vlastních zásob a zaleju nabízeným Birrelem. Musím se posilnit, čeká mě poslední náročné stoupání na trase přes Obří Skály na Šerák. Pak už je to pohodička hřebenovka a z Pradědu z Kopce 🙂 Ale nepředbíhejme.
Cestou na Šerák si vždycky vzpomenu, jak jsem si na svém prvním Jesenickém maratonu říkal, že to tady jednou budu vybíhat jak Kilian Jornet. Ale nějak to furt nejde a spíš tu funím každý rok o něco pomaleji. Za vrcholem mě předběhne maďar Gábor Nyakas. Držím si ho na dohled až k odbočce na Vozku a tam mi zmizí v dáli. Na vřesové studánce zajdu ze zvyku k pramenu, ale voda teče asi 1dcl/hod, tak to vydržím na občerstvovačku v Sedle. Chvíli sedám, něco sním zapiju to Birellem, který se tu bůhví proč opaluje na sluníčku, místo aby se chladil někde ve stínu. Peter Cisár tvrdí, že když je teplý, tak ho tolik nevypijem a organizátor ušetří. Tuto doměnku hned vyvrátím a se slovy „Aspoň mě nebude bolet v krku.“, srknu celou lahev.
Po svačince vyrazím na druhou polovinu hřebene. Cestou okouknu novou lávku pro pěší a hlavně pro lyžaře v zimě přes frekventovanou silnici. Kousek za silnicí najdu kelímek, hned je mi jasné, že ho ztratil Petr Martinovský, který si ho nechal stejně jako já doručit na start z Trailpointu. Tak ho seberu, abych mu ho mohl v cíli předat. Cesta na Praděd ubíhá celkem rychle, na Švýcárně je to s vodou taky špatné. Je vidět, že v létě bylo hodně sucho a podzimní deště ještě nepřišly. Teď přetrpět asfaltový úsek přes Praděd na Ovčárnu. Na Pradědu si dám chvilku pauzu, musím vyměnit jedny garminy (Forerunner 220) za druhé (staré 305ky), ať mám hezky zaměřenou celou trasu. Sedím a čekám až se chytnou satelity, zvoní telefon a volá manželka. „Zrovna na tebe koukám.“ „Cože, ty jsi na Pradědu?“, začnu se rozhlížet. „Ne, koukám ze Svébohova na Praděd.“ Aha, už jsem myslel, že mě holky přijely povzbudit. Satelity se chytly, tak vyrážím dolů na Ovčárnu. Cestou ještě prohodím pár slov s Pavlem Fexou, který je tu výjimečně jen na procházce.
Po osmi hodinách v půli trasy na Ovčárně
Na Ovčárně mě přivítá Honza Suchomel s Denisou Vlkovou. Polívku odmítám, dojím si svůj rohlík. Nesedím snad ani tři minuty a je tu Marek Navrátil. Kde se tu vzal, když jsme se nepotkali při seběhu z Pradědu? Některé pronásledovatele jsem potkal před odbočkou k Ovčárně a ti ještě nedorazili. Ještě si doplním vodu do bidonu a chystám se k odchodu. Marek si ještě dává něco k pití na baru, tak mu říkám, že mě stejně za chvíli dožene a jdu. Cestou na Vysokou Holi si zanadávám na blbečky co nerespektují zákaz vstupu na Petrovy Kameny. Jenom než vystoupám z Ovčárny nahoru jich napočítám kolem deseti. Cestou se pořád otáčím, kdy mě doběhne Marek, ale za mnou stále nikdo. Později se dozvídám, že měl nějaké zdravotní problémy a na Skřítku závod ukončil. Na Jelenní Studánce vyměním kohoutkovou vodu za pramenitou. Tady voda teče, sucho nesucho, pořád vydatně. Za chvíli ztracené kameny a šup dolů na Skřítek. Tady na mě začíná doléhat nějaká krize a tak když vidím lidi spokojeně vyvalené na trávě u pivka, mám chuť to zabalit a vyvalit se taky. Poslední autobus do Šumperka jede asi za půl hodiny, ale ne! Pokračuju. Začal bych si nadávat hned v autobuse. Na Rabštejn je to celkem rovina, tak to nějak doklušu, první si jdu pro kontrolu na vyhlídku, ať to mám z krku. Dole pod žebříkem krize dosahuje vrcholu, doluju ze sebe zbytky sil a lezu. Nahoře pokecám s mladým cyklistou. Když slyšel co mám v nohách a co mě ještě čeká, nějak se mu rozklepaly kolena. Sěběhnu dolů na chatu. Polívku musím zase odmítnout, tak vytahuju rohlík a dávám si velkou kofolu. Chvíli si posedím. Mezitím se tu staví Jarda číhal a Eliška Kaniová. Ti ještě nebyli na vyhlídce. Tak pomalu dopiju a vyrazím. V hlavě mi pořád hlodá myšlenka, že to zabalím. Na Hvězdě si dokonce zjišťuju odjezdy vlaků z Vikýřovic a Šumperka, že bych to vzal nejkratší cestou k vlaku. Mezitím kolem prosviští Jarda, a klape si to s hůlkama do kopce jako by se zrovna dobře vyspal. Chvilku za ním je tu i Eliška a ješitné chlapské ego ve mě zavelí k akci. Přece se nenechám porazit od baby. Tak ten mobil zase schovám a šlapu do kopce. Cestou na Kamenný vrch doženu i Jardu a zbytek cesty do cíle už dorazíme spolu. Za Kamenným vrchem si užiju krásný hřeben přes Smrčník a Volyň, který jsem loni šel už potmě. U Dobré nálady nasazujeme čelovky. Nad Libinou nás čeká ještě poslední živá kontrola, chvilku posedíme, dáme Birell a když přibíhají další čelovky tak mizíme. Libinou probíháme, pak se cesta zase zvedne k nádraží a potom dál na Bradlo. Jarda má málo vody, tak hledáme studánku Běžínku. Pamatuju se, že před třemi roky se šlo přímo kolem ní, teď je trochu mimo trasu. Až doma nad mapou pak zjišťuju, že trochu mimo trasu jsme byli my a ne studánka, když jsme sešli z modré značky. Na Bradlo na kontrolu jsme došli tak jako tak. Když jsme odbíhali z rozcestí pod Bradlem, tak jsme naposled zahlídly čelovky našich pronásledovatelů. Při seběhu z Bradla do Kamenné narazíme na jinou studánku, vypadá jako nově postavená, tak si doplníme vodu.
marné hledání studánky Běžínky
Poslední multikopec Bílé kameny a Trlina už mi nepřišel tak hrozný jak jsem čekal. Vidina cíle mi asi dodávala sil. Do Postřelmova dobíháme třináct minut před půlnocí, tedy v čase 17:47. Nakonec to nebylo tak slavné, jak jsem ráno na startu doufal, ale jsem rád, že jsem se na Hvěždě rozhodl pokračovat a nevzdal to. Krize nakonec nějak vyšuměla. Asi jsem podcenil doplňování energie, Bombus tyčinek jsem měl dost, ale neměl jsem pocit hladu, tak jsem zapomínal průběžně pojídat až mi došly síly. Dávat na to pro příště pozor! Byl to skvělý závod na závěr léta. Celý odběhnutý s letní výbavou, kdyby se běžel jen o pár dnů později, už by to bylo spíše na sněžnice 🙂 Snad se ještě někdy na Pradědově 100 proběhnem.
O pár dní později při odznačování trasy. foto Honza Suchomel
Loni se mi s 207 kilometrovou trasou v Malých Karpatech nepodařilo poprat až do konce, tak jsem si to letos musel přijet zopakovat. Na start jsme přijeli na poslední chvíli, takže zatímco jsme se přeslíkali v jedné tělocvičně, v té druhé Slavo vykládal o záludnostech na trati. Nic jsme neslyšeli, tudíž jsme nebyli vystrašení dopředu a mohli jsme vyrazit s čistou hlavou, bez zbytečných obav. Ještě když jsme byli nastoupení na startovní čáře, Slavo upozorňoval na možnost, v průběhu závodu přestoupit na kratší trasu bez hrozby DNF. To byla ovšem informace, kterou jsem slyšet nechtěl, protože taková blbá myšlenka, když se po 100 km usadí v nevyspané palici, tak začne hlodat a může taky to odhodlání zvládnout celou 207 km trasu pěkně nahlodat.
Hrstka odvážných na startu. (foto: Aleš Zavoral)
Úderem 22 hodiny zazněl startovní výstřel a pětapadesát masochistů vyrazilo do jasné noci ozářené měsícem skoro v úplňku. 150 m po startu někteří neodolali a zastavili v první neoficiální občerstvovačce na Chtelnické pouti. Dvěma z nich se tato taktická zastávka vyplatila a zvítězili na 170 km trase, třetímu se ovšem krutě vymstila a skončil na 22 km. Při takové délce závodu bych měl problém ho klasifikovat jako DNF, spíše bych se přiklonil k DNS. My ostatní jsme si to klusali po asfaltce z Chtelnice směrem na výtok. Pro letošek jsem zvolil strategii držet se Suchomela, protože má pomalejší začátek, tak neheozí přepálení tempa hned po startu, a do cíle dorazí vždycky 🙂 Takže běžím hezky vedle něj ve skupince asi 5 běžců. Za chvilku proběhneme přes Výtok, kde nás bude čekat občerstvení na 160 km, prozatím tudy ale jen prosvištíme. Doběhneme až na další rozcestí, kde máme odbočit na modrou značku, ale taky už máme mít první kontrolu, kterou nikdo z nás neviděl. Shodneme se, že tam opravdu nebyla a pokračujeme dál, vracet se a hledat ji se nikomu nechtělo. Nebýt mě, tak jsme přeběhli i druhou kontrolu, které jsem si všiml na poslední chvíli. Další kontrola je občerstvovací stanice v Hradišti pod Vrátnom na 22 km, dobíháme sem za 2:10. Na to co máme ještě před sebou trochu rychlé, ale zatím nebyly žádné kopce, tak mi tempo přijde rozumné. Asi od 10 km se mi taky v nových botách začaly vysouvat vložky z bot přes patu ven. Několikrát jsem to spravil, ale pak jsem je definitivně vyndal a běžel bez vložek. Kromě těchto dvou peripetií si toho moc nepamatuju až na druhou občerstvovačku v Rozbehoch. Trasa není nijak extra zajímavá aby mi utkvěla v paměti, navíc běžím ve skupině a navigaci nechávám těch co mají GPS nebo to tu znají. První dvě občerstvovačky se odbudou celkem rychle, dáme pivo, kofolu, ionťák nebo vodu do bidonu na cestu, zobnu nějaké arašídy, ovoce, nebo pečivo a vyrážíme dál. Za Rozbehama už začíná být trasa zajímavá, napřed jen asfaltka kolem větrných elektráren. Potom se přehoupneme přes menší kopec k vodní nádrži Buková, kterou po hrázi oběhneme a na druhé straně už nás čeká první větší stoupání Ostrý kameň. Na něm je celkem zachovalá a rozsáhlá zřícenina hradu, my si ji neplánovaně prolezeme celou tam a zpět, abychom nasáli taky trochu historie kraje, kterým probíháme. Po kulturně-historické vložce pokračujeme správným směrem po hřebenu na vrchol Záruby. První z několika vrcholů nad 700 m n.m. Z vrcholu už je to jen kousek do údolí na Jahodník, chatová oblast, kde nás stejně jako loni, čeká občerstvovačka na 55 a 130 km. A taky výborná rajská polívka. Do lednice si tu odložím z batohu plněné housky, ať je netahám celý den na slunku. Až se sem večer vrátím budou se hodit na další cestu. Zatímco sedíme a doplňujeme energii, tak se úplně rozednilo, takže čelovky jdou do pinglu s tím, že je vytáhneme zase tady při příští návštěvě. Když se nehýbeme tak je po ránu trochu zima, navíc když jsou všechny hadry co máme na sobě propocené, proto posezení moc neprotahujeme a pokračujeme do nového dne vstříc novým zážitkům.
Cesta z Jahodníku pozvolna stoupá až pod Čiernou skalu a na mě přichází první spánková krize. Tu jsem očekával, přichází přibližně současně se svítáním na každé stovce, která startuje na noc. Naštěstí netrvala dlouho a jak se pořádně rozednilo byla ta tam. Čierna skala je krátký, ale výživný stoupáček, který mě dokonale probral. Při seběhu do plaveckého Mikuláše mi zmizel z dohledu Peter Mazán, tak jsem na křížení cest radši zastavil a kouknul do itineráře, ale hned mě doběhnul Honza a nasměroval mě rovně dolů kopcem. Proběhneme Plaveckým Mikulášem a odbočíme po zelené značce na Jeleniu horu a přes vrcholek Javorinka běžíme na rozcestí Amonova Lúka. Tady se potkáváme s Petrem, který nám utekl, šel loňskou trasou a vynechal tak jednu z kontrol. Odtud už je to kousek kolem zříceniny Plaveckého hradu do Plaveckého podhradí na další občerstvovačku na 74 km. Mají tu wi-fi tak sectrochu zdržíme 🙂 K jídlu byly těstoviny se zeleninou, hurá, omaštěné máslem, chjo, ale mám hlad tak je beru. Po prvním soustu jsem myslel, že vrhnu. Opravdu bylo máslo vždycky tak nechutné? Vždyť jsem to dřív jedl a chutnalo mi. Naštěstí to přebila notná dávka kečupu.
Z Plaveckého podhradí se vydáváme vzhůru do kopce asi 500 výškových metrů na 3-4 km na další sedmistovku – Vápenná (752m n.m.). A dál je to jako na houpačce. Do údolí a nahoru na Petrklín, zase dolů a prozměnu nahoru na další sedmistovku Vysokou (754 m n.m.). Odtud už je to pohodovější a dá se normálně běžet až na Čermákovu louku. Tady s Honzou vyzujeme boty a nohy strčíme mezi chladící se piva (škoda, že ne naše) do studánky. Lázeň několikrát opakujeme a jako znovuzrození se vydáváme na cestu. Oproti loňsku zase trochu změna a do Harmónie nejdem přes Zochovu chatu, ale obloukem ji obejdeme. V dědině narážíme na Michala Stehlíka, který běžel před námi, prý už hodinu hledá občerstvovačku. Tak jsme ho tam dovedli.
Peter Mazán, já, Honza Suchomel (foto: Aleš Zavoral)
Občerstvovačku v Harmónii (105 km) obsluhují zkušení stovkaři Aleš Zavoral a Honza Sedlák. Takže posedíme v příjemné atmosféře, Peter si dává asi 150tého šlofíka, já si dám pivo, pojím nějaké oříšky, zavolám domů, že už jsem v půlce a radši se vydám na cestu. Před náma tu byl René Mráz s nedostižným náskokem a Juraj Macák, který prý vypadal celkom vyřízený. Chvíli přede mnou vyrazil ještě Roman Babulic, takže bych měl být na čtvrté pozici.
S chutí do druhé stovky! (foto: Aleš Zavoral)
Pomalu stoupám na kopec jménem Kukla a podle kontrolních nálepek zjišťuju, že jsem třetí. Kousek za vrcholem už mě dobíhá Honza s Petrem. Oběhneme hrad Červený kameň a běžíme do Časté. Peter si skočí na rum do místní knajpy a já hned špatně odbočím. Naštěstí mě Peter hned zas volá zpět na správnou cestu. Mezitím nás předběhl Honza, který prozměnu špatně proběhl další křižovatku. Cestou z Časté do Dolan se pěkně nacpeme ostružin, kterých tu podél cesty mezi vinohrady a polem rostou neskutečné kvanta. V Dolanech po výstupu křížovou cestou krátce spočineme na místním hřbitově a za soumraku dobíháme přes Majdan a Lošonec podruhé na chatu do Jahodníku – 130 km.
Na chatě mi hned přinesou z lednice moje odložené housky, dám si dvojmo rajskou polívku a protože nastává druhá probdělá noc tak pivo měním za kafe. Ještě doplnit vodu do camelu, vylovit z pinglu čelovku a můžu vyrazit. Peter si dává 324tého šlofíka, tak se do noci vydávám sám. A na příštích 12 hodin už to bude jen na mě. Z chaty seběhnu k hospodě kde duní do noci diskotéka a zahnu do lesa, ale čeká mě teď asi 10km asfaltu. Přeběhnu mírný kopec a dostanu se na cestu do Smolenice, jde na mě spací krize, na chvilku sedám u infotabule, dám si jeden mikrospánek a jdu dál. Je to teď po rovině, ale běžet se mi nechce, za chůze usínám. Podél cesty v lese slyším v polospánku nějaký šelest, asi srnka, v klidu za chůze podřimuju dál. Najednou mě probere zachrochtání, zaječím leknutím a rázem si to mažu tempem 4 min/km. Po pár krocích se vzpamatuju, ale když už jsem dostal tu adrenalinovou vzpruhu, tak toho využiju a běžím až do Smolenice. Je to z kopce, tak se zastavím až na hlavní silnici v dědině. Chvilku jdu, ale pak si říkám že musím využít toho asfaltu a uběhnout co nejvíc, ať to odsýpá. Před Smolenickým nádražím, které je až v Trstíně, předbíhám dva borce co jdou nejkratší 130 km trasu. V Trstíně trochu tápu, ale rychlý dotaz na cestu to vyřešil a běžím dál. Za Trstínem odbočíme z hlavní cesty a vezmeme to lesem. Byla by to v pohodě cesta, ale zařádili si tu lesáci, tak radši jdu, než abych si při běhu zvrtnul kotník. Když vyjdu z lesa na polní cestu, tak už se rozběhnu, Naháč a další občerstvení je na dohled.
Občerstvovačka je na statku na návsi. Obsluha příjemná. Kluci vypili ve dvou litr rumu a protože se furt cítili nějak střízlivě (a taky tak vypadali), tak jeden z nich vyrazil do hospody ještě pro litr Jamesona. Dal bych si taky a poseděl s nimi, ale mám ještě nějaké povinnosti na trase 🙂 Sním si svou plněnou housku, ochutnám hruškový likér, doplním bidon a pokračuju. Čeká mě asi 13 km na Výtok.
Nejdřív pěknou pěšinou kolem potoka a pak krátký stoupáček k ruinám kláštera Katarínka. Na to že je kolem půlnoci je tu celkem živo. Hned jak vylezu z lesa vyruším zamilovaný páreček na lavičce. Uvnitř zříceniny je taky nějaké romantické nasvícení svíčkama, za klášterem na louce se válí nějaká dvojice a když se u odbočky ke studánce rozhlížím kudy pokračuje modrá značka, tak se od studánky ozve důrazná výzva ať pokračuju po cestě. Bůhví co se tam dělo, sodoma gomora :-). No nic, zjišťovat to nebudu a uposlechnu rozkazu. V Dobré Vodě naberu dobrou vodu, najdu správnou polní cestu a přes pole přeběhnu na Výtok. Před bránou je naváděcí koridor ze svíček, který mě zaparkuje až u stolu. Dám si další kafe, vyslechnu instrukce kde je ukrytá poslední „mrtvá“ občerstvovačka, moc se nezdržuju a vyrážím na poslední cca maraton do cíle. Ve stoupání z Výtoku musím vyprázdnit střeva. Srát v podřepu když mám 160 km v nohách a druhou probdělou noc skoro za sebou je trochu adrenalinový zážitek, jestli to ustojím nebo bude bláto na hřišti. Dobře to dopadlo. Za odměnu si dám na kopci malý kufřík, když přejdu první rozcestí, kde jsem měl odbočit. Ne že bych ho neviděl, ale nějak mě to nenapadlo. Další rozcestí – Malá Klenová – je naštestí jen o 300m dál, ale sem mám přijít až ráno a z opačného směru. Aspoň jsem si to omrknul, abych potom trefil. Napodruhé se teda vydám správně směr Brezová pod Bradlom. Ve městě bylo po nějaké akci, na náměstí podium a všude bordel. Naštěstí už je tu liduprázdno. Za hřbitovem mě čeká poslední prudké stoupání na trase na Bradlo. Nějaká neoficiální scéna za městem ještě jede, takže to mám kousek s hudební kulisou. Pěšina lesem na vrchol je stále strmější, na posledních metrech si připadám jako bych lezl po zdi. Vrchol zdolávám se svítáním. Nahoře mě čeká jen kanystr s vodou na lavičce, ale za chvíli slyším pohyb ve stanu a obsluha už leze ven. Objednám si kafe a trochu piva. Zase schovám čelovku a vyrazím do dalšího dne. Mám před sebou ještě něco kolem 30 km, ale už žádné velké kopce ani strmé krpály. Z bradla je to pohodový seběh, nejprve lesní cestou a potom se napojím na asfalt, kterého už bude do cíle většina. Rozcestí s hlavní silnicí před Dlhým Vrškom okupují telata z přilehlé ohrady. Napřed čumí jak telata na nový vrata, kdo že to k nim pádí z kopce. Až když už jsem nebezpečně blízko, tak splašeně prchají zpět do ohrady, dráty nedráty. Asi farmář zapoměl zapnout elektřinu. Na silnici potkávám v protisměru místního běžce na raním výklusu. V seběhu z Dlhého Vršku se mi asi vyplaví veškeré dostupné endorfiny do krve a mě přepadá absolutní euforie, běžím jako bych vyběhl teprve před deseti minutami, chce se mi smát, chce se mi brečet, nevím co první, tak pouštím obojí. Takhle si to užívám až dolů k Šindelovcom. Tam se vyrovná cesta a taky hladina endorfinů. Po rovince už neběžím. Šlapu a vytahuju k snídani poslední plněnou housku. Za Mosnákovcama se zase rozbíhám a snažím se běžet až do Pusté vsi. Vyhlížím amfiteáter, který je psaný v itinetáři. Napřed si ho spletu s bioplynovou stanicí v místním kolchoze, ale za dalších asi 300 m už jsem u něj a odbočuju dolů do Dolní Pusté vsi. Před sebou mám poslední stoupání asi 3 km do mírného kopce na Malou Klenovou, potom už bude jen 8 km z kopce. Už se těším jak to rozběhnu. Ty 3 kilometry do kopce se neskutečně vlečou a zhruba v půlce kopce mě začne bolet pravé lýtko. Začínám propadat panice, že mě ten závěrečný úsek do Chtelnice půjdu jak lazar dvě hodiny, místo abych to seběhl za 40 minut. Naštěstí panika byla předčasná a na Malé Klenové se opravdu rozbíhám. Není to ideální, ale běží to. Po chvíli mě šipka stočí ostře doprava. Za pvním stromem je v tašce avizované poslední ovčerstvení, ale pivo tam nedali. No nic, kofola musí stačit. Před chtelnicí míjím odbočku do dědiny a vybíhám na pole, tak to stočím nejbližší cestou k dědině. Tam jen mrknu do mapy, kterou ulicí se vydat a běžím do cíle. Na náměstí proběhnu spící poutí, schody před tělocvičnou beru jedním skokem a v tělocvičně lehám na žíněnku hned za dveřmi.
Video z fotopasti Honzy Sedláka na odchodu z Harmónie.
Boty: Inov-8 Trailoc 255
Jídlo: kromě zmíněného občerstvení v reportu, jsem v posledních závodech postupně přešel z gelů na tyčinky od Bombus Natural Energy
